14. 11. 2014 / Veronika Sušová-Salminen
V posledních dnech jsem se na Facebooku setkala s poměrně nevraživými reakcemi na adresu snah o to spojit výročí dvacet pět let od 17. listopadu 1989 s kritickou společenskou reflexí posledního čtvrt století v podobě jistě trochu provokativního sloganu "Není co slavit" jako odkazu k negativním (a dost palčivým) jevům, které polistopadový vývoj přinesl české společnosti.
Osud dějin je zvláštní - čím více se od nich vzdalujeme, tím více si s nimi spojujeme ne až tak vlastní autentickou minulost, která nezadržitelně bledne, ale právě dnešek s jeho problémy a realitami, které pak zpětně vztahujeme k dějinám. Smysl 17. listopadu i hodnocení čtyřiceti let komunistického experimentu se bude i v budoucnu nezadržitelně proměňovat s tím, jak se bude proměňovat i celá společnost. První známky těchto proměn je možné sledovat už dnes a vypovídají především a hlavně o dnešku.
Zdá se ale, že někteří by dávali přednost tomu, aby výročí 17. listopadu zůstalo rituálem nového režimu anebo důvodem proč si znovu sdělit, že komunistický režim byl špatný a oslavovat prostý fakt, že skončil a nežijeme už pod jeho jhem. Dost lidí v ČR tak dává přednost logice zpětného zrcátka, která neustále připomíná to, co bylo, aby ospravedlnila a zastínila to, co je. A to co je tak zároveň chránila před současnou kritickou reflexí. Vzpomíná se, aby se nemusel kriticky vnímat dnešek. Vzpomíná se, ale historické lekce se chronicky nevyvozují a namísto to se potácíme v kruhu nebo přešlapujeme na místě. Díváme se do zpětného zrcátka a znovu a znovu "bouráme" ve stejných zatáčkách.
Je značně znervózňující vidět, jak někteří po dvaceti pěti letech nominální demokracie odmítají základní principy demokracie a svobodné společnosti, kterou je bohatá diverzita názorů a jejich svobodná výměna. Ve vztahu k výročí, které má být svátkem demokracie je to víc než zarážející. Různé a bezpochyby i různě relevantní a kvalitní kritiky a reflexe uplynulých dvacet pět let patří k demokratické společnosti a je podivné, když se takové odlišné názory, včetně toho, že "není co slavit", ostrakizují, nálepkují, zesměšňují, ideologicky skandalizují a dokonce považují za něco jako "vlastizradu".
V angažované písničce Xindla X "Čecháček a totáček" se všemožně naznačuje, že jistá (neurčitá) část národa (asi stejně neurčitá jako poslední výstřelek a oslava české demokracie v podobě pojmu "lůza") sní o nivelizující totalitě, protože má mimo jiné problém s tím si vybrat mezi více možnostmi, nést osobní odpovědnost a touží po tom, aby je dělat nemuseli a dělal je za ně někdo jiný. Je ale zase paradoxní, že vlastní výběr dělá problém nejen "čecháčkům" ale také těm, kteří se považují za kulturní či jinou "elitu" země.
Výběr či volba je přeci také otázkou různosti názorů, které by měly v co největší škále bez cenzury a represe cirkulovat ve vzájemné interakci ve veřejném prostoru. Jeden problém by tak ideálně měl dostávat plastickou podobu skrze více perspektiv a konečný názor pak představovat vědomou volbu mezi více možnostmi a nikoliv paternalistický diktát. Česká demokracie si ale nejspíš vystačí s výběrem 62 druhů WC papíru (viz píseň Xindla X) než se skutečnou názorovou diverzitou, která by narušovala pohodlný monolit polistopadového narativu.
Do takového výběru různých názorů patří vedle nejrůznějších oslav 17. listopadu i mínění, že "není co slavit", které vidí posledních dvacet pět let jako dobu do značné míry promarněných šancí a možností. Je třeba se smířit s tím, že z určité perspektivy je to relevantní názor. Takový názor ale nemusí být prvoplánově výpovědí o vztahu k totalitě - v očích oponentů domněle pozitivním - ale naopak spíš svědčí o určitém vztahu k dnešku či o jeho reflexi. Patří sem i nostalgie a nostalgické vzpomínání, aniž by bylo ideologicky škatulkováno jako projev "totalitního" myšlení. Nakonec ale i - myslím, že dost menšinové - mínění, že "totalita" byla "lepší" vychází z nějakého úhlu pohledu a zkušenosti, které by zdravá společnost měla zvládnout a zamyslet se nad jeho příčinami. Jednou z příčin takové kritiky totiž může být i to, že česká polistopadová společnost zaujala k minulosti takový postoj, který v podstatě hodil životy dvou generací Čechů do symbolického koše a že nový režim v tom pokračoval v některých případech rovněž ekonomicky a sociálně.
O stavu demokratické kultury v Česku bohužel vypovídá i její nejnovější pojmosloví "lůza" a "slušní lidé". Označovat část voličů, byť s nimi nesouhlasíme, jako "lůzu" ukazuje na to, že někteří by ve veřejném prostoru dali přednost nějaké jiné formě (třídní) vlády než je z principu plebejská demokracie. I kdybychom ale začali uvažovat tímto směrem, je otázka kolik se v posledních dvaceti pěti letech udělalo v oblasti politické gramotnosti, tak aby občané všech sociálních skupin mohli dělat skutečně odpovědná politická rozhodnutí. Možná, že by dnes na Hradě nebyl kontroverzní prezident Zeman a možná bychom četli mnohem kvalitnější média - obojí jsou spojené nádoby byť se náš mainstream tváří samozřejmě úplně jinak. Prezident Masaryk, jehož jméno se tak často skloňuje, mluvil o nekonečné vzdělávací práci jako základu demokracie v Československu. Na tuto myšlenku ale polistopadový vývoj očividně nenavázal.
Elity v klasickém demokratickém smyslu slova "výběr (národa)" byly ideálně ti, kteří se snažili své společnosti masarykovsky kultivovat, pomáhat jí být kulturnější, otevřenější a informovanější, nikoliv ale ti, kdo z výšin a s posměchem plivali na obyčejného ("prostého") člověka, aniž by o něj projevili sebemenší zájem mimo paternalistickém poučování a očekávání jeho konformity. Demokratická elita se zpravidla neobléká do hávu parvenu. Dlouhodobá krize elit v české společnosti je stále patrnější. Mám obavu, že dnešní "české elity" byly redukovány v to, co můžeme nazvat "vládnoucí třídou", která se zaměřuje na výkon moci, její udržení a ekonomické výhody a možnosti z toho plynoucí.
Všechny zmíněné projevy deformované demokratické kultury se dají jistě vysvětlit dědictvím komunismu, který i po čtvrt století negativně ovlivňuje politickou kulturu české společnosti a ta je pořád v procesu učení. Dovolím se ale tento názor obohatit ještě ve stručnosti o dvě další perspektivy.
Myslím, že obrovským břemenem české společnosti je naopak diskontinuita jejího vývoje za posledních sto let. Za tuto dobu se politický rámec české společnosti změnil celkem sedm krát (Rakousko-Uhersko, RČS, II. republika, Protektorát, lidově demokratická/socialistická republika, demokratická ČSFR a ČR) a z toho celkem dvakrát byla země vojensky okupována jinými velmocemi, což zcela nebo částečně omezilo její suverenitu a státnost. Za posledních stole let se dvakrát změnil i společensko-ekonomický systém (1948 a 1989) v rámci, kterého byla česká společnost organizována. Takové diskontinuitní zlomy vytvářejí na společnost jako celek i na jednotlivce značný tlak, který opakovaně a znova redefinuje a zároveň relativizuje její hodnotový základ, roli pravidel a práva, vztah k ideologiím i způsoby přežití a akomodace. Výsledkem je celkově dezorientovaná společnost uzavřená v tom, co István Bibó popsal jako kolektivní hysterii. Pro tu je naprosto typické vytváření falešné reality, falešného sebehodnocení a hledání různých pseudořešení v rámci svého uzavřeného a dokonalého obrazu světa.
Dnešní stav je ale také vizitkou české transformace k tržnímu hospodářství, která vedla podobně jako v jiných případech, k reálnému zablokování demokratizace společnosti a k další, i když kvalitativně jiné, devastaci veřejného prostoru, které se v posledních letech zrychluje směrem k postdemokracii. Uplynulých dvacet pět let tak po kritické reflexi z různých perspektiv přímo volá. Je asi nutné připomenout, že kritická reflexe není způsob, jak hledat a zdůrazňovat jenom to negativní. Není ani voláním po absurdním návratu minulosti. Kritická reflexe by měla být především objektivní a schopná brát v úvahu dobový kontext. Nicméně především platí to, že minulost se změnit už nedá, ale i to, že dějiny se dějí právě teď a tady.
Vytisknout3.12. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb
Čtyřleté volební období? Co s tím má společného volič? Že jednou vhodil do urny svůj hlas, kterým odkazoval na ideály strany, která je už jen svou existencí popírá? Neplní se jen sliby, které reklamní agentury politických stran vykřičely na billboard...