Záchranářům ve Fukušimě přeji hlavně to, aby nic nepotřebovali po České republice

13. 4. 2011

V reportážích z havarované jaderné elektrárny Fukušima jsou mezi nejpůsobivějšími ty, které popisují nasazení tamních záchranářů při nebezpečné práci. Televize CNN (a následně i další světové tituly) věnovala velký prostor popisu podmínek, za kterých tamnější záchranáři pracují -- v jakých spartánských podmínkách žijí, jak často jedí, kde přespávají a na čem, a o tom, že mnozí z těchto záchranářů prožívají současně své vlastní tragédie. Je to v pořádku, ti lidé si naši úctu zaslouží. A o riziku jejich práce svědčí třeba i nabídky, které se objevily v médiích: za den práce při likvidaci havárie je nabízeno v přepočtu až 80 000 Kč, napsal Milan Doupovec.

I v Černobylu nasazovali záchranáři své životy. Nepamatuji si, jestli se před pětadvaceti lety objevovaly zprávy o výši odměny za den práce těchto záchranářů. Nepamatuji si, že bych si v dřívějších novinách dočetl o detailních podmínkách, za který lidé v Černobylu nasazovali svoje životy, aby alespoň zmírnili následky černobylské katastrofy. To vše vyplouvalo na povrch až po letech. Když roboty shromažďující zbytky jaderného paliva nevydržely nadměrné záření a byly vyřazeny z provozu, museli být nasazeni "bioroboti". Tak si žertem říkají -- pokud jsou ještě naživu. Oni museli vydržet -- když stroje byly zničeny.

Jedním z těch, kteří se nechávali prostupovat smrtícím zářením, byl Olexandr Zacharčuk. Přežil, na první pohled dokonce bez následků. Jenže vliv všudepřítomných ničivých paprsků se podepsal strašlivým způsobem na jeho synovi, který se narodil čtyři roky po černobylské tragédii. Narodil se s rakovinou lymfatických uzlin. Jak se vlastní země dokáže postarat o své občany postižené černobylskou katastrofou? A jak umíme pomoci my, v Česku? Olexandr dostal za svoji práci v Černobylu "důchod" -- v přepočtu 1 500 Kč měsíčně. S tím se vyjít nedá, navíc, když léčba syna se musí platit. Ukrajinský stát na léčbu synovi "přispíval" -- v přepočtu 60 Kč měsíčně. Ne, v částce není chyba, opravdu jde o šedesát korun měsíčně. Alexandr se tedy rozhodl odejít do zahraničí, aby vydělal peníze na léčení svého syna. Od roku 1998 byl v České republice. Legálně zde pobýval, legálně zde pracoval. A posílal peníze na léčbu syna Jevgenije. Jenže přišla krize. A Alexandr už nezískal další povolení k práci v České republice. Nebyl by nezaměstnaný; nebyl by na dávkách, firma, ve které pracoval, měla zájem na tom, aby u ní zůstal. Jenom chybělo povolení úředníka. Alexandr odešel hledat práci do Polska a po nepříjemných peripetiích s podvodníky přijel zpět do Česka. Jenže -- už neměl povolení zůstat. Zažádal o azyl. Česká republika měla možnost prokázat úctu a dík alespoň jednomu z těch, kteří nasazovali v letech 1986 až 1987 svůj život. Nebo že by za nás životy nenasazovali? Nás se to netýkalo? "Syn jmenovaného byl a je na Ukrajině léčen, pobírá určitý důchod a v současné době nadále na Ukrajině pobývá." praví se v rozhodnutí ministerstva vnitra o odmítnutí azylu. Upřesním: Jevgenij je léčen, pokud Alexandr na jeho léčbu někde vydělá peníze. Psát o určitém důchodu ve výši 60 Kč je pouze nehorázný alibismus. Stejně tak i psát o tom, že Jevgenij je a byl na Ukrajině -- kam se tak může devatenáctiletý kluk s rakovinou rozjet?

Vše bylo zbytečné, snaha Alexandrova, snaha dobrovolníků mu pomoci, nepomohl ani dopis senátora Schwarzenberga ministru vnitra Pecinovi. Prostě Alexandr tady byl nelegálně - a jako takový byl vyhoštěn. V poutech -- jako zločinec.

Takže sleduji s mrazením zádech reportáže o boji japonských záchranářů s tou hroůzou ve Fukušimě -- a pevně věřím, že se japonský stát dokáže o ně postarat. Aby nemuseli hledat pomoc jinde -- třeba v České republice. Tady by se to mohlo nakonec "semlít" tak, že by je odsud vyvezli v poutech jako zločince. Precedens už přece je.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 13.4. 2011