POZNÁMKA NA OKRAJ:

O odvaze zoufalých aneb Kde jste Vy, kteří jste uprchli před rudou diktaturou?

5. 9. 2015 / Uwe Ladwig

Jen stěží se najdou lidi, kteří riskují život tim, že se dají na útěk z domoviny. Takoví lidé jsou většinou do cizích zemí vyháněni strachem z krutosti a ze smrti. Kdo by ale neznal mnoho těch, kteří zavírají nebo zavírali oči, když oni sami nebo jejich sousedé byli terorizováni nějakou mocí a dali přednost vnitřní emigraci a nikoliv té, která by je přivedla do jiné země a mezi lidí hovořící jiným jazykem. K útěku žene lidi zoufalství. Potřebují k němu opravdu velkou odvahu.

Tento zvláštní druh odvahy mělo hodně těch lidí, kteří uprchli z komunistického Československa na Západ. Mělo ji později v roce 1956 i mnoho Maďarů a po roce 1968 i mnoho Čechů a Slováků, kteří se rozhodli utéci do ciziny před hrozícím rudým fašismem.

Tehdy těm lidem nechyběla odvaha k útěku do exilu, ale kde jsou teď? Proč nejsou slyšet jejich hlasy? Proč žádní exulanti neupozorňují na to, že dnešní uprchlíci jsou lidé, kterým je nutno poskytnout ochranu a pomoc?

Ti, kteří patřili v době „reálného socialismu“ k mocným, nebudou mít pochopení pro uprchlíky. Od přívrženců tehdejší vládnoucí moci a od lidí, kteří byli vždy jen opatrní, se dá těžko očekávat, že by požadovali humánní jednání s uprchlíky. Kde jsou ale čeští a slovenští emigranti, kteří stále ještě žijí v zahraničí a hlavně, kde jsou ti, kteří se po roce 1989 vrátili do své vlasti?

Proč je o nich vidět a slyšet tak málo? Proč oni nepozvedají svůj hlas na obranu uprchlíků, aby jim Česká republika nabídla nový doov. Jsou už všichni snad mrtví?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.9. 2015