Hrdinové, nebo oběti?

16. 11. 2014 / Jan Sláma

První světová válka přinesla shodou okolností lidem na našem území samostatný stát. Kdyby čeští vojáci po rozpadu front byli méně úspěšní v boji, nestali by se trumfem v jednáních našich politiků o samostatnost a možná bychom byli dosud součástí Rakouska. A kdyby tito politici byli méně urputní a měli menší známosti ve velkém světě, byla by tato snaha možná též méně úspěšná. S tím asi je možné souhlasit i když celá historie našich legií byla velmi rozmanitá a zahrnovala mnoho jednotlivých osudů a lidských jednání.

Když byli čeští, maďarští a vůbec všichni rakouští vojáci posláni na frontu zabíjet, cítili se býti hrdiny? Byli nadšeni, že mohou opustit své rodiny a hrdinně padnout za císaře pána a jeho rodinu? Nápisy na památnících o obětech jsou myslím zcela správné. Hrdiny z nich dělají dodatečně ti, kteří je na smrt poslali, aby tak smyli vinu ze svých rukou.

Když můj děda ke konci války z fronty utekl a skrýval se, byl to hrdina, který nechtěl zabíjet jiné lidské bytosti pro mocenské zájmy boháčů z války tyjících, nebo to byl zběh, který si chtěl zachránit život s rizikem , že při dopadení by byl prohlášen za zbabělce a zastřelen? Mnozí další přeběhli na ruskou stranu a stali se základem budoucích legií a nejen těch.

Podobně na nepřátelských bojištích. Byli to hrdinové nebo zneužití lidé? Jistě i v Německu a dalších zemích bojujících na druhé straně se lidské osudy podobaly jako vejce vejci. Nevím, co se píše na pomnících v těchto zemích, to by věděl pan plukovník ,ale můj názor je ten, že všichni byli obětmi. Ti, kteří je do války poslali, nehynuli pod palbou šrapnelů ani se nedusili v otravných plynech. Těm šlo o zcela jiné zájmy.

Pohled na vojáky v té druhé, již "definitivně" poslední velké válce je nám bližší. Předně jsme byli po zradě spojenců napadeni. Ti kteří se bránili a ti, kteří odešli bojovat tam kde se dalo, byli skutečně hrdinové. Rozhodli se sami. Nikdo je nenutil, jen vlastní svědomí. Hrdinové byli všichni, kteří bránili své vlasti v regulérních armádách. Byli ale hrdinové útočící němečtí vojáci? Ti kteří padli na začátku a pak v čím dál ve větším množství ke konci války? Z hlediska německého lidu možná a z hlediska německých politiků a velení samozřejmě ano.

Všechno závisí na úhlu pohledu. Televize je plná dokumentárních filmů ukazujících válečná vítězství té nebo oné strany. Přes všechno co víme o hrůzách a zvěrstvech mi připadá, že dnešní Němci nevidí v těchto dokumentech jen hrůzu, kterou způsobili, ale že jim přinášejí i pocit hrdosti, jak s tím světem dokázali zamávat a nebýt Hitlera, že by vše dopadlo jinak. Tyto filmy jsou málokdy tvořeny tak, aby divák fašistické Německo po jejich zhlédnutí jednoznačně odsoudil.

V pořadu Jak to vidí byl tvrdě odsouzen pakt Molotov -- Ribbentrop. Při pohledu z historického hlediska zde byl mladý, zaostalý stát, který budoval základní infrastrukturu. Věděl, že celý svět je proti němu, protože přinesl kapitalismu smrtelné nebezpečí. Z tohoto hlediska bylo cokoli, co oddálilo válku, která byla očekávána, vítáno. Oddálení umožnilo přípravu. Podobně atomová bomba v Hirošimě je odsuzována jako masová vražda, ale na druhé straně je vnímána jako cosi co zkrátilo válku.

Pohled na české vojáky v tak zvaných zahraničních misích asi nezmění ani tvrdé a urážlivé odsudky pana prezidenta k těm, kteří je nepovažují za hrdiny a neztotožňují se s oficiálním názorem. Má to opět historické pozadí. Po převratu byla armáda prohlášena za přežitek a rozpuštěna. Zbrojní průmysl byl zdecimován. Kasárna rozprodána. Z vojáků se stali profesionálové, tedy ti kdo provozují vojenské řemeslo za peníze. A to nedělají ve své vlasti, ale tam kam je poslali ti , jejichž zájmy mají hájit. Věřme, že i ty naše.

K těm všem oslavám a vzpomínkám se hbitě vetřela církev svatá, aby tak jako v minulosti i ve všech válkách, na obou stranách světila zbraně. Aby se posvěcené a požehnané bajonety lépe nořily do břicha těch na druhé straně. Druhá strana samozřejmě dělala to samé. Tak i teď ve vzpomínkových slavnostech rozliční preláti provádějí své aktivity, které mají dát jakousi pomyslnou přidanou hodnotu vojenské zástavě, ale příště třeba i hasičské stříkačce nebo tunelu, či něčemu jinému.

V některé knize bylo napsáno, "už bylo vyrobeno příliš mnoho zbraní, než aby mohly zůstat ležet ladem". Z mnohých zkušeností, které se naštěstí tu a tam zveřejňují víme, že před započetím války je třeba k ní veřejné mínění naklonit. Ukázat toho, koho jsme měli včera ještě rádi jako zločince a potenciální nebezpečí. A zbrojit a zbrojit. A hrozit a hrozit. Lidé ale válku ve své většině nechtějí. Měli bychom to dávat více najevo. Tlačit politiky a diplomaty k rozumným činům. Využít všech možností, které nám dávají komunikační prostředky, abychom je přidrželi u jednacích stolů.

V každém případě bychom se měli zamýšlet, zda vyvolávání válečných běsů není zastíracím manévrem, abychom se nezačali zamýšlet nad nechutí či neschopností vlád zabývat se stále vážnějšími ekologickými problémy nebo třeba o stále rychlejší přelévání toho co lidstvo vytváří do kapes jednotlivců.

Vytisknout