Deficit zdravého rozumu?

15. 4. 2011 / Pavel Urban

Zdeněk Jemelík hájí Víta Bártu jako člověka, který se snaží očistit podnikatelské prostředí v této zemi od "kmotrovských" praktik, stal se však obětí zrady a následné kampaně coby projevu deficitu zdravého rozumu. Ta zrada je zřejmá. Motivům "úspěšného podnikatelského projektu", jehož cíle "jsou společensky prospěšné, ovšem nepříjemné politikům, kteří mají závazky vůči tzv. kmotrům'" jsem ochoten stále věřit. Není pochyb, že Bárta coby ministr dopravy komplikoval život mnoha dojičům státní pokladny. Nicméně člověk, který něco takového zkouší, by neměl nahrávat svým oponentům na smeč, kterou nelze odvrátit

Zdeněk Jemelík odmítá "představu, že ve chvíli, kdy se z běžného občana stane politik, má se odříznout od prostředí, z něhož vzešel, zbavit se starých přátel, oprostit se od přirozených společenských vztahů a nadále podřídit své chování pouze cynickému kalkulu politické výhodnosti." To opravdu není nutné.

Nicméně do práce by si tento občan, jako politik odpovědný širší komunitě, tahat přirozené společenské vztahy neměl. A pokud rozmisťuje své známé, kterým důvěřuje, na politické či jinak veřejné posty, pak by si měl dát velmi dobrý pozor, aby jejich vztahy zůstaly pokud možno transparentní. A aby co nejméně zavdávaly důvody k podezření, že tito známí jsou povinování loajalitou především svému patronu a teprve potom funkci, jež jim byla svěřena.

Mimo jiné to znamená, že by si tito lidé pokud možno neměli vzájemně půjčovat ani jinak ekonomicky vypomáhat. A pokud už nelze jinak, mělo by to být jasné a v případě potřeby snadno dohledatelné. Půjčky politikům nejsou soukromá věc. Rozdávání peněz v obálkách bez jakéhokoli potvrzení až příliš připomíná sociálně vyspělé mafie. Ty jsou také založeny na prokazování vzájemných laskavostí, nikoli na obchodu ve stylu něco za něco. Dnes pomohu já tobě; jednoho dne, a ten den možná nikdy nenastane, pomůžeš ty mě. O úplatek v pravém slova smyslu tady opravdu nejde. Ale člověk loajální takovémuto společenství už není nezávislý v míře, jakou bychom měli očekávat od veřejných činitelů.

Slyšel jsem, že v některých zemích si lidé z vedení velkých firem nechají před cestou na dovolenou zjistit, zda do stejných míst náhodou nesměřuje někdo srovnatelně postavený od konkurence. Pokud by se později strategie jejich firem čirou náhodou sešly, byla by to významná indicie svědčící pro kartelovou dohodu. Těžko pak dokážete, že jste ve skutečnosti nesešli a nic nedohodli. Paranoidní ? Možná. Jenže s velkou mocí je spojena i velká odpovědnost a nadstandardní ostražitost nejen vůči bulváru. Porušení presumpce neviny ? Ale politika, stejně jako byznys, není trestní právo. Člověk přece není dobrým politikem, podnikatelem či manažerem jen proto, že je podle trestního zákoníku nevinný.

I když mnozí čeští politici a jiní veřejní činitelé si to myslí. Kolikrát jsme za posledních dvacet let slyšeli okřídlenou větu "nebyl porušen zákon" ? A kolika lidem to stačilo, aby byl jejich favorit plně očištěn ?

Pokud se již známé a prokázané ve věci "obálek" VV stává bezvýznamným, pokud to není nic, kvůli čemu by měli novináři pana Bártu napadat, jak tvrdí pan Jemelík, pak to jen potvrzuje zoufalou politickou kulturu v této zemi. Kulturu, kde se určité věci dělají bezmála veřejně, protože ani kriticky uvažující lidi už nenapadne, že je na nich něco nepatřičného. Budeme-li takovéto věci svým politikům tolerovat, protože jejich viditelní a zákulisní protivníci jsou ještě mnohem horší (jakože v tomto případě jsou, v tomhle s panem Jemelíkem souhlasím), pak se lepších poměrů nikdy nedobereme.

Od pana Bárty bych v této chvíli čekal, že se omluví za nepatřičné chování a nadále bude s veřejností hrát skutečně na rovinu. Toho "bezvýznamného neveřejného" měly Věci veřejné už příliš mnoho. Nic na tom nemění morální profil ani skutečné cíle těch, kteří tyto věci vytahují na světlo boží.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 15.4. 2011