Pedagogové nejsou podstatní: důležité jsou milionářské děti

14. 4. 2011

Ony vůbec hudební školy jsou přežitek, že. Na co být hudebně vzdělaný pro montovnu nebo do supermarketu, že ano. Vůbec vzdělání je otrokům překážkou, moc přemýšlejí. My učitelé si máme uvědomit, na jaké škole učíme: chodí nám sem děti milionářů, děti z význačných rodin, děti významných politiků (pravda, jmenují se často jinak,... ale jsou to jejich děti). Tohle všechno nám majitel klade na srdce: nezapomeňte, na jaké škole učíte! Uvědomte si, na jaké škole učíte!

Ano, dobře si uvědomuji. Jsem ráda, že jsem měla kam přejít se svými malými houslisty, když mně z předchozí školy nově ustavený ředitel vyhodil (to by bylo jiné povídání). Nesmírně mě těší, že rodiče za mnou děti vozí z daleka, že mě následují, kam mne zrovna přízeň nějakého ředitele nebo nepřízeň osudu zavane. Co dělat, když je mi 51. Já totiž nesmírně ráda učím. Čím jsem starší, tím více rozumím dětem, mám radost z jejich rozvoje. Výuka mě těší víc než samotné hraní, v mladých letech tomu bylo naopak. Za těch osm hodin si vydělám kolem 4 tisíc (opravdu: čtyř tisíc) měsíčně (úvazek na zákl. um. škole je 23 hodin). Mám za sebou asi pětadvacetiletou praxi, před sebou ještě 12 let do důchodu (v 63 letech). Placené mám jen odučené hodiny - nikoli přípravy na hodiny, nikoli korepetice, na které dojíždím zvlášť, nikoli žákovské koncerty, na kterých mé děti každý měsíc vystupují, nikoli nábory pro ZUŠ ve školkách. Samozřejmě není placený čas schůze, kde nám majitel tak připomínal: uvědomte si ... děti milionářů, význačné a významné rodiny...

Prázdniny? Ano, jistě! Samozřejmě neplacené, jak jinak! 180,- Kč (hrubého) na odučenou hodinu a čau! Konzervatorista? Akademik? Doktorát? Všechno jedno. Ber nebo jdi. Čeká řada nezaměstnaných učitelů a učitelek za tebou (mám konzervatoř a vysokou školu). Na této škole učí skvělí pedagogové, jejichž žáci získávají ocenění v nejrůznějších soutěžích. Pedagogové nejsou podstatní: důležité jsou milionářské děti.

Mám štěstí, hodného manžela, který mě živí. Práci mimo obor nenajdu (zkoušela jsem hodně). Po letech jsem zapsaná jako učitelka z hudebky, navíc v 51 letech... Na uklízečku už nemám fyzickou kondici (a i na tu byl "konkurz"). Tři kamarádky, všechny inženýrky, všechny přes padesát, také bez práce... Angažuji se ve spolku nezaměstnaných, podporuji akce ProAltu, jsem aktivní v občanských iniciativách... a říkám si, snad už tato situace nemůže dlouho trvat.

Ale může trvat, může. Ještě se máme příliš dobře, ještě je co ždímat z lidí, než skončí na ulici. K mému nářku by se zřejmě žádný z kolegů ve škole nepřidal, aby nepřišel aspoň o to málo, co má. Tak je to u nás v Česku zvykem.

Vytisknout