O svobodné tvorbě, svědomí a hrdinech "nové doby"

14. 11. 2014 / Libor Dušek

V těchto dnech si připomínáme 25. výročí pádu zrezivělé Železné opony. Čtvrt století, během kterého odrostla další generace. Jako rodilý vrchlabák jsem coby šestiletý s tatínkem navštěvoval náměstí tohoto městečka v období revolučního podzimu 1989. Politickou situaci jsem nechápal vůbec, ale bylo mi jasné, že se děje něco velkého, všeobecné nadšení ze všech sršelo, atmosférou změny visící ve vzduchu jsem byl prostoupen už jako zmatený prvňáček, kterému tři měsíce po nástupu do základní školy vyměnili "brejlatého soudruha", tvářícího se komisně až přísně, za "usměvavého pána s knírkem", jenž pořád z televize a rozhlasu hovořil o pravdě a lásce. V tomto rozpoložení jsem se vždy těšil, až půjdu s tatínkem na "manifestaci" především proto, že se mi slovo "manifestace" líbilo, a také proto, že můžu společně s dalšími "dospěláky" držet zapálenou svíčku a na klopě mít hrdě přišpendlenou trikolóru. Zkrátka to bylo dobrodružné a netrápilo mě, že v podstatě nevím, o co se jedná.

Už v těchto dnech mi v dětské hlavičce utkvělo a dále rezonovalo jméno jakéhosi Pavla Wonky, o němž vrchlabáci na přelomu 80. a 90. let často mluvili, v různých souvislostech a s různými emocemi. Každý jsme jen člověk z masa a kostí, vyrůstáme v určitém období a jsme obklopeni prostředím, které nás formuje. Máme rozdílné vrozené předpoklady k různým činnostem, vlohy, vůli, a charakter. V životě sledujeme každý různé cíle. Co jednomu může připadat negativní, vnímá jiný pozitivně. Často děláme věci, stojící v kontrastu k naší "pravdě", ale životní okolnosti si to žádají. Etc. Můj tatínek byl také v 80. letech členem KSČ a v kruhu rodiny a přátel na komunisty nadával a dělal si z nich legraci, jako řada jiných v tzv. "šedé zóně". Měl ale také zájem na tom, abychom se sestrou v poklidu vystudovali a netušil, že se režim zhroutí tak brzy. Pavel Wonka prokazatelně spolupracoval s chartisty a snažil se pomáhat lidem v nouzi. Také se ale prokazatelně stýkal s příslušníky StB a různými figurami z "podsvětí". Jakým způsobem hru hrál, jaký měly události podtext a co tím vším sledoval, věděl jen on sám. Spoustu souvislostí přinejmenším ale tuší jeho nejbližší.

Proč ten dlouhý a zdánlivě naivní úvod? Zcela záměrně, abych se mohl veřejně vyjádřit k této kauze, považuji za slušné představit svůj úhel pohledu na ni od počátku, včetně dětských nezralých vjemů, proto tolik píši o sobě. O životě Pavla Wonky jsem posléze načerpal dostupné informace z dobového tisku a dokumentů a též z rozhovorů s jeho přáteli, známými, obdivovateli i odpůrci. Jisté je, že Pavel Wonka se stal pro řadu lidí lokálním synonymem a symbolem odporu vůči komunistům už za jeho života, jiní ho považovali za "vyčůraného nemakačenka" a provokatéra, který svou "advokátní kancelář pro chudé" provozuje zcela zištně a sleduje jen vlastní cíle. Ani jeden z úhlů pohledu nespadl z nebe. Schválně se zeptejte vrchlabáků, kteří s Wonkou osobně přišli svého času do styku, naživu jich je stále dost. Dva nesmiřitelné tábory jsou vymezeny už po léta. Kontroverzní personou byl odjakživa, to nemůže zpochybnit snad nikdo, ani jeho nejbližší. Jeho tragická smrt, zapříčiněná tehdejší bezohlednou výkonnou a soudní garniturou, ale i naivním Wonkovým pocitem vlastní významnosti a nedotknutelnosti, legendu patřičně umocnila. S (po)listopadovými událostmi jeho případ viditelněji přesáhl hranice regionu a počal se stavět piedestál hrdinovi. Na tom ostatně není nic špatného, lidé hrdiny potřebují, ale už na počátku 90. let si měli novopečení "aranžéři" uvědomit, s kým mají tu čest a trochu lépe si minulost Pavla Wonky prověřit. Už tenkrát se totiž ozývaly hlasy o "novodobém Fučíkovi..." 25 let po návštěvě mé první "manifestace" jsem předpokládám dospěl, studiu nejen české historie se věnuji systematicky a profesionálně, o čtyřicetileté éře karikatury socialismu v ČS(S)R si nedělám iluze a lidí, kteří aktivně proti komunistickému režimu (a jakýmkoliv dalším z podstaty zločinným režimům) aktivně vystupovali a vystupují, si nesmírně vážím. Mezi disidenty a lidmi z undergroundu mám řadu přátel a známých.

Nyní k meritu věci. Genezi dokumentu Libuše Rudinské sleduji necelé dva roky. Autorka za mnou přišla do práce (do Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí, kde jsem zaměstnán jako etnolog), jestli bych jí nebyl ochoten povyprávět o situaci v Podkrkonoší po 2. světové válce, že natáčí dokument o Pavlu Wonkovi, jenž pocházel ze smíšeného česko-německého manželství. Mohu s čistým svědomím potvrdit její původní záměr: natočit dokument o disidentovi, kterého komunisti nechali doslova chcípnout v kriminále rok a půl před Listopadem, o bojovníkovi, který v sobě zřejmě nesl trauma z dětství, jelikož se mu děti posmívaly, že je Němec a fašista, pročež poté celý život vystupoval proti nespravedlnostem. Nejsem přílišným příznivcem vytyčování a potvrzování hypotéz, také Wonkův původ mi od počátku nepřišel v jeho pozdějším konání zásadní, ale o to nejde. Nicméně jsem autorce nastínil, že dle mého zakopaný pes "případu Wonka" leží zřejmě jinde. Průběžně mě informovala o záležitostech, které zjišťovala v archívech a od pamětníků, z nichž bylo zřejmé, že se dostala k materiálům, které s Pavlem Wonkou-hrdinou s čistým štítem-přinejmenším kolidují.

Mínění některých zarputilých odpůrců snímku, že Libuše Rudinská prvoplánově haní a zpochybňuje odkaz Pavla Wonky, že podplácí estébáky atp., je tedy naprosto liché a krátkozraké. Celé je to obráceno naruby: autorce se od počátku primárně jednalo o maximálně objektivní uchopení příběhu Pavla Wonky. Vzhledem k tomu, že ke své práci přistupuje profesionálně, tak naložila se získanými daty v souladu s pravidly. Dochované archívní záznamy a výpovědi nejen estébáků zapadají do sebe, tvoří logickou nit, ze které autorka vyvozuje motivy Wonkových postojů a jednání. Jestliže má někdo pocit, že jsou výpovědi osob hovořících v dokumentu smyšlené, tak je buď zaslepen zaujatostí, nebo se mu zkrátka obraz Wonky-spolupracovníka StB nehodí, ať už z jakýchkoliv důvodů. Mnozí křiklouni film krituzují aniž by ho ještě viděli, což není příliš šťastné. Kritici snímku rádi zapomínají na fakt, že v něm nehovoří pouze estébáci, ale i archívy, přátelé Pavla Wonky, odborníci a další pro ně ne primárně nepohodlné osoby. Ano, prostřednictvím filmu se dá s divákem vcelku jednoduše manipulovat, můžete namítnout. To dělali komunisté, i dokumentaristé před nimi i po nich. Rudinská ale pracuje s fakty, byť místy ne 100% věrohodnými (jak správně uvádí v dokumentu František Čuňas Stárek: estébákům nemůžeš nikdy věřit), ale zaranžovat fikci takového formátu by byl vskutku husarský kousek. Soudy o tom, že Rudinská pokračuje ve šlépějích StB, žije v podobném světě jako Milouš Jakeš atp. jsou naprosto zcestné a ti, co je vypouštějí, je používají pouze jako laciná přirovnání v rámci své pošetilé propagandy.

Co se týče obecného zpracování dokumentu, tak je přeci výsostným právem autorky zvolit si adekvátní formu jí blízkou. Pravda, Rudinská mohla dát víc prostoru kladnější stránce Wonkova příběhu, aby v celku nevyzněl tak negativně, jak se mnozí domnívají, ale to by dokument mohl být na pokračování a pár dokumentů na toto téma už natočeno bylo. Pozorný divák ale jistě postřehne, že Wonkova osobnost není interpretována jen negativně, základní podstatné epizody z jeho života jsou zmíněné. Ten film není o tom, jak Wonka spolupracoval s disidenty a coby "advokát chudých" pomáhal lidem ve slepé uličce, ale nikterak to nepopírá ani nezpochybňuje. Ten film je o tom, jakou hru hrál Pavel Wonka s estébáky a svým okolím a jaké to pro něj mělo důsledky. Na tom je něco špatného, upozornit na příběh společností obecně glorifikované osoby z "nestandardní" strany? To se nesmí? Autorka zvolila detailní zpracování jedné z temných stránek Wonkova života. Do hodiny a půl by Wonkův život a osobnostní profil nevtěsnala. Udělala to velmi poctivě, profesionálně a kvalitně, dostala za to adekvátně zaplaceno. Jsem toho názoru, že je třeba včas dekonstruovat mýty, to je smyslem dokumentů charakteru "Pavel Wonka se zavazuje". Natvrdo, bez servítek. A na tom je snad něco špatně? Co je správného na jednostranném pohledu? To je přeci odjakživa cesta do pekel... Film je zkrátka o pletichách občana Pavla Wonky s těmi, proti kterým oficiálně vystupoval, což rozkrývá něco, o čem se doposud v jeho případě moc nehovořilo. To se pochopitelně některým lidem nelíbí. Ti se následně bojí, tak pochopitelně vystrkují drápky. Čeho se bojí, proč se čertí? To se přeci nedělá, plivat nám na hrdinu! Navíc když máme výročí pádu komunismu! Vždyť dostal i medaili od prezidenta! My jsme chtěli vidět něco jiného, takhle jsme si to nepředstavovali! Oni ti největší křiklouni často také nemají úplně čisté svědomí...

Je známou věcí, že dějiny jsou povětšinou interpretovány aktuální mocenskou elitou a jejími nohsledy. Z toho důvodu je třeba ideálně v rámci každé nové generace dějinné události reinterpretovat, nikoliv přepisovat. Ono to pomáhá otevřít oči. Libuši Rudinské se to jednoznačně povedlo, i když mnohým nejen disidentům v kině polezou oči z důlků. Diskuse bude pokračovat a bude nabírat čím dál větší diskurs ad absurdum. Moc se těším, jakým způsobem se historici, dokumentaristé a v neposlední řadě i širší veřejnost, postaví k osobnosti Pavla Wonky za další čtvrt století.

P. S. : Pro pana Šinágla a další zaryté kverulanty: Tyto řádky jsem sepsal z vlastního popudu, zcela dobrovolně ve svém volném čase, nic jsem za ně od nikoho nedostal. Ani od Libuše Rudinské, ani od žádné buňky KSČM, ani od Milouše Jakeše.

Vytisknout