Maturity - malé věci řešte ruky mávnutím

15. 4. 2011 / Ondřej Hausenblas

• absence cílů celé reformy i maturity,
• neschopnost nebo neochota je společně s profesní komunitou a rodičovskou veřejností vyjasnit, zpracovat a dohodnout,
• z toho plyne zúžené a diletantské pojetí obsahu vzdělávání i hodnocení,
• a vůbec pochopení kvality vzdělání,
• a ovšem taky naprosté podceňování profesní podpory pro učitelstvo,
• plus převládající slepá víra v sílu zákona a nařízení v něčem, co se tak vzpírá manažerismu, jako je humánní vzdělávání.

Vysoká nevzdělanost

To vše se projevuje už desetiletí jak na ministerstvu, tak mezi politiky i novináři. Je to velice nevzdělané. Když se podíváte do výzkumových zpráv o tom, jak řeší své problémy se vzděláváním země civilizované, vidíte dost jasně, že nejsme nic specifického, že nemáme žádné "typicky české" podmínky - leda snad to, že se náš národ ke svému vzdělání svých dětí staví typicky nevzdělaným způsobem.

Nevzdělaně se například mezi odborníky a vědci opovrhuje zkušeností řadového učitele, jeho intuicí a schopností se vcítit, i jeho potřebami a starostmi, a to jenom proto, že takový učitel nedokáže pochopit např. vědecky zformulované obecnější pojmy nebo zásady. Ty by mu sice opravdu pomohly, aby poznal na svých žácích ty jejich potřeby, na které ani jeho intuice a osobní cit nestačí. Ale většina učitelů na tento typ profesního seberozvoje nemá čas a tak ani neví, že by jim to pomohlo s potížemi ve výuce. A pro některé je to i příliš intelektuálně náročné (to je patrné zejména v některých internetových diskusích).

Ale nevzdělaně se například mezi učiteli také říká, že ty výzkumy nebo obecné poznatky jsou jenom ohavné "teorie". A pak tedy se na naši ušlechtilou životní a školní praxi žádné obecné principy ani poznatky nemohou vztahovat. Nevzdělaný je tedy právě postoj mnoha učitelů k obecným poznatkům.

Odmítají informace plynoucí z vědeckého poznání nejspíše proto, že za svých studií na chabých fakultách se setkávali s teoriemi jenom chabými, nebo jim nikdo nebyl s to ukázat, jak se ty obecné poznatky týkají jejich denní praxe. A případně některým studentům myšlení na pojmové rovině jaksi nešlo. Ti, kterým šlo, pak často zamířili do jiných zaměstnání...

Ale odmítat odborné poznání v oboru, to je podobné, jako by bylo odmítat léčení svého nemocného těla čímkoliv jiným než nahříváním a pomazáním psím sádlem - protože jejich babička nic jiného neznala, a oni "přece" nevidí dovnitř do těla a nechápou, jak účinkuje třeba antibiotikum. To jsou jenom ty teorie...

Chybí domluva mezi stupni škol

Za projev primitivismu považuji taky to, že dodnes, dvacet a více let po pádu diktátorského režimu, který lidi záměrně rozděloval, nedokážeme ve školském systému mít systematickou spolupráci školy základní - střední - vysoké. Nedokážeme společně mluvit a jednat o společném žákovi/studentovi. Jediné, co ještě umíme, je vytrhnout ho ze základky a chovat si ho na osmiletém gymnáziu.

Mám teď skvělý nápad: Co kdybychom se my na vysoké škole rozhodli, že (když máme málo studentů!) měli by nadaní studenti gymnázií chodit už od kvarty do našich vysokoškolských kursů, a nechodit k vám na váš nesoustředěný a neodborný gympl? A dotace by samozřejmě šly s ním k nám. Už vidím takovou osmiletou VŠ, od věku 16 let do 24 let, s třemi tituly: Absolvent (abs.) - Bakalář (Bc.) - Magistr (Mgr.). Dobré, ne? Asi to zkusím dát do vlády...

To zní nějak povědomě. Ale teď vážně - my učitelé si studenta předáváme z ručky do ručky: Co skvělého do něj vložíme my níže ve škole mateřské a primární, to je k dispozici a k dalšímu rozvinutí u vás na škole vyšší. A co v něm zkazíme už my níže, to si vypijete vy výše. Tak koukejte s námi spolupracovat, protože nám můžete poradit. Ale taky můžete přijít k pochopení toho, že leccos z toho, co vám se vyučovat nechce, se na tak malé nebo tak zanedbané děti hodit nedá. Možná pochopíte, že co my v žákovi skvěle vychováme v nižší škole, to vy dokážete zkazit svou pedanterií nebo fachidiotstvím na škole vyšší. Žáček se promění v odpírače vzdělávání, a zpět už ho nikdo nevrátí. Ale vy dole byste měli vědět, že se do maturity (té normální, školní) musí stihnout docela hodně poznání a porozumění, a tak se musíme domluvit, jak to udělat, aby už časně se podněcovala touha a potřeba žáka dozvídat se a aby vznikaly učební a pracovní dovednosti a návyky, které jim pomohou zvládat i velice složitou látku. Možná že z takové domluvy vznikne lepší pojetí obsahu i cílů vzdělávání, protože do žákova dne a života se prostě všecko, co naše skvostné vědní obory nabízejí, nemůže vejít...

Myslet o pojmech (pozor, to bolí!)

Myslím, že je povinností každého, kdo se k vzdělávání vyjadřuje (zejména veřejně), víc přemýšlet o takových těch automatických pojmech, jako je "objektivita", nebo "srovnávání", nebo "řízení a kontrola" atp.

Je v pořádku, že někteří řídící činitelé se chtějí zachovat co nejlépe, nezkreslit něco individuálním názorem. Říkají tomu "objektivně". (Ovšem všichni asi vidíme, že jiné rozhodující činitele zas ani nenapadá, že jejich soukromý dojem a nápad ještě není ani názor ani plán, a že už vůbec ho nemohou ze své pozice natvrdo prosazovat, když ho neprojednali ani s rozumem, ani s ostatními). Opřít se o něco spolehlivého by bylo na místě - jenže ty "objektivní" testy se hodí leda na objektivní potvrzení toho, že neumíme testovat, a že opravdu důležité věci se v levných testech zjistit ani nedají. Co je pak objektivního na tom, že při rozhodování o studentech nebo o školách budeme používat číslic, které vyplynuly z jen částečného a navíc neadekvátního průzkumu?

Dětská nemoc objektivity

Ale přežívající pověra "objektivity" vhání školství do odlidštění, a taky bere učitelům zodpovědnost, a tím i právo být tvořivý, vynalézavý. Chápu, že učitel, škola, ministr potřebují pro svá profesní rozhodnutí mít takovou oporu, aby jim kdejaký neinformovaný trumbera nemohl vytknout, že "to je jenom jejich názor". Problém však je, kde tu podporu hledat. Různé vědní obory už dávno zpochybnily představu o nějaké absolutní, na lidech nezávislé objektivitě. (Opravdu objektivní je jedině Bůh - jenom se neví, který.) Ale v nevzdělaném školství se objektivitou klidně můžete ohánět, a nikdo se vám nevysměje, jak byste zasloužili. "Objektivně" se dají posuzovat opravdu snad jedině nevýznamné drobínky, a i ty jsou u zkoušek pochybné: z nervozity, jak všichni víme, děláme i velmi hloupé a jindy nevídané chyby... Část hlasů volajících po domnělé objektivitě je slyšet od matematiků. V matematice je opravdu mnohem více výkonů, které se dají měřit, a hodnotit pak výsledky v nějakých součtech, průměrech atp. Vypadá to náramně spolehlivě. Jenže sám fakt, že povinnou maturitu nemůžeme po studentech žádat, jelikož by ji prostě neudělali, dokazuje, že tenhle zeměměřičský přístup není k ničemu: žáci a studenti neumějí matematiku proto, že je ve většině škol vyučována chabě. U žáků nevzniká pochopení, mechanické pojmy a úkony se zapomínají okamžitě po testu, a taky se neudrží zájem o tuto úchvatnou a složitou oblast lidského myšlení. Ostatně co když ti matematici, kteří tolik volají po měřitelných testech, možná ani nemyslí na ty opravdu velké myšlenkové operace, které by mohly studenty lákat k lásce k matematice? Kdyby víc uvažovali, snad by spíše volali po radikálním zlepšení pojetí a kvality výuky, už během let docházky do školy, ne? A pak by se dala skvělá maturita nejenom naplánovat, ale také provádět.

Sdílená pravda a osobní ostuda

Tvrdím, že se hledáním objektivity si ve vzdělávání moc nepomůžeme, protože zanedbáváme to jediné, co dokážeme společně uznat a prosazovat ve vzdělávání. A tím je intersubjektivita, čili co nejširší společná a veřejná shoda. Chápu, že se někdo bojí individuálních slabostí či korupce u nepoučených nebo nezodpovědných hodnotitelů. Ale pak se musíme postarat o to, aby se nepoučeně a nezodpovědně chovalo co nejméně hodnotitelů. Můj názor je, že žádný zákaz na české podvodníky nebo nevzdělance neplatí - vždy to dokážou obejít. Tak bychom měli spíš dbát o oživení a znovuzavedení pojmu a institutu "čest, profesionální hrdost - a ostuda". Zná to ještě někdo v ČR?

Proto mají být vyhodnocené studentské práce (například maturitní písemky) zveřejněny (na webu je to skoro zadarmo). Ovšem studenta musíme chránit, protože po celá studia je v období, kdy "to zkouší", tedy učí se, a má být v bezpečí proti nechápavým kritikům z řad buranstva. Proto bude jeho práce vyvěšena anonymně. Učitel ale musí naopak své hodnocení k ní přivěšené podepsat - je přece profesionál. Tím ukáže

• že ví, co hodnotit a proč, a ví, co tedy v studentově práci má hledat
• že to on sám umí v žákově práci taky najít a též přesvědčivě vyjádřit, jak dalece to či ono v studentově práci odpovídá stanovenému požadavku
• a zároveň jak vlastně se ve škole vyučuje a hodnotí!
• Tím také vyjde najevo, zda se v té škole hodnotí spíše trestně (na konci), nebo nápomocně (během procesu žákova učení)

Škola tím taky ukáže, kolik jakých skvělých učitelů má. Která škola to nezveřejní, bude veřejností - rodiči a zájemci o studium, i zřizovatelem a kýmkoliv dalším - právem podezírána, že to neumí, nedělá, odmítá. A pak se rodiče kvalifikovaně rozhodnou, zda ta potomka přihlásí do té nebo oné školy.

Když to máš, ukaž to!

Chápu, že by dobré školy nechtěly být posuzovány jenom podle nějakých koncových výkonů, jakýchsi jednorázových, nespolehlivých maturitních zkoušek či co - a tak by jistě ukazovaly nejen testy a písemky, ale i více ze své skvělé výuky: jaké dělají promyšlené projekty, aby posílily oborové i sociální dovednosti studentů, jak to dělají, aby získaly studenty pro úsilí o pochopení vážných témat, čím v nich rozvíjejí myšlení, zodpovědnost, ochotu a trvalé porozumění informacím z mnoha oborů. To by se to pak snadno rozhodovalo, kam děcko dát! A myslím, že by i ubylo zbytečných středních škol, kam by rodiče nepřihlásili nikoho. Anebo že by naopak všichni polovzdělaní dávali své děti málo vzdělaným učitelům, protože to je právem rodičů a to jim stát svévolně brát nemůže? Ale může jim systematicky, nikoli jen náhodně, poskytovat všechny potřebné rady a informace, a pak žádat zodpovědnost: měli jste všecky informace včas, tak si svého nezaměstnatelného teď živte... Komunismus už skončil dávno. Ani by politici nemuseli nenaplněné školy "rušit". Prostě by ředitel neměl z čeho zaplatit učitele a nájmy.

Proč by střední školy samy od sebe svou kvalitu nedaly najevo?

Chápu, že dobré školy to dnes nedělají - o kvalitě těch nemnoha dobrých např. gymnázií se ví, ona vlastně nemusejí nikoho lákat, mají "převis". Mohou si dovolit, že o některého potomka neinformovaných rodičů prostě přijdou. Mají snopy dalších. Ale co kdyby se ty méně proslulé školy dohodly, že si publikování své kvality zavedou (dokonce bez ministeriálního příkazu! jen v dohodě s rodiči)? Možná by přesvědčily rodiče budoucích žáků, že netřeba se marně hrnout jen do těch tří nebo čtyř skvělých škol? Ale spíše bych si od toho sliboval, že ve snaze ukázat reálné výsledky a postupy své práce by se ty školy prostě začaly zlepšovat. Co by dělal ředitel nebo ředitelka s tím učitelem, který nedovede o kvalitě výkonu žáka kváknout víc než to, že "máš to na trojku", a nedokáže o tom, proč určitou látku vyučuje, říct víc než "je to v osnovách"? Takovému bude pan ředitel snadněji nabízet odchod ze školství. Možná ne hned, protože ještě se z učitelských fakult nehrnou tak nadaní uchazeči o učitelské zaměstnání. Ale za pár let, až žáci gymnázií sami uvidí, že vyučovat je docela intelektuálně zajímavá práce, a že je chytrý učitel ceněný? Možná se pro tu chronicky nenaplněnou učitelskou fakultu rozhodnou? A možná bude pro nás na VŠ těžké tam studentům pak odemílat neživotné učenecké fráze, když oni měli denně po ruce příklady toho, co jsou problémy i úspěchy reálné výuky?

Žák stěhovavý (discipulus movens, L.)

Vedle objektivity je dalším "idolem", falešným konceptem v diskusích o vzdělávání, samozřejmě to "stěhování žáka" - ale hodně ředitelů i učitelů v diskusích v posledních měsících už jasně píše, že to žádný problém není: totiž u nás se stěhuje tak málo rodin (nejsou byty... a tradicí je být spíše věrný svému rodišti), že se s tím škola dokáže vypořádat individuálně. Ostatně takové "přestěhované" má každá třída už dávno v sobě: rozdíl mezi premiantem a nejposlednějším lenochem nebo pomalíkem je velmi blízký tomu, jako by jeden chodil do jiné školy než druhý. Na střední výběrové škole jsou tyhle rozdíly sice méně zřetelné, ale v jednotlivých obsazích učiva jsou tam taky: když někdo prostě ne a ne pochopit, jak se "rozvíjí" závislým větným členem slovní druh členu řídícího (a myslím, že tohle chápou mezi středoškoláky po osmi letech studia pořád jen nemnozí), jsou v tom učivu tak rozdílní, jako by chodili do různých škol, jako by se právě přistěhovali.

A s přistěhováním do výuky literatury to je podobné: ten, komu je pořád a pořád cizí krása poezie, ale který čte třeba sci-fi povídky, je taky literárně hodně jinde než ten, kdo poezii umí brát, ale nudí ho zas třeba realistické romány. To není jen rozdíl vkusu, ale také je v tom rozdíl v průpravě: škola mu včas a dost vstřícně nedala možnost udělat tu pozitivní zkušenost s opačným žánrem. A učitel to musí řešit, nějak s rozdílnými žáky vychází, nikomu nekřivdí, oběma pomáhá - jako by se jeden z nich zrovna přistěhoval. Jenže jich ve třídě má třeba 25-30, a každého jinak odlišného.

Kvůli sice existujícímu, ale malému počtu stěhovavých žáků ovšem se má dát školám prostor a podpora v tom, aby se s nimi mohly obírat nějaký čas individuálněji. To je jádro pudla: křičte po lepších podmínkách pro péči o žáky, a ne proti svobodě v práci s nimi. Není možné, aby se kvůli podružnému problému, který se dá vyřešit individuálně, pokazil celý systém kurikulární a vzala učitelům svoboda a zodpovědnost za realizaci vzdělávání. O tom, kdo "stěhováním" argumentuje, si myslím, že buď neví, o čem mluví, nebo kalí vodu, anebo jeho škola nevyučuje každého, ale jen některé.

Může učitelovo sebevzdělávání znamenat, že se jeho práce zlepšuje?

Abychom se dokázali ve vzdělávání společně shodovat, musíme se sami stále vzdělávat a to se pořád zanedbává. Za O. Lišky byl připravován profesní standard učitelovy práce - samozřejmě jeho pochopení i uchopení naráželo na různé ty nevzdělanecké okolnosti. Ale rýsovala se při tom pokročilá šance, že profesní komunita vnutí ministerstvu a vládě zároveň s popisem kvalitního výkonu učitele taky důkladné vypracování systému profesního růstu. S rostoucí kvalitou práce by rostly pozice a příjmy učitele. Ale ta kvalita by musela znamenat skutečný seberozvoj, opravdové školení a opravdové využívání v praxi, a ne nějaké narychlo k dotacím z ESF slepené kursy nebo potěmkinovská "pedagogická minima" na fakultách atp.). Ale právě tento projekt byl smeten následující ministryní, nejspíše proto, že by nejen stál peníze, ale vyřadil by ze systému možnost si míchat a vařit své polívčičky... Dokud se však bude vše dělat jen tak ad hoc, vždy si mocní a ziskuchtiví své korýtko najdou a už o něj nepřijdou. Za třicet let tak národ přijde, podle odhadu v McKinseyho zprávě, tuším o nějakých 30 miliard peněz.

Dostal jsem v těchto dnech dopis od středoškolské učitelky:

Vytisknout