Evropská uprchlická krize se zhoršuje. Zde je jak to napravit

3. 9. 2015

Navzdory tomu, že má mít Evropská unie údajnou společnou azylovou politiku, členské země reagovaly čistě individuálním přístupem, v jehož rámci buď používají stále větší množství stráží, rozmisťují pletence žiletkového drátu na hranicích anebo šíří rétoriku o "hejnech" či "nájezdnických" migrantech. Výsledek: scény paniky na hranicích, provizorní tábory na ostrovech pro dovolenou, a hromady mrtvol lidí udušených v kamionech nebo utopených v moři. Nedlouho po roce 2000, kdy Evropa nečelila uprchlické krizi, vytvořila Evropská komise Společný evropský azylový systém. Byl založen na myšlence, že členské země EU budou dodržovat tytéž normy a procedury pro identifikaci a ochranu uprchlíků a budou souhlasit se stejnou úrovní přijímacích podmínek. Na papíře všechny členské země (s výjimkou. Velké Británie, Dánska a Irska) mají zacházet s žadateli o azyl podle těchto předpisů. Dohodnutý systém také obsahoval krizový mechanismus - dočasnou ochranu. Na základě zkušenosti s vlnou uprchlíků z Kosova koncem devadesátých let, tento mechanismus byl založen na představě, že během mimořádné uprchlické situace by se nemělo plýtvat energií a zdroji na zpracovávání individuálních žádostí o azyl, ale měla by se uprchlíkům poskytnout rychlá a efektivní ochrana. Jenže dohodnutý harmonizovaný systém měl chybu - Dublinské pravidlo - které vyžaduje, že všeobecně vzato má být za zkoumání žádostí o azyl odpovědná první země, do níž žadatel přijde. To bylo nespravedlivé vůči zemím na okraji EU, které tak byly nejpravděpodobněji ohroženy masovou vlnou uprchlíků a často měly nejmenší kapacitu si s takovou vlnou poradit. Brzo se ukázalo, že mezi členskými zeměmi jsou obrovské rozdíly. Žadatel o azyl v Bulharsku nebo v Řecku by čelil šokujícím podmínkám a nefunkčním procedurám, ale může očekávat v rozumné míře šanci, že se mu dostane férového slyšení a slušných životních podmínek, když se mu podaří dostat do Švédska nebo do Německa. S málo výjimkami bylo dovoleno, aby tyto rozdíly trvaly dlouhá léta. Zatím se "harmonizované" reakce na nynější krizi soustředily hlavně na posilování kontroly hranic a na blokaci pašování lidí. I když je chvályhodné, že EU pooskytla větší zdroje pro záchranné operace ve Středozemním moři, operaci svěřila organizaci Frontex, pohraniční instituci EU, jejímž mandátem je hlídat hranici, nikoliv poskytovat humanitární pomoc. V červenci, například, ministři EU nesplnili předchozí příslib rozmístit během dvou let pouhých 40 000 žadatelů o azyl z Řecka a z Itálie do dalších států a nabídli pouze 32 500 míst, jen v tom měsíci přišlo do Řecka dalších 50 000 nových lidí. Německo přijalo pozitivní jednostranné kroky. Oznámilo, že zruší deportaci Syřanů do Řecka a do dalších států, kam přijeli jako do první země, navzdory Dublinskému pravidlu. Švédsko dělá totéž a další vlády EU by to také měly dělat. Kdyby byla situace řádně koordinována a s férovým rozmístěním azylantů do všech zemí EU, počet imigrantů a žadatelů o azyl by neměl vyvolávat znepokojení. 340 000 lidí, kteří přicestovali v první polovině roku 2015, tvoří stále ještě méně než 0,1 procenta celkového obyvatelstva EU. Srovnejte to s Libanonem, který se stará o 1,2 milionu syrských uprchlíků - více než o 25 procent svého obyvatelstva. Namísto toho, aby se EU vyhýbala svým odpovědnostem a přehazovala je na jiné, by měla EU revidovat svůj současný "dublinský" přístup, který zatěžuje neférovým břemenem státy podél vnějších hranic EU. EU by měla řádně zavést svůj společný azylový systém ve všech členských zemích, zvýšit ubohý počet uprchlíků, které přijímá, poskytovat více humanitárních víz a uvolnit omezení uvalená na sjednocování rodin. Dílčí řešení se ukázala jako neefektivní a mají smrtelné následky. Vedoucí činitelé EU by měli brát vážně potřebu spolupráce. Neměli by udržovat Pevnost Evropa, ale dělit se o odpovědnost férově a rovnou měrou jako výraz solidarity - nikoliv jen v Evropě, ale v rámci celého lidstva. Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout