Obama, Usáma, dalajláma

12. 11. 2014 / Karel Dolejší

"Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí."
Tändzin Gjamccho, čtrnáctý dalajlama

Jak upozorňuje Uwe Ladwig, německý list Bild přehledně shrnuje dosud roztroušené spekulace o údajném dalším tajném plánu dosluhujícího amerického prezidenta Baracka Obamy ZDE. Ten si podle některých chce zajistit pozitivně vnímaný politický odkaz tím, že ve zbývajícím čase uzavře jadernou dohodu s Íránem. A aby toho jako nyní už politicky nejslabší americký prezident za posledních padesát let dosáhl, je ochoten, tvrdí někteří, bez konzultace s partnery na americké politické scéně vyměnit ruskou pomoc v této záležitosti za volnou ruku pro Moskvu na Ukrajině.

Pro tuto verzi nejsou ovšem na stole žádné důkazy, pouze indicie. Jednou z takových indicií mohou být tajná dvoustranná rusko-americká jednání ve Finsku, k nimž došlo ještě na jaře. Tento formát rozhovorů, v němž byly USA ochotny jednat zcela bez účasti EU a především bez samotných Ukrajinců, ukazuje zřetelně, že očekávat nějaké principy od současné administrativy opravdu nelze. A nyní mělo dojít k dvoustranným jednáním mezi Obamou a Putinem v kuloárech summitu APEC. Čeho se týkaly nebylo zveřejněno.

Obama si ovšem zřetelně touží splnit svůj sen a svým kritikům dokázat, že jeho zahraniční politika byla správná. A íránský deal je prakticky poslední šance, jak toho ještě ve zbývajícím čase dosáhnout.

Na takové dohodě by nebylo vůbec nic špatného, naopak principiálně je velmi žádoucí. Ovšem byl by velký rozdíl, kdyby měl Teherán uzavírat takovou dohodu s americkým prezidentem na vrcholu moci, nebo spěchá-li ji uzavřít silou mocí "chromá kachna". V druhém případě totiž může partner snadno dospět k závěru, že vyjednat se slabým protějškem tvrdě kompromisní dohodu, kterou poté americký Kongres okázale neratifikuje, jednoduše nestojí za tu ostudu. Ostatně Írán právě vyjednal s Ruskem smlouvu o nákupu nových dvou jaderných reaktorů ZDE a nejvyšší íránský představitel extrémně vyostřil rétoriku vůči Izraeli ZDE. Ani jeden z těchto konfrontačních kroků nenasvědčuje tomu, že by si Teherán z Obamy dělal ještě něco jiného než legraci.

Dejme tomu, že spekulace odpovídají skutečnosti a Obama opravdu usiluje o výměnu dohody s Teheránem za Ukrajinu. Může se mu pak ale snadno stát, že uspěje i neuspěje. Něco z toho, co chce, dostane. Ale jen za cenu značných nákladů a výsledek jim nebude nakonec vůbec odpovídat.

Těžko říci, zda prezidentka Hillary Clintonová může být napříště v zahraniční politice menším jestřábem než libovolný republikánský kandidát. Po jejích krvežíznivých výstupech v libyjské záležitosti o tom velmi silně pochybuji. Spojené státy mají ovšem na krku dva Vietnamy a ani sebevětší politická vůle nedokáže opotřebovanou armádu naléhavě potřebující reorganizaci obnovit žádným "Fiat!". Takže suma sumárum, po předčasné aktualizaci plánů na ruskou expanzi do postsovětského prostoru v době slábnutí USA se odhadované okno příležitosti může scvrknout z původně odhadovaných 10-15 let na nějakých 4-6 let, přičemž ale i v případě šestileté periody bude pro to nejvíce politického prostoru v době, kdy v Bílém domě ještě zůstane současný bezmocný nájemník. Čekají nás každopádně v brzké době "zajímavé časy", bez ohledu na to, zda se autoři verze o Obamově plánu na velký obchod s Ukrajinou mýlí, nebo ne.

Pokud Putin zmíněnou nabídku opravdu dostal, nemá nejmenší důvod ji odmítnout. Všechny výhody jsou totiž na jeho straně. Vždycky může poukázat na to, že jeho vlastní vliv na Teherán je omezený, jestliže, nebo spíše až, to Obamovi nakonec nevyjde. A co shrábne mezitím, než Barack začne vykřikovat, že byl podveden, to mu už sotva někdy někdo vezme. Ani Clintonová, ani libovolný republikánský jestřáb, už na to později nebudou mít. Pohleďte na Krym.

Na druhé straně íránský vůdce Chameneí, jak už jsem uvedl, by se spíše blamoval, kdyby uzavřel dohodu, kterou Obama ze své strany nedokáže garantovat dokonce ani po tu dobu, co ještě bude v úřadě. A až odejde, zůstal by z ní každopádně pouhý bezcenný kus papíru.

V případě uzavření zmíněné hypotetické dohody si Putin na Ukrajině okamžitě vezme, co chce, začne si hned připravovat půdu v Podněstří a Pobaltí a pokrčí rameny, že tedy s tvrdohlavým Íránem to bohužel nevyšlo a politický odkaz Baracka Obamy zůstane ještě tristnější, než jak vypadal dosud.

***

Nemusí být často vůbec nic špatného uzavírat mezinárodní dohody s protivníky. Ze strany USA by nešlo rozhodně o nic nového. Záleží ovšem, jaké jsou protivníkovy úmysly a zda svou část dohody má v úmyslu splnit - nebo jen partnera využít pro vlastní cíle a sám žádný benefit nedodat. Dohoda, kterou kdysi Spojené státy uzavřely s Usámou bin Ládinem, svým budoucím smrtelným nepřítelem, může posloužit jako příklad toho, že to někdy mírně řečeno příliš dobře nefunguje. Protivník zesílí a poté se stejně obrátí proti dočasnému partnerovi. Nakonec je s ním třeba ustát konfrontaci za mnohem nevýhodnějších podmínek než na začátku.

A tím se dostávám k citátu v záhlaví. Dalajláma má pravdu. Byl bych americkému prezidentovi přál, aby leccos z toho, co nasliboval, opravdu úspěšně provedl. Aby zavřel Guantánamo, zrušil protiraketový systém budovaný v Evropě, který proti hybridní válce, ale i mnoha dalším vhodně zvoleným nástrojům agrese, stejně nemůže fungovat. Aby vyjednal dohodu s Íránem, dokud ho ještě ve světě brali trochu vážně. Ale teď je pro něj pozdě. A cena, kterou chce za tvrdošíjné popírání faktu svého politického selhání zaplatit, pokud ho proponenti verze o íránsko-ukrajinské výměně odhadli správně, nestojí za ještě ubožejší výsledek, jemuž se nakonec stejně nevyhne.

Někdy je lepší vůbec nedostat to, co chcete, protože můžete velice záhy zjistit, že to je ve skutečnosti něco docela jiného, než co jste si původně představovali.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.11. 2014