Hrdinové, nebo oběti?

16. 11. 2014 / Jan Sláma

Pana plukovníka Stehlíka, vojenského historika, poslouchám rád. Opět se vyskytl v pořadu Jak to vidí v Českém rozhlase. Tentokrát se jednalo o úvahy ke Dni veteránů. Zmíněný muž byl ve všech možných archivech, na kde kterých bojištích. Je vybaven fakty. Přesto si s ním dovolím polemizovat ve věcech lidských, týkajících se názoru na války a zabíjení, ale též na některé historické souvislosti, které jak se mi zdá, nevidí.

První světová válka přinesla shodou okolností lidem na našem území samostatný stát. Kdyby čeští vojáci po rozpadu front byli méně úspěšní v boji, nestali by se trumfem v jednáních našich politiků o samostatnost a možná bychom byli dosud součástí Rakouska. A kdyby tito politici byli méně urputní a měli menší známosti ve velkém světě, byla by tato snaha možná též méně úspěšná. S tím asi je možné souhlasit i když celá historie našich legií byla velmi rozmanitá a zahrnovala mnoho jednotlivých osudů a lidských jednání.

Když byli čeští, maďarští a vůbec všichni rakouští vojáci posláni na frontu zabíjet, cítili se býti hrdiny? Byli nadšeni, že mohou opustit své rodiny a hrdinně padnout za císaře pána a jeho rodinu? Nápisy na památnících o obětech jsou myslím zcela správné. Hrdiny z nich dělají dodatečně ti, kteří je na smrt poslali, aby tak smyli vinu ze svých rukou.

Když můj děda ke konci války z fronty utekl a skrýval se, byl to hrdina, který nechtěl zabíjet jiné lidské bytosti pro mocenské zájmy boháčů z války tyjících, nebo to byl zběh, který si chtěl zachránit život s rizikem , že při dopadení by byl prohlášen za zbabělce a zastřelen? Mnozí další přeběhli na ruskou stranu a stali se základem budoucích legií a nejen těch.

Podobně na nepřátelských bojištích. Byli to hrdinové nebo zneužití lidé? Jistě i v Německu a dalších zemích bojujících na druhé straně se lidské osudy podobaly jako vejce vejci. Nevím, co se píše na pomnících v těchto zemích, to by věděl pan plukovník ,ale můj názor je ten, že všichni byli obětmi. Ti, kteří je do války poslali, nehynuli pod palbou šrapnelů ani se nedusili v otravných plynech. Těm šlo o zcela jiné zájmy.

Pohled na vojáky v té druhé, již "definitivně" poslední velké válce je nám bližší. Předně jsme byli po zradě spojenců napadeni. Ti kteří se bránili a ti, kteří odešli bojovat tam kde se dalo, byli skutečně hrdinové. Rozhodli se sami. Nikdo je nenutil, jen vlastní svědomí. Hrdinové byli všichni, kteří bránili své vlasti v regulérních armádách. Byli ale hrdinové útočící němečtí vojáci? Ti kteří padli na začátku a pak v čím dál ve větším množství ke konci války? Z hlediska německého lidu možná a z hlediska německých politiků a velení samozřejmě ano.

Všechno závisí na úhlu pohledu. Televize je plná dokumentárních filmů ukazujících válečná vítězství té nebo oné strany. Přes všechno co víme o hrůzách a zvěrstvech mi připadá, že dnešní Němci nevidí v těchto dokumentech jen hrůzu, kterou způsobili, ale že jim přinášejí i pocit hrdosti, jak s tím světem dokázali zamávat a nebýt Hitlera, že by vše dopadlo jinak. Tyto filmy jsou málokdy tvořeny tak, aby divák fašistické Německo po jejich zhlédnutí jednoznačně odsoudil.

V pořadu Jak to vidí byl tvrdě odsouzen pakt Molotov -- Ribbentrop. Při pohledu z historického hlediska zde byl mladý, zaostalý stát, který budoval základní infrastrukturu. Věděl, že celý svět je proti němu, protože přinesl kapitalismu smrtelné nebezpečí. Z tohoto hlediska bylo cokoli, co oddálilo válku, která byla očekávána, vítáno. Oddálení umožnilo přípravu. Podobně atomová bomba v Hirošimě je odsuzována jako masová vražda, ale na druhé straně je vnímána jako cosi co zkrátilo válku.

Pohled na české vojáky v tak zvaných zahraničních misích asi nezmění ani tvrdé a urážlivé odsudky pana prezidenta k těm, kteří je nepovažují za hrdiny a neztotožňují se s oficiálním názorem. Má to opět historické pozadí. Po převratu byla armáda prohlášena za přežitek a rozpuštěna. Zbrojní průmysl byl zdecimován. Kasárna rozprodána. Z vojáků se stali profesionálové, tedy ti kdo provozují vojenské řemeslo za peníze. A to nedělají ve své vlasti, ale tam kam je poslali ti , jejichž zájmy mají hájit. Věřme, že i ty naše.

K těm všem oslavám a vzpomínkám se hbitě vetřela církev svatá, aby tak jako v minulosti i ve všech válkách, na obou stranách světila zbraně. Aby se posvěcené a požehnané bajonety lépe nořily do břicha těch na druhé straně. Druhá strana samozřejmě dělala to samé. Tak i teď ve vzpomínkových slavnostech rozliční preláti provádějí své aktivity, které mají dát jakousi pomyslnou přidanou hodnotu vojenské zástavě, ale příště třeba i hasičské stříkačce nebo tunelu, či něčemu jinému.

V některé knize bylo napsáno, "už bylo vyrobeno příliš mnoho zbraní, než aby mohly zůstat ležet ladem". Z mnohých zkušeností, které se naštěstí tu a tam zveřejňují víme, že před započetím války je třeba k ní veřejné mínění naklonit. Ukázat toho, koho jsme měli včera ještě rádi jako zločince a potenciální nebezpečí. A zbrojit a zbrojit. A hrozit a hrozit. Lidé ale válku ve své většině nechtějí. Měli bychom to dávat více najevo. Tlačit politiky a diplomaty k rozumným činům. Využít všech možností, které nám dávají komunikační prostředky, abychom je přidrželi u jednacích stolů.

V každém případě bychom se měli zamýšlet, zda vyvolávání válečných běsů není zastíracím manévrem, abychom se nezačali zamýšlet nad nechutí či neschopností vlád zabývat se stále vážnějšími ekologickými problémy nebo třeba o stále rychlejší přelévání toho co lidstvo vytváří do kapes jednotlivců.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.11. 2014