Ikariana

16. 11. 2014 / Lubomír Brožek


Na pahorku za městem sešli se Ikarové. A vzduch
byl plný křídel. A plný touhy (A hurá! A čepobití!)
byl vzduch na pahorku za městem, kde za vřeštění trub,
spílaje orlům do chcíplotin a propasti do čubčí řiti,
nejstarší z Ikarů v záři fotoblesků o poryv větru peruť načechral.

Jako by mu každá závrať v té závratné chvíli byla malá -
a skála...
pouhý piedestal.


A když zaklinkal rezavými klíči,
nebylo křídel, jež by netleskala:
hle, klíče od nebeských bran!

V té chvíli nemít křídla, holé neštěstí.
I kdyby ta křídla měla být
jen z očí leklých ryb.
Anebo z bláta u cesty.

Mluvil. jako když krysař na píšťalku hraje
ztraceným dětem ráje písničku k pláči,
že co dosud prožily, bylo přízemní. A malé.
Jak hovínko ptačí.

I nejmenší z Ikarů,
pocítiv touhu povznést se nad svůj strach
a nízkost svou...alespoň o hlavu,
o vlásek naděje, než velký vlasopád
z hlavy ho odvěje, šátral v kapsách,
jako by chtěl nahmatat, než se k letu odrazí,
rozdíl mezi klíči k ráji...a klíči k žaláři.

Však atmosféra měla vzlet.
Dav křičel: Už jsme tady.
A nebyl nikdo, kdo by se nechtěl vznést
alespoň na chvíli nad bolest a zrady.

Pak nejstarší Ikaros přistoupil na kraj srázu.
Pohlédl dolů a křídla se zachvěla.
Jak ptáče v mrazu.
Skála mlčela.

Tak hluboce, že bylo slyšet, jak propast slinu polyká.
A ozvěnu bylo slyšet, jak do zblbnutí vrací:
Vždyť my, bratři, bratři, bratři, bratři...
Dav zmlkl a do ticha: My přece nejsme ptáci...
Do ticha
bylo slyšet, jak kdosi tiše zvrací.

17. listopad
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.11. 2014