13. 6. 2014 / Daniel Veselý
Je to šílený paradox. Žijeme v zemi, kde se skutečně inspirujícím osobnostem v nadává do "duševních nacistů" a "vředů", ale těm, kteří mají na svědomí smrt statisíců, jako je Madeleine Albrightová, se u nás s nízkou úslužností vyjadřuje nabubřelý obdiv. To je v nominálně demokratické společnosti minimálně na pováženou.
Slova Noama Chomskyho o postavení českého disentu v českém veřejném prostředí způsobila něco jako jaderný test. Skutečně mi přijde smutné "analyzovat" objektivní fakt, že vraždění ve Střední Americe v 80. letech v režii Bílého domu, kdy bylo na základě konzervativních údajů usmrceno na 200 000 civilistů ZDE (nejen disidentů, ale především úplně nevinných lidských bytostí, což u nás za normalizace nehrozilo 99+% populace) v porovnání s vězněním a represí desítek osob za Husákova režimu, včetně jednoho člověka, který zemřel v důsledku nelidského zacházení a zanedbání lékařské péče ZDE.
Takových však bylo v Salvadoru -- zemi o rozloze Moravy -- v němž v 80. letech žilo třikrát méně obyvatel než v tehdejší ČSSR, na 70 000 -- mnoho z nich bylo zastřeleno nebo rozsekáno mačetou po nelidském mučení. Upřímně? Věděli jsme, že bez Carterovy, Reaganovy a Bushovy administrativy by tak ohavná zvěrstva v bohem zapomenutých státečcích v orbitu hegemonického Predátora byla uskutečnitelná?
Ona lítě peskovaná komparace utrpení mi přijde hanebná ale především kvůli bezejmenným Guatemalcům, Salvadorcům a Nikaragujcům, jejichž země byly spáleny vyhlazovacími kampaněmi a ekonomickou válkou. Hysterie českých komentátorů také ukázala, že oni ani pořádně nevědí, co se ve středoamerickém regionu před třiceti lety vůbec odehrávalo, a proto reagovali naprosto primitivními způsoby.
Myslím, že ani stalinská éra ve východoevropských satelitech Sovětského svazu nebyla tak děsivá jako zmíněný konflikt ve Střední Americe, i když se u nás a dalších "sbratřených" státech odehrávaly skutečně odporné zločiny, které nikdo soudný nepopírá. Nicméně Stalin, na rozdíl od Ronalda Reagana, v té době nezásobil své satelity ve velkém zbraněmi na cílené usmrcování disentu i civilů po desetitisících, netrénoval eskadry smrti ani národní gardy a diplomaticky nekryl vražedné junty.
Nejhorším zločinem skomírajícího stalinismu v jeho východoevropských guberniích byla sovětské agrese do Maďarska na podzim roku 1956, kdy přišlo o život asi 2500 Maďarů a stovky dalších byly popraveny v následujících měsících ZDE . Děsivý zločin proti lidskosti, o kterém ale každý ví, protože je pravidelně připomínán. Moc se toho ale neví o Američany řízeném puči v Guatemale o dva roky dříve, který nakonec vyústil v genocidu -- destrukci započatých demokratizačních snah, vymazání stovek vesnic z mapy a násilnou smrt 200 000 Guatemalců, především mayských domorodců ZDE.
Zdá se mi, že musel přijít někdo "zvenčí" (archetyp cizáka), aby nám narušil antikomunistickou ideologickou konstrukci, která je stále opečovávána a strážena jako oko v hlavě křehoučké demokracie drtivou většinou české akademické, politické a novinářské obce, a na níž je mravenčí pílí vybudován celý polistopadový vývoj v České republice. Útlocitně jsme si hýčkali naši ublíženost a zároveň, dle mého soudu záměrně, ignorovali zločiny mimo naši ideologickou arénu -- se "zahlcením" zločiny takzvaných komunistických států, jako je Čína, Bělorusko, Kuba nebo dokonce Severní Korea (sic!)
Později přišly na řadu státy Jižní Ameriky, především Venezuela, v níž jsme opět spatřili ono nevykořeněné zlo komunismu, o nějž bylo rozšířeno bukolické dogma antikomunismu v naší domovině. Daleko závažnější zvěrstva jsme bagatelizovali tím, že šlo o studenou válku mezi demokracií a totalitou a že demokratické státy občas podporovaly tyranské režimy v Jižní Americe, či jsme je rovnou smetli pod koberec. Mezi laciné bagatelizátory otřesných hrůz, jež pozřely populární latinskoamerická hnutí odporu, patří i Jiří Pehe ZDE, který mimo jiné tvrdí, že československý disent neměl moc informací o tom, jak se zacházelo s jejich kolegy v Jižní Americe. To ale přesvědčivě vyvrací Filip Outrata na stránkách Deníku Referendum ZDE. Navíc také já sám si velice dobře pamatuji vysílání totalitní televize o dění v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale, o izraelské okupaci jižního Libanonu atd. Přestože se tenkrát přirozeně mlčelo o hrůzách sovětské intervence do Afghánistánu, informace z uvedených zemí byly často podepřeny citacemi ze západních zpravodajských agentur a médií: Associated Press, Reuters, L'Humanité atd.
Výsledek tohoto cynického a přezíravého chování českých "elit" může paradoxně od základu otřást antikomunistickou indoktrinací, jež má v ČR na růžích ustláno už čtvrtstoletí. Lehce mohou ti, kteří zažívají naplno "dobrodiní" reálného kapitalismu v agonii na vlastní kůži a jsou navrch zostuzováni mediálními lžemi, dojít k přesvědčení, že jsme nežili v mýdlové opeře "Pravdy a Lásky", nýbrž ve lži a ignorantství nebožáků, kteří trpěli pod knutou USA. K tomu ovšem nemůže dojít, protože postavení dnešních disidentských prominentů a servilních sdělovacích prostředků je až příliš zažráno do establišmentu a celá mytologie by byla obrácena naruby -- i proto onen nenávistní křik.
Další nebezpečí tkví v tom, že by mohlo dojít k nebezpečnému zpochybnění u nás tak populární selekce na "demokratické státy" (kde je svoboda slova, probíhají volby, nicméně zde panuje i chudoba, hlad, analfabetismus, konstantní teror a vraždy atd.) a "totalitní státy" (kde není svoboda projevu, tisku, disidenti jsou vězněni, není k dostání toaletní papír, ale bývá tu celkem dobrý přístup ke zdravotní péči, školství, existují zde sociální programy atd.) s tím, že nejhorší "demokracie" je stále lepší než nejlepší "totalitní" režim. Toto dělení se dle mého soudu již ale dávno přežilo, a to kvůli zjevným lapsům.
Někteří mudrci zase hovořili o tom, že není možné srovnávat poměry v "zaostalé" Jižní Americe a "vyspělé" střední Evropě, což se vztahuje i na postavení disidentů tam i zde. Mám za to, že v nesvobodných satelitech SSSR po odeznění stalinského teroru se podařilo vymýtit chudobu, negramotnost, zlepšilo se zdravotnictví i školství, taktéž sociální politika. O to se progresivní hnutí v Latinské Americe i jinde ve světě marně snažila. Tamní mizérie a bída byla ze značné části způsobena "ozdravnými" opatřeními MMF a SB, divokými privatizacemi, kleptokratickými tyrany; školy a nemocnice mohl navštěvovat jen zlomek populace, avšak na papíře existovaly svobodné volby a další "demokratické vymoženosti".
Když byly například v Nikaragui koncem 70. let po příchodu sandinistů k moci sociální programy, pozemková reforma, zlepšení situace ve zdravotnictví a školství kladně hodnoceny Světovou bankou nebo organizací OXFAM ZDE, zavládlo v Bílém domě zděšení. Z bývalých Somozových Národních gard se rekrutovali zabijáci, tzv. contras, jimž se dostalo podpory právě z Washingtonu, a tito hrdlořezi začali ničit všechno, čeho sandinistická vláda dosáhla. Civilní konflikt si vyžádal desítky tisíc životů ZDE.
Chomskyho teze o postavení našich disidentů, ač vyslovena už v roce 1990 (sám jsem o ní bez odezvy v uplynulých letech psal několikrát), v celosvětovém měřítku samozřejmě platí a je tragikomické o tom vést sáhodlouhé debaty. I kvůli tomu, že Chomsky v Praze a Olomouci hovořil o daleko kontroverznějších záležitostech: jaký byl průběh studené války, jež se diametrálně liší od východoevropské verze, dále pak hovořil o tom, že největšími nepřáteli vlád jsou jejich vlastní občané, připomněl i zákulisí týkající se odposlechů NSA; mluvil o ekonomickém vykořisťování ve státně kapitalistických systémech, nemožnosti 70% Američanů ovlivnit chod americké společnosti, o tom, jak vytvářet hnutí odporu zdola, jak vybudovat anarchistickou společnost atd. Mám za to, že tato témata byla pro naše antikomunismem odkojené "elity" nad hranicí jejich intelektuálních kapacit, proto se omezily pouze na trhání jednoho téměř neškodného výroku.
Přitom stanoviska Noama Chomskyho musí být podrobena kritice a polemice. Nemusíme s ním souhlasit v pohledu na rozložení sil v izraelsko-palestinském konfliktu, kdy poněkud ignoruje roli izraelské vlády a -- byť slábnoucí -- izraelské lobby v USA. Také jeho docela odmítavý postoj vůči strategiím bojkotu Izraele v rámci hnutí BDS můžeme charakterizovat jako alibistický. Řešení tohoto globálního konfliktu vidí profesor Chomsky na papíře celkem zjednodušeně, byť je spíše opak pravdou. Chomsky nadále klade přílišný důraz na absolutní moc Spojených států ovlivňovat téměř veškeré dění ve světě, přestože tato moc povážlivě slábne. Akademik v minulosti také účelově vytrhával různá tvrzení z kontextu, aby posílil své argumenty, což rozhodně není skvělá vizitka atd.
Nicméně toto vše je u nás zatím v nedohlednu. Mám takový pocit, že kdyby Českou republiku navštívil skutečný hlasatel radikálního pacifismu a rovnostářství Ježíš Kristus, mohl by být po delším pobytu u nás znovu přibit na kříž.
Vytisknout14.11. 2014 / Libor Dušek
Následujícími řádky bych rád přispěl k debatě týkající se dokumentárního filmu Libuše Rudinské "Pavel Wonka se zavazuje", která je, domnívám se, příliš zatížena nadbytečným balastem emocí, osobním nevyrovnáním se s relativně nedávnou minulostí někt...