Vina Evropské unie

3. 9. 2015

OSN odhaduje, že za pouhé čtyři dny loni v záři uteklo z města Kobani 180 000 lidí. Dostali se přes nedalekou hranici do Turecka. Ale lidi, kteří v Kobani zůstali, začali být nyní ohrožováni nejen Isis, ale i americkými leteckými údery. Koalice útočila na bojovníky z Islámského státu, kteří ovládli část města. Válka v Kebani zuřila čtyři měsíce.

Až do ledna letošního roku, kdy byl z města Islámský stát vytlačen. Když poslal z města následujícího měsíce svou reportáž reportér BBC Quentin Sommerville, uvedl toto: "Při pohledu na východ je zkáza naprosto totální. Všechny budovy, domy, obchody, ulice, jsou zničeny." Nedávno Islámský stát na Kebani zaútočil znovu. Vybuchla bomba umístěná v automobilu a usmrtila 25 lidí.

Rodina Kurdiových chtěla pryč. Abdullah a Rehan a jejich děti, pětiletý Galip a tříletý Aylan. Kurdiové už věděli, co to znamená cestovat za bezpečím v Sýrii. Do doby před třemi lety bydleli v Damašku. Když to tam začalo být příliš vražedné, odcestovali do Aleppa. Když se zvýšilo násilí tam, vydali se znovu na cestu a zvolili si Kobani. Když došlo k ofenzívě Islámského státu, rodina Kurdiových se vydala zase na cestu za bezpečím.

Podařilo se jim dostat se přes hranice do Turecka. A doufali, že zahájí nový život v Kanadě, protože tam měli příbuzné. Abdullahova sestra emigrovala do Vancouveru více než před dvaceti lety. Sdělila kanadskému listu The National Post, že pomohla Kurdiovým s jejich žádostí o azyl. Kanada tu žádost odmítla. Když se to stalo, rodina se rozhodla riskovat cestu do Evropské unie.

Včera v časných ranních hodinách, ve tmě, zahájili dvacetikilometrovou cestu z tureckého letoviska Bodrum na řecký ostrov Kos. Asi tucet lidí včetně rodiny Kurdiových v gumovém člunu. Ten se převrátil. Jen otec, Abdullah, přežil. Mrtvoly pětiletého Galipa a tříletého Aylana vyplavilo moře na pláži v Bodrumu. Je to Aylanova mrtvola, tváří ve vodě a v písku, která je na fotografiích, které se rozšířily. Na jiné fotografii ho odnáší turecký policista.

Dnes hovořil otec, Abdullah, v márnici:

"Jen chci vidět naposledy své děti. A chvíli s nimi zůstat a posedět. Pašerák nás představil jednomu Turkovi. A pluli jsme ve člunu. Bylo nás třináct, včetně kormidelníka. Pluli jsme asi čtyři nebo pět minut a kormidelník uviděl ty velké vlny, a tak skočil do vody a utekl. Já jsem se snažil loď kormidlovat, ale další vysoká vlna ho překotila. Tehdy se to stalo. Snažil jsem se chytit své děti a ženu, ale nebyla naděje. Jeden po druhém zemřely. Moje děti byly nejkrásnější děti na světě. Je někdo na světě, pro něhož není jeho dítě tím nejcennějším? Moje děti byly fantastické. Vždycky mě ráno vzbudily a hrály si se mnou. Co může být krásnějšího? Všechno je pryč. Chci sedět vedle hrobu své rodiny a prožívat bolest, kterou cítím."

Zdroj v angličtině (audio, od minuty 12): ZDE

Vytisknout