2. 9. 2015 / Karel Dolejší
Ve věznici v Poštorné, která je dnes městskou částí Břeclavi, vznikl malý stanový tábor pro běžence. Místním se to nelíbí a žádají policejní ochranu ZDE.
Břeclavsko je opravdu skvělým příkladem "původní" populace, kdo by tedy nechápal, že se tu lidé obávají nově příchozích. Kraj byl po válce etnicky vyčištěn, u nedalekých Pohořelic došlo k jedné z největších "vymožeností" divokého odsunu. Usadilo se tu sice také pár Rumunů z jednotek, které osvobozovaly Jižní Moravu, a sem tam nějaký Bulhar, leč většinu poválečných dosídlenců tvoří typická "náplava", lidé ze všech konců vnitrozemí české kotliny, kteří si na "českomoravský Divoký Západ" přišli přivlastnit majetek odsunutých.
Lidé v kraji, který se dnes bouří proti umístění běženců ve věznici (!), patří ke zvláštnímu podtypu zlatokopů vylučujících kdekoho z "lidstva", pakliže to zrovna vyhovuje jejich soukromým zájmům. Empiricky ověřené pravidlo říká, že obec plnou "náplavy" poznáte snadno, protože vám zpravidla "místní" ani neodpoví na pozdrav. Je to v logice věci, ovšem. Slušnost rozhodně nebyla tím, co tyto lidi materiálně zabezpečilo. A úspěšné vzorce chování se zpravidla beze změn reprodukují v další generaci.
Jedním z ne právě vedlejších důvodů, proč moji vrstevníci v roce 1989 necítili žádnou loajalitu k stávajícímu systému, byla čerstvá zkušenost z povinné chmelové brigády v jedné z takových lokalit. Bylo opravdu "úžasné" sledovat v nejmenované dosídlené obci, jak se místní stěhují z jednoho německého domu do druhého, zatímco je postupně vybydlují, jak nenávidí všechny nově příchozí včetně nás, přičemž ovšem z brigádníků žili jak nepřímo (záviseli na prodeji úrody státního statku, kterou by bez nás nesklidili), tak přímo (v kuchyni na miniaturní porce lili litry přepáleného sádla, zatímco nemaštěné jídlo vynášeli ve várnicích pro vlastní potřebu do domácností).
To byla zajímavá zkušenost, která člověka skvěle senzibilizuje pro vnímání rozdílů mezi parazitickou "náplavou" a všemi těmi, který vlastníma rukama či hlavou cokoliv, třeba sebemenšího, sami vytvořili.
Obec Unter Themenau, nazývaná dnes Poštorná, byla v 16. století založena kolonisty z Chorvatska a do roku 1920 patřila k Rakousku. Je tedy jen pochopitelné, že se její obyvatelé dnes obávají příchodu cizáckého živlu, byť je uzavřen na území kriminálu. Celá Břeclav je dobře známa svou otevřeností a rozumným přístupem k problematice mezietnického soužití. To ukázal už případ masové protiromské hysterie po vylhaném útoku na místního výrostka, který se zranil sám, ale svedl to na nepopulární menšinu ZDE.
Na většině českého území už dávno nežije povědomí o tom, že slovanské etnikum při svém příchodu vyhubilo a asimilovalo germánskou a zbytky keltské populace, které tu žily dávno před tím, než praotec Čech přivandroval s cílem zneužívat místní systém mléka a strdí. V pohraničí a zejména mezi náplavou je však situace jiná. Přichod "cizáků" upomíná na vlastní neomezenou chamtivost a špatné svědomí, znejisťuje.
Není se tedy čemu divit, když si obyvatelé břeclavské městské části Poštorná nechtějí nechat rozvracet národní kriminál nějakými běženci. Co kdyby se třeba i nově příchozí začali chovat, jak je v kraji "dobrým" zvykem...
Vytisknout16.9. 2015
Texty Karla Dolejšího si obvykle velice rád přečtu a jeho analýzy mezinárodně-bezpečnostní situace považuji za velmi fundované a přesné. Článek "Kriminály si rozvracet si nedáme!" ze dne 2.9.2015 však není možné vidět jinak než jako zásadně chybn...