Na kometě, aneb V tom případě musíte zaplatit

15. 11. 2014 / Karel Dolejší

Jednoznačné odmítnutí autoritářské tradice minulého režimu má přímou souvislost s odmítáním resuscitovaného autoritářství zcela současného. Na rozdíl od postdemokratické ideologie elitářského odbornictví a anti-antikomunismu má jednoznačné odmítnutí autoritářské tradice minulého režimu aspoň zřetelný hodnotový základ. Na demokracii záleží, říká se, jakkoliv hloupě nebo pokrytecky. Je ztráta času vydávat dodnes někdejší komunistický režim za alternativu současného krizí zmítaného kapitalismu.

V noci na sobotu sondě Philae na kometě Čurjumov-Gerasimenko došly baterie a pokud se vůbec ještě v příštích dnech podaří opět navázat kontakt, stane se tak na hodinu až hodinu a půl denně, kdy budou solární panely modulu vystaveny slunečnímu svitu. Pokus oživit technoutopii poválečných let pomalu ustoupí z veřejného výsluní opět do pozadí a místo ódy na moc techniky zůstane k přemýšlení nanejvýš ještě starý film Karla Zemana.

"Na kometě" je pohádka, ale přesto mnohem moudřejší, než většina naivních průmyslových epopejí. Dělá si legraci z byrokratů a zelených mozků, ale hlavně obsahuje nepochopené poselství vztahující se k době huntingonovské: "Tak v tom případě musíte zaplatit," říká Vladimír Menšík v roli židovského prodejce plechového nádobí poté, co se vyjasní, že k očekávané srážce s Marsem nakonec nedojde a očekávaný konec světa se nekoná. Platit se samozřejmě musí a proběhnou také důsledně všechny bitvy nakrátko předtím odložené strachem ze zániku. Protože lidé se opět nepoučili. Ambice vládnoucích zkrotit nedovedou a sami poslušně táhnou na jatka.

Tak jako v meziválečném čase ve stínu masarykovské ideologické konstrukce "boje demokracie s theokracií" se i po listopadu 1989 v Česku nějakou dobu věřilo v ahistorické bezčasí, což mezi intelektuály dále podpořila četba Fukuyamy. Svého času zvěstovaný konec dějin ovšem opět nepřišel a za vše je třeba platit. Za nyní stydlivě skrývané naivní iluze o údajných politických vykupitelích i za falešnou představu, že inscenovaný moralizátorský boj proti korupci a zneužívání moci jedněmi není v podání "našich" politiků pouhým bojem o přerozdělení koryt končícím díky záměrně jednostranné a nesystémové podobě nutně cynickou korupcí jiných, přidělováním ministerstev firmám a obecně další privatizací státu, vše doprovázeno tichou likvidací včerejších hrdinů uvnitř justice a dovršeno cestou byznysmana Petra Nečase prezidentským speciálem do Číny. Ištván byl vyštván do noci tajemné. No a co? Už na něj stejně všichni dávno zapomněli. Roli odpoutávače pozornosti od událostí podstatných svého času sehrál výtečně a vztek hélotů byl přitom dočasně kanalizován, ale teď by leda překážel. Kdo by si dnes chtěl připomínat, jak horlil, že odstranění Nečase českou politiku očistí, zrovna když se právě tak očividně berlusconizuje a Dag Badman byl se všemi poctami přijat zpátky do rodiny? Kdopak to kdy v Česku viděl, přiznávat vlastní chyby?

Platit bude třeba i za iluze, že revizionistická mocnost při obhajování imperiálních pretenzí u sousedů uvádí místo záminek skutečné důvody svého počínání - asi jako když byla občanská válka v Kosovu využita k propagandistickému odůvodnění vpádu cizích mocností, který situaci nijak idylickou ještě podstatně zhoršil, avšak rozhodně nikoliv proto, že by šlo někomu na prvním místě o albánskou menšinu. Menšiny, které se staly záminkami velmocenského vměšování, by téměř všechny mohly vyprávět, jak si pomohly, na neposledním místě ta sudetská.

Dříve či později bude třeba platit za soustavné logické fauly ve veřejném prostoru, podle kterých jednoznačné odmítnutí autoritářské tradice minulého režimu nemá úzkou souvislost s odmítáním resuscitovaného autoritářství zcela současného. Odmítnutí tradice byrokratické diktatury je - v mnoho let staré a notně nudné argumentační linii anti-antikomunismu - stále dokola sterilně vydáváno za cenzuru veškeré kritiky současného stavu, místo aby se uznalo, že má na rozdíl od vyprázdněné ohebné postdemokratické ideologie elitářského odbornictví aspoň zřetelný hodnotový základ. Na demokracii záleží, říká se, třeba jakkoliv hloupě nebo pokrytecky, všude tam, kde se trvá na nevracení se k tomu, co se neosvědčilo a kvůli zkostnatělosti a ideologické ustrnulosti se nemělo kam vyvíjet, takže je v každém ohledu absurdní a ztráta času to vydávat za alternativu současného krizí zmítaného kapitalismu. Demokracie není posvátná kráva, jednou se z té demokracie poděláme, zní naproti tomu ze strany zmítající se v ostalgické extázi nad exhibicí autoritářských alfasamců.

George Monbiot končí recenzi nového filmu "Interstellar" ZDE připomínkou, co je vlastně ideologií dnešní údajně neideologické postdemokracie. Platí to pro Západ i pro Východ.

"Technologický optimismus a politický defétismus: To je formule pro odklad tvrdých voleb do stále ustupující nezemě života po planetární smrti. Není divu, že je populární."

Na původní porevoluční projekt politické emancipace od autoritářské tradice se v logice normalizačního cynismu nakydal přehršel nadávek a obvinění z cenzury, aby se mohlo vyhlásit, že namísto vyjití ze služebnosti, které pro národ nevzdělatelných idiotů údajně stejně nepřipadá v úvahu, musíme akceptovat, že "privatizace se podařila", "Kožený nekradl" a v zemi řízené tvrdou rukou jako soukromá firma má být napříště cílem budování Amazonů a kanálů za poslušného vyznavačského obdivu vůči řiditelům exekutistánu Česká republika - za účelem rozšíření mocenské základny vládnoucí tlupy účelově, leč výmluvně vyzdobeného také starorežimními politickými kýči.

"Co se to děje?!" "Bouřka, pane!" "To si zodpovíte, kapitáne!" "Dle rozkazu, pane!"

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.11. 2014