Ayn Randová: Atlasova vzpoura

14. 11. 2014 / Luboš Zálom

Co je vlastně motorem lidské společnosti? Co ji drží pohromadě a žene ji kupředu? Je to závazek vůči kolektivu, vůči společnosti? Podřízení autoritě, ať už pozemské nebo nadpřirozené, imaginární? Nebo je tím motorem naopak racionální sebezájem a hrdá nezávislost každého jedince, z nichž ti nejlepší, nejproduktivnější géniové jsou těmi, kteří jako bájný Atlas drží na svých zádech svět? Jak bychom tento motor lidstva měli správně rozpoznat a stavět se k němu? A co se stane, když tento motor ze světa náhle zmizí? Na všechny tyto otázky nabízí Ayn Randová pádné odpovědi.

Ayn Randová jako principiální obhájkyně svobody jednotlivce, racionálního sobectví a skutečného kapitalismu samozřejmě pokládá za onen motor myslící, nezávislé jednotlivce, vysoce produktivní génie, díky nimž naše civilizace dosáhla nesmírných úspěchů. Tito lidé potřebují jediné: aby je stát nechal v klidu pracovat. Přesto na nich stát parazituje, snaží se přiživit na jejich úspěchu, a to vše pod pláštíkem "ušlechtilých" a nejširší veřejností uznávaných hesel o veřejném blahu, dobru sebeobětování, nutnosti slitování se nad ostatními. Na jedné straně je nutí stále víc a víc pracovat a držet systém v chodu, ale současně je očerňuje, nazývá je "loupeživými barony", jejich produktivní, racionální sebezájem označuje za zvrhlý, nemorální a nelidský.

Představme si obra, který na svých bedrech drží celý svět. Břemeno má stále těžší a těžší, a k tomu všemu mu ještě někdo další podráží nohy. Co by měl takový Atlas udělat?

V románu Atlasova vzpoura začnou produktivní géniové ze světa mizet, nechají své továrny a podniky ladem, ať si s nimi stát a na něj napojení parazité dělají, co umějí. A najednou se motor ekonomiky zadrhne. Bez racionality a skutečně nezávislého sebezájmu totiž nelze mít moderní, průmyslovou a produktivní společnosti. Ať se stát snaží řešit situaci jakkoliv, pomocí direktiv, příkazů, regulací, a nakonec i za pomoci hrubého násilí, nic nefunguje. Ekonomika je totiž závislá na rozumu - který je s iniciací násilí v příkrém rozporu.

Román Atlasova vzpoura je někdy označován jako dystopie, stejně jako díla uvedená v úvodu tohoto textu. Ale jde skutečně o dystopii, když právě dnes jsme svědky přesně toho, co Ayn Randová popisuje? Kola ekonomiky se skutečně zadrhávají, vysoce produktivních géniů je pouhá hrstka (Napadá vás někdo takový v prostředí české ekonomiky? Já si na žádného nemohu vzpomenout...), a stát v zoufalé snaze ekonomiku ovládnout a svázat do svých tabulek a centrálních plánů pouze do jejího soukolí přisypává další hromady písku.

Ayn Randová viděla člověka jako bytost schopnou dosahovat úspěchů. Román Atlasova vzpoura tedy nakonec dobře dopadne. Objektivně dobře. Atlasova vzpoura totiž není jen obyčejný příběh o geniálních průmyslových gigantech a vynálezcích, kteří se rozhodnou nenechat se již nadále vykořisťovat neproduktivními parazity. Je to román, v němž Ayn Randová shrnula svůj filozofický systém, který nazvala objektivismem. Středobodem tohoto systému je pochopení důležitosti lidského rozumu, svobody, a především nalezení správné morálky - kterou je racionální egoismus. Pokud by si Atlasovu vzpouru přečetl zarytý kolektivista, věřící ve "společenské blaho" a nutnost státního řízení ekonomiky, bude z jeho finále upřímně zděšen a zcela jistě jej nebude pokládat za dobrý konec. (Pokud by tedy takový čtenář skutečně vydržel všech tisíc stránek přelouskat.)

Filozofie Ayn Randové však říká, že pojmy jako dobro nebo zlo nejsou závislé na nějaké subjektivní libovůli nebo na svrchované autoritě, ale jsou objektivní - tedy závisí jen na objektivní, nezměnitelné realitě. Správná morálka je pouze jedna, a diktuje nám ji realita. Člověk je rozumovou a volní bytostí, a aby mohl přežít a rozvíjet se, musí se podle toho nějak chovat. Z toho pak nakonec plyne celá morálka a s ní i pojmy dobro a zlo. Morální rovina celého příběhu je hlavním přínosem Atlasovy vzpoury: racionální egoismus je dobrem, a to nikoliv jen pro hrstku géniů, ale pro každou lidskou bytost.

Proslulý Orwellův román 1984 ukazuje již etablovanou kolektivistickou společnost, se všemi jejími aspekty, nenabízí však žádné pozitivní východisko. Winston Smith se sice zoufale snaží hledat jakési osobní štěstí i v brutální kolektivistické diktatuře, ale nemá šanci a nakonec je touto diktaturou přemožen. Orwell v podstatě tvrdí, že zlo dokáže být funkční a i společnost, v níž je naprosto zničena individualita, je schopna něco produkovat a udržovat v chodu funkční průmysl. Ayn Randová naopak ukazuje, že zlo je impotentní a potlačení individuality znamená vrátit se na úroveň primitivního a bídného barbarismu. Dokáže fungovat jen tak, že parazituje na dobru. A pozitivním východiskem je, že přestaneme-li zlo podporovat, omlouvat jej a dopouštět se kompromisů, nemůže zvítězit.

Dovolím si ještě na závěr zmínit ještě dvě důležitá poučení, které z Atlasovy vzpoury plynou. Ayn Randová v románu ukazuje vysoce produktivní, geniální myslitele jako ty, na jejichž bedrech spočívá svět. Ale co to znamená pro nás ostatní? Většina z nás takovými lidmi nejsme. Sice děláme, co můžeme: jsme slušní, vážíme si individuality a racionality, hájíme svobodu proti etatismu, nepokoušíme se získat nezasloužené , krátkodobé úspěchy - zkrátka, snažíme se žít morálním životem. Ale i my jsme závislí na práci Atlasů. Jestliže ti ze světa zmizí, upadnou do bídy nejen kolektivisté, altruisté a etatisté, kteří si takové následky svých postojů zaslouží, ale i my ostatní. O racionální a svobodnou společnost musíme usilovat nejen proto, že svoboda je krásná a velkolepá, ale i proto, že je pro nás životní nutností.

Právě proto potřebujeme filozofii, která nám dá jasné odpovědi na to, jak máme řídit svůj život. Myšlenky mají své nevyhnutelné následky, a zastáváme-li zlé životní postoje, řídíme-li se svými emocemi nebo subjektivními rozmary, nebo svěříme-li odpovědnost za svůj život autoritě, dříve nebo později sklidíme trpké ovoce.

A za druhé, slyšíme-li slovo kapitalista, představíme si pány Bakalu, Kellnera nebo třeba Babiše, tedy podnikatelskou elitu napojenou na státní struktury. Ayn Randová však ukazuje, že takoví lidé ve skutečnosti hrají naprosto opačnou roli, než jakou by měli hrát v prostředí skutečného kapitalismu. Podnikatel je v jejím podání hrdým, nezávislým a tvůrčím člověkem, který se snaží jednat na principu obchodu, pracuje pro zisk, ale nesnaží se získávat nic nezaslouženě na úkor druhých. Jako jejich protipól Ayn Randová ukazuje postavy neschopných, impotentních, třebaže bohatých parazitů, kteří čile využívají státních regulací, subvencí, privilegií a licencí, aby si udrželi a upevnili svoje postavení. Princip obchodu pro ně nic neznamená - jejich modem operandi je násilí prostřednictvím státu. Do které množiny patří lidé jako je Andrej Babiš je nabíledni.

V anketě americké Kongresové knihovny uspořádané v roce 1991 se Atlasova vzpoura umístila jako druhá nejvlivnější kniha americké kultury, hned po Bibli - což je poněkud paradoxní, protože Ayn Randová stejně jako kolektivismus tvrdě odmítala i jakýkoliv mysticismus a náboženství. Jaký ohlas bude mít román u nás, v České republice, ukáže teprve čas.

Americký ekonom George Reisman mluví v jedné své přednášce s trochou nadsázky o tom, že se čtenáři Atlasovy vzpoury dělí na dvě skupiny. Zatímco první je velmi rychle přesvědčena silou argumentů, druhá skupina utrpí vážný psychický otřes ve snaze tyto argumenty přehlédnout. Doufejme, že většina českých čtenářů se bude řadit do té první.

Vytisknout