Šíření islámského fundamentalismu ve světě

13. 4. 2011 / Daniel Veselý

Dramatické a západní civilizaci ohrožující projevy radikálního islamismu jsou mimo jiné důsledkem pokryteckého a v jádru bezohledného západního tažení za ekonomickými zájmy v islámském světě.

Západní společnost vždy potřebovala nějakého bubáka, aby ospravedlnila svou jedinečnost, nadřazenost nad ostatními civilizačními okruhy a právo jim nutit své ideje, přičemž šlo zhusta o tak světské záležitosti jako drancování cizích surovinových zdrojů, opanování strategických oblastí a obchodních cest a především utužení kontroly nad nimi. To vše přirozeně za nesmírného utrpení tamních populací a plošné devastace lokálních ekosystémů; pokud se stejně začalo chovat kupříkladu císařské Japonsko ve východní Asii ve 30. a 40. letech minulého století, bylo to nanejvýš odporné a zavrženíhodné, i když jednalo s "noblesními" pohnutkami jako západní společnost. Je ovšem třeba si uvědomit zásadní věc, tj. že řadu hrozeb si naše civilizace vyrábí sama, aniž by existovala skutečná revize tohoto zhoubného konání, které se nám nakonec vrátí jako pověstný bumerang. Mezi takové hrozby můžeme počítat i radikální islamismus, který podle některých pozorovatelů pro naši civilizaci představuje smrtelné ohrožení. Kde se ale tato hrozba vzala, je doopravdy tolik fatální a kdo za ní ve skutečnosti stojí? Bude to bolestné zjištění, jež ale zároveň nabízí i historické ponaučení.

V souvislosti s aktuálními událostmi na Blízkém východě a v severní Africe se řada obyvatel euroamerické civilizace strachuje o vlastní bezpečnost a bezpečnost zájmů této civilizace, místo aby vyjádřila sympatie tamnímu obyvatelstvu a podpořila je v prosazování demokratizačních snah. Strach, který je hluboko zakořeněný v našich myslích, nicméně zatemňuje realistické uvažování a na scénu přicházejí latentně potlačované hrůzy a zveličená nebezpečí. Kolonialistická mentalita, jež nám velí hledět především na svoje zájmy a démonizuje ty, kteří jsou jejich oběťmi, je tragickým reliktem dějin Evropy a jejích obyvatel, což by v dlouhodobém horizontu mohlo vyústit až ve zkázu západní civilizace.

Vahábismus a Muslimské bratrstvo jako nástroj Spojených států a Saúdské Arábie při potlačování arabského nacionalismu a socialismu

Ačkoliv je předčasné hodnotit úspěchy egyptské revoluce, již nyní to vypadá, že se zde rodí jakási demokratická platforma, kde jsou autority podrobovány kritice ze strany "revoluční mládeže", která má nyní veliký prostor vyjádřit své postoje a názory, což bylo za Mubarakova režimu nemožné, jak uvádí filosofka komentující dění na Blízkém východě Zora Hesová. (1) Hesová v textu, kde vyvrací mýty panující okolo tohoto seskupení, s názvem Máme se obávat Muslimského bratrstva? (2) píše, že se jeho členové uchylovali k násilí v průběhu 50. a 60. let. Později již od těchto praktik upustili a de facto žádnou islámskou hrozbu nepředstavovali.

V 50. letech totiž v Egyptě a dalších arabských státech z pohledu západních zemí a Izraele "hrozilo" šíření arabského nacionalismu a socialismu, a to zejména poté, když v roce 1956 egyptský prezident Násir znárodnil Suezský průplav, který pro západ i Egypt představoval klíčovou ekonomickou tepnu - ovšem s tím rozdílem, že Egypťané z toho příliš neprofitovali. Násir se díky znárodnění Suezu stal nejen národním hrdinou, ale i ikonou arabského světa. Orientalista a afrikanista Gilbert Achcar upozorňuje (3), že se egyptský prezident pokusil sjednotit Araby vytvořením jednotné arabské republiky v rámci jakési unie Egypta a Sýrie. Tento pokus ale v roce 1961 ztroskotal. Egypt pod Násirovým vedením začal uskutečňovat pozemkovou reformu a znárodňovat a vyvlastňovat majetek držený zahraničními soukromými subjekty. Na počátku 60. let se začal profilovat jako socialistický stát, avšak na bázi arabského socialismu.

Profesor Achcar vysvětluje, že administrativa amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera pochopitelně neviděla ráda, když se v regionu, který již od konce 2. světové války Spojené státy oficiálně pokládaly za klíčovou oblast pro svůj hospodářský růst, objevovaly jakékoliv nacionální či emancipační snahy zdejších národů a etnik. Proto vznikla aliance USA a Saúdské Arábie.V jejím rámci obě země napříč regionem propagovaly a šířily vahábismus − sunnitské reformní hnutí, jež prosazuje fúzi státní moci a náboženství znovunastolením kalífátu a jež neuznává žádné další odnože islámu. Cílem této propagace bylo eliminovat šíření násirismu a jeho idejí arabské nezávislosti a socialismu, který pro Washington představoval zásadní hrozbu. Dalším podnětem pro vznik aliance byl také fakt, že Egypt navázal oficiální styky se Sovětským svazem. V Egyptě začal Washington spolu s Rijádem podporovat Muslimské bratrstvo, představitele vahábismu, proti egyptskému prezidentovi, který jeho aktivity brutálně potíral zvláště poté, když se jej jeho členové pokusili zavraždit.

Docházíme tak k zajímavému paradoxu. Zatímco nyní je Muslimské bratrstvo umírněnou islámskou platformou, která doposud podporuje revoluční dění ve své vlasti, aniž by si výrazně brousila zuby na podíl na moci, její teroristické aktivity, jichž se řada obyvatel Západu tolik obává, byly podle Gilberta Achcara až do konce 60. let minulého století podporovány Spojenými státy a jejich pevným spojencem Saúdskou Arábií, ba co víc − obě země se v blízkovýchodním regionu snažily zabránit šíření sekulárního arabského nacionalismu a socialismu vývozem fundamentálního islamismu.

Porušování lidských práv v Saúdské Arábii a vývoz vahábismu

Saúdská Arábie je nejbližším a nejcennějším muslimským spojencem Spojených států již od 30. let minulého století. (4) Tento srdečný svazek pečetí skutečnost, že se na území Saúdské Arábie nachází 25 % světových zásob ropy a samotné království představuje pátého největšího exportéra ropy do Spojených států. (5) Saúdské království ovšem utlačuje své poddané více než kterákoli jiná islámská země na světě. Nejenže jeho obyvatelé, a především ženy, žijí pod tvrdou feudální knutou, ale Rijád je také největším vývozcem islámského fundamentalismu na světě (například budováním náboženských škol madras a exportem vahábismu, jak bylo zmíněno výše), a to v součinnosti se Spojenými státy a pákistánskou zpravodajskou službou ISI.

Závažné porušování lidských práv v Saúdské Arábii je téma na samostatnou kapitolu, nicméně pár výtahů z analýz Human Rights Watch (HRW) či Amnesty International (AI) je třeba uvést. Ve výroční zprávě o porušování lidských práv v Saúdské Arábii publikované letos HRW (6) pro představu stojí, že "v lednu 2010 v provincii Quasi byla odsouzena Sawsan Salimová k třem stům ranám bičem a odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku za to, že se u soudu objevila bez mužského doprovodu". V království jsou upírána základní práva nejen devíti milionům saúdských žen a dívek, ale i osmi milionům zahraničních dělníků a dvěma milionům šíitů, jak se ze zprávy dozvídáme. Represivní režim každý rok odsoudí tisíce lidí při nespravedlivých soudních přelíčeních nebo je protiprávně zadržuje. Ve vazbách se s těmito lidmi včetně dětí špatně zachází a jsou podrobováni mučení, kupříkladu bičování. Loni v březnu byl soudem v Medině potvrzen rozsudek smrti pro libanonského televizního zpravodaje Aliho Sibata odsouzeného kvůli "čarodějnictví", které údajně předváděl ve své věštecké televizní show. Výroční zpráva AI o porušování lidských práv v Království Saúdské Arábie za tentýž rok uvádí, že zde bylo popraveno 69 lidí včetně dvou žen a dvou mladistvých delikventů. (7)

V souvislosti s šířením islámského fundamentalismu tedy není od věci se zmínit o naprosto skandální represi v samotném saúdskoarabském království, která postihuje miliony jeho obyvatel, a to s implicitním souhlasem Spojených států, jejichž ideje jsou přitom, alespoň rétoricky, postaveny na lidských právech. Washington potírání lidských práv hořce vyčítá třeba Íránu, který považuje za stát, jenž terorizuje vlastní obyvatele a terorismus rozšiřuje za své hranice, přestože se represivní íránský režim vůči svému obyvatelstvu ve srovnání s režimem panujícím v Saúdské Arábii chová v řadě ohledů umírněně. Zde je tedy nabíledni, že je ropný svazek Saúdské Arábie a Spojených států daleko přednější než dlouhodobé a systematické potlačování svobod milionů občanů tohoto království.

Saúdská Arábie společně se Spojenými státy a pákistánskou zpravodajskou službou ISI, jak bylo uvedeno výše, islámský fundamentalismus v období studené války aktivně podporovala a horlivě šířila. Saúdové zaplatili za propagaci vahábismu v zahraničí 87 miliard dolarů jen v průběhu dvou dekád před rokem 2003 (8) a její financování se později, když vzrostly ceny ropy, ještě navýšilo. Větší část peněz jde na stavbu a provozní výdaje mešit, madras a dalších institucí, kde se vahábismus propaguje, dále pak na vzdělávání imámů (učitelů Koránu), mediální propagaci, publikaci a distribuci tiskovin atd.

Pro řadu obyvatel chudých muslimských zemí, jejichž sociální exkluze je činí náchylnějšími, je velmi snadné přijímat zkratkovitá a extrémní stanoviska a východiska, jež vahábismus nabízí. Sociální stratifikace občanů té které společnosti samozřejmě hraje důležitou roli při formování jejich názorů, jak můžeme názorně pozorovat při aktuálních demokratizačních procesech napříč severní Afrikou a Blízkým východem. Saúdskoarabská kampaň za export vahábismu nachází živnou půdu především v jižní a jihovýchodní Asii. Také v Pákistánu, Indonésii, na Filipínách, v Malajsii a jižním Thajsku -- všude zde kooptovali nebo nahradili venkovské imámy nebo imámy v sousedství, a posléze tak vznikal čerstvý proud konvertitů. Děti chudých lidí byly dopraveny do Saúdské Arábie a vracely se jako "kanónenfutr" coby potenciální teroristé do svých rodných zemí. Vahábismus pronikl i do bývalých republik Sovětského svazu ve Střední Asii a zčásti i do Indie, kde žije asi 170 milionů muslimů. (9) Afrika je také lákavým cílem pro vahábistické misionáře, jelikož se zde nachází řada tzv. "padlých států", rozdrobených kmenových společenství, kupříkladu v Súdánu a Nigérii. (10) Vahábismus našel odezvu i v západních zemích, kde Saúdové financovali výstavbu tisíců mešit i madras a dalších náboženských institucí. Toto islámské učení nalezlo širokou odezvu mezi rychle rostoucími muslimskými komunitami, což se setkalo vesměs s negativními reakcemi majoritní společnosti v té které zemi.

Afghánistán: od sekulární společnosti přes sovětskou invazi a občanskou válku k talibanizaci společnosti

V roce 1972, tedy dva roky poté, co Washington a Rijád podporovaly v Egyptě Muslimské bratrstvo, založila CIA Asijskou nadaci (11), jejímž prostřednictvím poskytovala finanční prostředky předákům afghánského islámského hnutí, kteří působili na kábulské univerzitě. Mezi těmito muži se nacházeli Rabání Sajáf a Gulbudín Hekmatjár, dva Afghánci, kteří později navázali styky s Usámou bin Ládinem. Tito dva muži za několik let infiltrují afghánské ozbrojené síly a připojí se k tisícům džihádistů bojujícím proti Sovětům v Afghánistánu s plnou finanční, vojenskou i diplomatickou podporou Spojených států, Saúdské Arábie a pákistánské služby ISI.

Ačkoliv byl život ve větších městech za komunistické vlády v Afghánistánu celkem moderní a ženy měly základní práva (komunističtí předáci přiváděli radikální islamisty k šílenství tím, že dovolili dívkám a ženám navštěvovat školy nebo pracovat), situace obyčejných lidí nebyla žádný med. Panoval tu byrokratický a represivní režim. Podle knihy s názvem From the Shadows, kterou napsal bývalý předák CIA a nynější americký ministr obrany Robert Gates, americký prezident Carter schválil, aby CIA finančně a vojensky, zčásti s pomocí Saúdské Arábie a Pákistánu, podporovala afghánské antikomunistické bojovníky, tzv. mudžahedíny, což nakonec v prosinci roku 1979 dílem přispělo k invazi SSSR do Afghánistánu, který reagoval na naléhavou hrozbu u svých hranic. (12)

Sovětská invaze do Afghánistánu a následná okupace připravila o život asi milion lidí. Přestože Sověti podporovali sekulární Nadžíbulláhův režim, zatímco Američané shromáždili, vycvičili a financovali tisíce muslimských fanatiků z islámského světa, kteří se vedle okupantů a jeho klientského režimu dopustili také řady zločinů, není možné působení sovětské armády nikterak zlehčovat ani hájit.

Pákistán hrál v šíření islámského fundamentalismu stojícímu proti vlivu sekulární afghánské vlády a sovětským okupantům v Afghánistánu zásadní roli. V 80. letech zde vládl Zíjául Hak, jehož cílem vedle rekrutace mudžahedínů pro boj proti komunistickému režimu v Afghánistánu bylo ze vytvořit země autoritářský islámský stát. Zahájil soustavné budování madras, a to především v severozápadní části země poblíž hranic s Afghánistánem. (13) Za jeho vlády rovněž nastal výrazný odklon od anglosaského práva. Generál Hak začal prosazovat islámské právo šaría. Kupříkladu za krádež byla hříšníkovi místo pokuty či vězení amputována pravá ruka po zápěstí, za loupež amputována ruka a levá noha od kotníku a za cizoložství v manželství byli oba nešťastníci ukamenováni k smrti. (14) S nástupem Ronalda Reagana do prezidentské funkce začátkem roku 1981 začala nová éra rekrutování a vyzbrojování fanatických džihádistů z celého muslimského světa spolu s další rozsáhlou výstavbou madras za vydatné asistence Saúdské Arábie a Pákistánu. Prezident Reagan v démonické bitvě proti komunistickému zlu neváhal prostřednictvím operace Cyklon (15) v průběhu šesti let poskytnout Pákistánu na vojenskou a ekonomickou pomoc 3,2 miliardy dolarů. Autor publikace Taliban, Militant Islam, Oil and Fundamentalism in Central Asia Ahmed Rashid uvádí (16), že se svaté války proti sekulárnímu prosovětskému režimu v Afghánistánu zúčastnily desítky tisíc bojovníků a další desítky studentů navštěvovaly stále se radikalizující madrasy šířící vahábistickou ideologii. Celkově šlo až o sto tisíc lidí. Učení vahábismu také nalezlo živnou půdu v pákistánských táborech pro válečné uprchlíky z Afghánistánu. Byla to za tím neznatelně tikající bomba.

Poté, co se v roce 1989 z Afghánistánu stáhla všechna okupační vojska Sovětského svazu, vypukla v zemi občanská válka, v níž proti sobě na jedné straně bojovali mudžahedíni a na druhé Nadžíbulláhův komunistický režim. Výsledkem její první části (1989−92) byl pád Nadžíbulláhova režimu, který po stažení sovětské armády přišel o hlavního spojence a životně důležitou podporu. Komunistická vláda nakonec na jaře roku 1992 padla a vítězi občanského konfliktu se stali mudžahedíni. Během chaosu a mocenského vakua, jež nastalo po stažení Sovětů z válkou zničené země, se pákistánská zpravodajská služba ISI chopila příležitosti k upevnění své moci v regionu a začala podporovat dříve neznámé studentské hnutí z Kandaháru -- Talibán. Podporovala jej nadále i v 90. letech, kdy hnutí sílilo a pomalu se chystalo k převzetí moci v zemi. Ale o tom až později.

S pádem Nadžíbulláhovy vlády v roce 1992 se rozhořela velice krutá válka mezi jednotlivými mudžahedíny v Kábulu a jeho okolí o to, co ze země, jež byla od roku 1979 v permanentním válečném stavu, zbylo. Dříve než se do bojů zapojil Talibán, stály v okolí Kábulu proti sobě tři základní vojenské formace vedené různými vojenskými podnikateli a ty proti sobě bojovaly na třech frontách. Nakonec se v afghánské metropoli znesvářeným vojenským podnikatelům podařilo zformovat křehkou vládu. V dubnu téhož roku organizace Human Rights Watch uvedla, že suverenita Afghánistánu byla formálně uznána pod názvem Islámský stát Afghánistán, v němž byly zastoupeny všechny politické entity a zpočátku byly schopny spolu navzájem spolupracovat. Záhy se však objevily první rozmíšky. Vládní jednotu nechtěla dlouhodobě uznat Hekmatjárova platforma Hezbe Islámí a ostřelováním raketami narušovala její pozice v Kábulu. Později se rozpory mezi jednotlivými frakcemi mudžahedínů prohloubily natolik, že země upadla opět do vleklého občanského konfliktu, jenž se odehrával především v hlavním městě a jeho okolí. Každá ze stran konfliktu spravovala určitou část afghánského území. Mezi válčícími frakcemi vznikaly dočasné koalice, které však nebyly příliš stabilní. List The Economist publikoval zprávu, že do léta roku 1993 přišlo během bojů v Kábulu a okolí o život třicet tisíc lidí a sto tisíc jich bylo zraněno. (17)

Pákistán v rámci těchto bojů prostřednictvím ISI zprvu podporoval Hekmatjára, aby kvůli vnitřní nestabilitě Afghánistánu a občanskému konfliktu prosadil vlastní bezpečnostní požadavky a politickou agendu. Ale neschopný a fanatický islamista Hekmatjár, který proslul například tím, že nezahaleným ženám nechal stříkat kyselinu do obličeje, se pro Pákistánce stal brzy přítěží. Od roku 1994 začali podporovat právě Talibán.

Vznik Talibánu byl také podporován CIA, jak uvedl expert na vztahy Spojených států s Asií Selig Harrison. (18) Talibán se zpočátku těšil velké přízni obyčejných Afghánců, kteří už měli dost korupce, zvěrstev a neustálých bojů mezi mudžahedíny. V průběhu následujících tří měsíců se Talibánu podařilo dobýt 12 z 34 afghánských provincií, zatímco se mu předáci mudžahedínů často vzdávali bez boje a jejich bojovníci hromadně skládali zbraně. V září v roce 1996 se Talibán zmocnil kontroly nad afghánskou metropolí Kábul. Poté, co se hnutí dostalo k moci v Afghánistánu, mluvčí ministerstva zahraničí Spojených států Glyn Davies − podobně jako další přední američtí politikové − prohlásil, že nemá námitek proti tomu, aby zavedlo v Afghánistánu striktní islámské právo, s tím, že se konečně jedna z bojujících frakcí v Afghánistánu ujala moci a ustanovila novou životaschopnou vládu. (19) Jak vidno, Spojené státy zpočátku Talibán nevnímaly jako ohrožení své bezpečnosti, naopak jej i pár let tajně podporovaly.

Poté, co se Talibán ujal moci, začal nekompromisně prosazovat šaríu a páchat rozsáhlé represálie a jeho popularita mezi obyčejnými Afghánci začala rapidně klesat. Političtí oponenti byli bez soudu popravováni. Ženy a dívky nemohly studovat ani chodit do zaměstnání. V důsledku tohoto rozhodnutí dramaticky narostla chudoba jak mezi afghánskými ženami, tak i mezi desítkami tisíců válečných vdov, jichž se zákaz vykonávání zaměstnání také týkal. Mnoho žen si na svou obživu a obživu pro své děti muselo začít vydělávat prostitucí, nucenými sňatky nebo jít po žebrotě. Zvýšil se i počet sexuálních útoků proti afghánským ženám obecně. Zvláštní vyslankyně OSN zabývající se násilím na ženách Radhika Coomaraswamyová k této žalostné situaci podotkla: "Diskriminace žen se stala oficiální politikou hnutí Talibán; jde doslova o válku vyhlášenou ženám, která je velice rozšířená, systematická a posvěcená oficiálními místy." Tvrdá perzekuce se však netýkala jen žen. Tisíce mužů byly uvrženy do vězení, do vazeb, mnoho z nich bylo mučeno, zabito, někteří prostě zmizeli, třeba jen kvůli tomu, že neměli dostatečně dlouhé vousy. Tato a mnoho dalších represivních opatření afghánské vlády proti vlastním obyvatelům byly potvrzeny četnými nevládními organizacemi a svědky, kupříkladu organizací Lékaři pro lidská práva (PHR). (20)

Tajná aliance Talibánu a Spojených států

Existuje rozsáhlá dokumentace, jež ilustruje existenci vztahu mezi Spojenými státy a hnutím Talibán, i když tato skutečnost není příliš populární a známá. Bílý dům má přes třicet let o Afghánistán zájem, stejně jako více velmocí v minulosti. Amnesty International uvedla, že ačkoliv Spojené státy jakékoliv styky s tímto hnutím popíraly -- podle tehdejší (90. léta) náměstkyně ministra zahraničí Spojených států Robin Raphelové takový vztah nikdy neexistoval -- řada afghánských analytiků se domnívala, že takové vztahy existovaly. Tito výzkumníci poukazovali na četné návštěvy předáků tohoto islamistického hnutí ve Washingtonu v 2. polovině 90. let a také na cesty nejvyšších činitelů ministerstva zahraničí USA do Kandaháru. Amnesty International dále poukazuje na komentář v listu Guardian, kde se píše: "Nejvyšší představitelé Talibánu v polovině roku 1996 navštěvovali konference ve Washingtonu a ve stejné době američtí diplomaté pravidelně navštěvovali velitelství Talibánu v Afghánistánu." Antropolog William O. Beeman z univerzity Brown, specialista na Střední východ, který prováděl v muslimy obývané Střední Asii rozsáhlý výzkum, prohlásil: "V tomto regionu není žádným tajemstvím, že Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie podporovaly nějaký čas fundamentalistické hnutí Talibán při jeho dobývání Afghánistánu. Ačkoliv styky s Táliby Bílý dům nikdy otevřeně nepřiznal, tyto byly potvrzeny jak zpravodajskými službami, tak charitativními organizacemi v Pákistánu." (21)

Proč vlastně Washington toto fundamentalistické hnutí podporoval? Jaké měl k tomu důvody? Beeman dochází k závěru, že odpověď na tuto otázku nemá co do činění s "náboženstvím či národností, nýbrž výhradně jen s ekonomickými zájmy -- s ropou. Severním směrem od Afghánistánu se totiž rozprostírají nejrozsáhlejší ropná pole na východním pobřeží Kaspického moře, kde se nacházejí bývalé svazové republiky Sovětského svazu." Spojené státy měly a stále mají enormní zájem na vytvoření ropných linek, které by nezasahovaly území jejich ideologického nepřítele -- Íránu. Ropovody by alternativně vedly přes Afghánistán a Pákistán, což vyžadovalo souhlas tamních mocenských elit včetně Talibánu. Spojeným státům záleželo na tom, aby v Afghánistánu bylo u moci anti-íránské hnutí, což Talibán byl. (22) Další významný důvod amerického zájmu o tuto zemi spočíval v její strategické poloze. Vytvoření silného klientského státu mělo posílit vliv USA v regionu a částečně také Pákistán, který je dlouhá léta jejich spojencem. Navrhované ropné trasy vedoucí z Kaspického moře až do Indie by rovněž minuly Rusko, aby ho coby regionálního hegemona a soupeře Spojených států v oblasti diverzifikace strategického nerostného bohatství oslabily. Co se týče rozsáhlého porušování lidských práv Talibánem a postoje Spojených států vůči této skutečnosti, neexistoval de facto závažný problém, jenž by toto účelové spojenectví nějakým způsobem narušoval. Americká ropná společnost Union Oil of California (UNOCAL) získala od vládců sídlících v Kábulu v říjnu 1996 povolení ke stavbě ropovodu směřujícího z Turkmenistánu přes Afghánistán do Pákistánu. (23) Tehdejší prezident UNOCALu tehdy spekuloval, že díky tomu, že byl Talibán coby stabilní vláda u moci, náklady na stavbu ropovodu mohly být o polovinu nižší. UNOCAL svou spolupráci s vládou Tálibů ukončil v srpnu roku 1999, kdy už bylo hnutí na černém seznamu Spojených států. Mezi další zájemce o ropu z Kaspického moře, kterým se zde podařilo získat luxusní kontrakty, patřily ropné konglomeráty AMOCO, BP, CHEVRON, EXXON a Mobil. (24)

Další důkazy o spolupráci Bílého domu a hnutí Taliban poskytl specialista na Střední Asii Ahmed Rashid: "Minimálně mezi lety 1994 a 1996 USA poskytovaly podporu talibům, což Státy mohou sotva popřít." Rashid je autorem velice důležité studie, věnující se tomuto tématu, kde mimo jiné napsal: "V průběhu let 1994 až 1996 Spojené státy Taliban podporovaly politickou cestou prostřednictvím svých klíčových spojenců v Pákistánu a Saúdské Arábii, a to zvláště proto, že Washington vnímal toto hnutí jako protiíránský a prozápadní element. Během let 1995 až 1997 byla tato podpora USA vysvětlována v souvislosti s ropným projektem UNOCALu." (25)

Poté, co v roce 1998 uskutečnil afghánský válečný podnikatel Usáma bin Ládin atentáty na americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii, vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Talibánem citelně ochladly a z diplomatického a ekonomického hlediska je od té doby můžeme označit jako nepřátelské. V té době Bílý dům začal toto hnutí považovat za překážku svých zájmů ve strategickém regionu. Spojené státy na afghánskou vládu uvalily sankce, které ji měly přinutit, aby jim vydala Usámu bin Ládina, jež ji však, na rozdíl od civilního obyvatelstva, citelně nezasáhly. List Toronto Sun v té době publikoval zprávu, že "na Afghánistán byly uvaleny sankce v době, kdy osmnáct milionů Afghánců trpělo hladem a bezdomovectvím." Ve stejném duchu a v době, kdy bylo embargo v platnosti již rok, psal britský deník Guardian o tom, že se utrpení obyčejných Afghánců dramaticky zvýšilo, a to právě kvůli embargu, jež ale Talibán a jeho neústupnost a neochotu vydat bin Ládina nezlomilo. (26) Je rovněž nelidské, nehledě na reálpolitiku, že Washington takto krutě potrestal civilní obyvatelstvo, které v té době masivně strádalo hladem, zvláště pak když zemi dlouhodobě sužovala vleklá sucha. Tehdy, tedy ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001, pomýšlela americká vláda na to, že by Talibán odstavila z moci s tím, že by bylo dobré dosadit místo něj vládu, jež by jejím požadavkům a zájmům vyhovovala více. Bývalý pákistánský diplomat Niaz Naik pro BBC potvrdil, že plány na svržení afghánské vlády existovaly již před teroristickým útokem na Dvojčata - poté, co se zúčastnil schůzky pořádané OSN v Berlíně, kde mu američtí představitelé sdělili, že se útok na Afghánistán uskuteční v říjnu roku 2001. V plánu se počítalo s tím, že pokud nebude bin Ládin předán do Spojených států, podnikne americká vláda vojenskou akci, během níž zatkne nebo usmrtí jak bin Ládina, tak šéfa Talibanu mullu Omara. (27) Z tohoto tvrzení tedy vyplývá, že napadení Afghánistánu, které bylo deklarováno coby odplata za teroristické útoky z 11. září, by se s velkou pravděpodobností uskutečnilo, i kdyby k masivnímu útoku na území Spojených států nedošlo.

(Psáno pro Kulturní noviny)

(1) http://www.denikreferendum.cz/clanek/9503-znamky-anti- autoritarske- (2) revoluce-v-egypte

(2) http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zora-hesova.php?itemid=12216

(3) http://therealnews.com/t2/index.php?option=com_content&task=view&id =31&Itemid=74&jumival=6250

(4) http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2008/05/20080517.html

(5) http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_oil_politics#cite_note-4

(6) http://www.hrw.org/en/world-report-2011/saudi-arabia

(7) http://www.amnesty.org/en/region/saudi-arabia/report-2010

(8) http://www.mideastmonitor.org/issues/0705/0705_2.htm#_ftn15

(9) http://www.mideastmonitor.org/issues/0705/0705_2.htm#_ftn19

(10) http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=70&release=105

(11) ZDE