Obamův libyjský scénář pro Sýrii

14. 11. 2014 / Karel Dolejší

Dosavadní průběh války ukazuje, že se islamisté velmi rychle adaptují na boj v podmínkách protivníkovy převahy ve vzduchu. Bojují mobilně, pružně, jejich závislost na infrastruktuře je velmi volná. To se ovšem nedá rozhodně říci o syrské armádě, která ani po všech adaptacích od roku 2011 nepřestala být obyčejnou konvenční ozbrojenou silou do značné míry stále závislou na staré sovětské doktríně z 60. let, která ji vytvořila. Pro americké letectvo by bylo velmi snadné zničit klíčová velitelská stanoviště, letiště, senzory, pojítka, sklady, komunikace, prostě stacionární infrastrukturu, na níž jsou Syřané životně závislí. V podmínkách amerického bombardování pak islamisté otřesená vládní vojska sfouknou jako svíčku mnohem dříve, než se Američanům podaří vytvořit jejich bájnou armádu umírněných povstalců, kterou nikdo neviděl. Islamisté jistě nad bombardováním nejásají, ale dokáží s ním žít. Syrská armáda s ním rozhodně žít nedokáže. V jazyce biologie to, co Obama plánuje, znamená "selective outcompeting" - vytvořit ekologickou niku, v níž jsou klíčové parametry prostředí nastaveny tak, že se jeden z dosud navzájem si konkurujících organismů ocitne ve značné nevýhodě proti druhému a zákonitě prohraje. Konvenční syrská armáda dosud "Islámskému státu" dokázala úspěšně konkurovat. Za jinak stejných podmínek při změně jediného parametru, bombardování obou stran ze vzduchu, už to nedokáže.

Nastal tedy čas pozorně studovat, co se dělo a děje v Libyi, protože jde o měkčí prototyp toho, čeho ve skutečnosti, aniž to ví, hodlá zoufale nekompetentní a za žádných okolností nepoučitelný Obama dosáhnout také na syrské půdě. Ovšemže v Libyi se zase tolik nevyvražďovalo, jako se bude vraždit v Sýrii, nicméně všeobecný chaos a rozpad všech struktur spojovaných s moderní společností se v obou případech příliš lišit nebude.

Je zvláštní, pokud si někdo myslí, že s takovým plánem lze současně uzavřít i dohodu o jaderném programu s Teheránem, hlavním sponzorem a spojencem režimu Bašára Asada. Aby člověk takový myšlenkový pochod vůbec dokázal na vteřinu pochopit, musí se zřejmě několik let prakticky každodenně stýkat se Susan Riceovou a Samanthou Powerovou, protože jinak je zcela bez šance.

Není vyloučeno, že pokud by v Bílém domě za dva roky usedl kompetentní jestřáb, svět by byl nakonec o dost bezpečnějším místem než nyní, kdy se ho pokouší zoufalými amatérismy usměrňovat rovnou do pekel nositel Nobelovy ceny za mír.

Vytisknout