Listopad 1989:

Jiří Pehe hrubě přeceňuje vliv českých aktivistů na pád komunismu v Československu

17. 11. 2014 / Jan Čulík

Jiří Pehe živí falešnou, sebestřednou představu, že o pádu normalizačního režimu v Československu rozhodli čeští občané, především pražští aktivisté. Argumentuji, že to není pravda a že se režim rozložil v důsledku radikálně změněné mezinárodní konstelace. O kterýchžto změnách neměla česká společnost v podstatě ani ponětí.

Rozklad komunistického systému v druhé polovině roku 1989 Čechoslováky naprosto překvapil. Žili v téměř naprosté izolaci, kterou znásobovala ještě i příslovečná česká sebestřednost. Gorbačovovu perestrojku, která východní blok velmi rychle destabilizovala, skoro vůbec nevnímali.

Telefonoval jsem koncem října 1989 z Británie různým svým přátelům v Praze a upozorňoval jsem je, že komunistický systém končí. Nevěřili. "Tady to potrvá ještě dlouhá desetiletí," tvrdili mi.

Jeden můj pražský spolužák, nyní ctihodný profesor na vysoké škole, se stal kandidátem ke vstupu do KSČ ještě v říjnu 1989!

K velkým protirežimním demonstracím občany vybudila až Stb falešnou zprávou o úmrtí studenta Martina Šmída.

Jenže i kdyby k těm demonstracím nedošlo, myslíte si, že by v situaci, kdy se rozkládal ve středovýchodní Evropě komunistický režim jako domek z karet, dokázal československý normalizační skanzen přežít? Absolutně ne.

Prosím uvědomme si, že Jakešův režim v Československu padl až po pádu Berlínské zdi, tedy v době, kdy rozdělení Evropy na sovětskou a západní část už přestalo platit!

Poměry v české kotlině jsou už čtyři sta let určovány ze zahraničí. Proto by mělo Česko usilovat o to, aby mělo vliv v těch mocenských centrech, která poměry v ČR určují, strategickou výchovou sympatizantů, informovaných o české kultuře, historii a politice, v západních společnostech.

Radikální změnou mezinárodní konstelace vzniklo dočasné okno svobody, které zdánlivě čeští disidenti využili. Ve skutečnosti však byli oni i řadoví občané v novém režimu od možnosti rozhodovat o svých vlastních věcech nakonec vyřazeni.

Jak ukazuje James Krapfl, pokus o samostatnou československou cestu byl rychle v prvních měsících po revoluci zlikvidován, a to tak efektivním způsobem, že se o něm ani nikde nepíše a nikde neví.

V Česku vznikl takový režim, který vyhovuje nadnárodním korporacím a nové mezinárodní konstelaci.

Češi se systematičtěji nepokusili vzít do rukou své vlastní záležitosti a snad to ani nebylo možné.

Takže role tehdejší "pražské kavárny" možná vypadala výrazná, ale je to jen zdání.

Vytisknout