Mrtvých dětí je tolik, tak o co jde...

3. 9. 2015 / Bohumil Kartous

"Tisíce jiných dětí zabily americké a západoevropské zbraně dodávané islamistům Spojenými státy. Tak o co jde, citoví vyděrači? Jo, v Sýrii je válka...". Komentář z Facebooku k fotografii utopeného malého dítěte, jehož tělo vyplavilo moře u tureckých břehů. Jako kdyby fakt, že jinde a jinak umírají jiné děti, byl ospravedlněním otřesné lidské otupělosti, s jakou se mnoho lidí v této společnosti staví k těm, kteří nutně potřebují pomoc a kvůli tomu riskují život. "Tak o co jde" je jedinečná fenomenologická zkratka odkazující ke společnosti, jejíž morálka si přiznává veškerá selhání, jimiž trpí, a hrdě je přitom nese na štítu.

Ten výrok je jako z úvodu Haškova Švejka, psaného v roce 2015. Apokalypsa, která se děje kdesi na pozadí a zdánlivě daleko, je nahlížena optikou každodenního života v místě, kam zatím nedolehla a kde se jí nikdo nechce vážně zabývat. "Ve válkách holt umírají děti no a války byly, jsou a budou, tak vo co de". Morální dilema vyřešené během jednoho loku piva.

Děti, pravda, umírají ve velkém. Miliony dětí umírají na nemoci, které umíme léčit, hladem, zatímco se v rozvinutých zemích vyhazují miliony tun jídla, ve válkách nebo lokálních ozbrojených konfliktech, zbraněmi dodávanými z "civilizovaných" zemí. Jako jednotlivci tomu nemáme žádnou možnost efektivně zabránit. Jako společnost, která sdílí nesouhlas a odpor k tomu, že se tak děje často zcela zbytečně, jako společnost, která ví, že minimálně v některých případech je možné tomu zabránit, máme možnost zachránit spoustu životů.

Malé děti, utonulé při riskantních plavbách na přetížených lodích v dezolátním stavu, umírat skutečně nemusejí. Organizace jako Human Rights Watch dlouhodobě upozorňují na to, že lidé prchající před smrtí volí riskantní, draze zaplacenou cestu na pašeráckých lodích přes Středozemní moře pouze proto, že neexistuje žádná bezpečná alternativa. Ta alternativa neexistuje proto, že evropské společnosti nejsou ochotné takovou bezpečnou cestu vytvořit.

I mezi nimi jsou ale rozdíly. Britské a německé deníky začaly zveřejňovat drastické fotografie ukazující utrpení lidí, kteří jsou podle české většiny "kulturně nekompatibilními" kverulanty, jimž jde pouze o to mít se dobře na cizím. Ano, a proto riskují životy svých dětí, proto jsou ochotni dát veškerý svůj majetek a podniknout cestu s nejistým koncem, aby skončily v novodobých koncentrácích s vyhlídkou na deportaci zpět do pekla, z nějž utekli. Takhle skutečně jednají lidé, kteří jsou ekonomicky vypočítaví... Britské a německé deníky (často bulvární!) tak vyvíjejí velmi silný tlak na politiky i veřejné mínění a korigují davový primitivismus. Česká média davovému primitivismu spíše podléhají.

"Co mě zasáhlo, to byly jeho malé tenisky, které mu jeho rodiče toho rána jistě s láskou obouvali, když ho oblékali na nebezpečnou cestu. Jedním z mých nejmilejších okamžiků je, když ráno pomáhám mým dětem s oblékáním a obouváním. K našemu společnému pobavení se jim téměř vždy podaří obléct si něco naruby. Když jsem zíral na fotku, nemohl jsem si nepředstavit, že je to jeden z mých synů, ležící utopený na pláži."

Takto odůvodnil Peter Bouckaert, ředitel pro mimořádné události při Human Rights Watch to, že sdílel "citově vyděračskou" fotografii utopeného syrského dítěte. Empatie, soucit není nic víc než ochota připustit, že stejně jako my milujeme své děti a další lidi ve svém okolí, i ostatní lidé sdílejí podobné city. Není to nic jiného než ochota připustit, že ostatní lidé mají, stejně jako my, právo na život a že je-li jejich život ohrožen, potřebují pomoc. Málokdo, kdo má děti, se dokáže dívat na utopeného chlapečka, aniž by si představil vlastní dítě ve stejné situaci a vlastní nesnesitelný žal.

Nejde o citové vydírání, jde o zcela legitimní poukaz na hrůzu, která se děje na hranicích Evropy a kterou spousta lidí, zvláště v ČR, nechce vidět. Pořád si myslím, že řada z těch, kteří si omlouvají svou xenofobii paušalizováním uprchlíků jako "vyžírků" je schopna začít vidět věci jinak, jsou-li konfrontováni se skutečností. Pořád doufám, že těch, kteří řeknou "tak o co jde", je minimum. "Celá tahle krize je v jedné věci dobrá, obnažuje charaktery," napsal jiný přispěvatel na Facebooku. Ano, to obnažuje. Zatím to ale není vůbec pěkný pohled.