Deficit zdravého rozumu

14. 4. 2011 / Zdeněk Jemelík

Abych předešel omylům, zdůrazňuji, že nejsem členem strany Věci veřejné, ani se jím nehodlám stát. Pozoruji události stejným způsobem, jakým bych analyzoval skutkový děj trestného činu. Nevylučuji, že proti osnovatelům by bylo možné uplatnit trestněprávní postih.

Události, kvůli nimž mumraj vypukl, by v zemi vlády zdravého rozumu nestály nikomu za pozornost. Vít Bárta poskytl finanční výpomoc dvěma blízkým spolupracovníkům, k nimž měl vzhledem k těsnosti jejich dlouhodobé spolupráce naprostou důvěru. Jaroslav Škárka ji bezostyšně přijímal po dobu několika měsíců a po vyvolání skandálu opakovaně měnil vysvětlení svého počínání. Kristýna Kočí váhala osm dní, než se s přijatým půlmilionem vydala na státní zastupitelství. Ani jeden z nich přijetí peněz neodmítl. Po dlouhodobých projevech přátelství a ochoty ke spolupráci bez výstrahy otočili své chování, obvinili Víta Bártu z uplácení a podali na něj trestní oznámení. Důkazní situace je nejasná: Vít Bárta tvrdí, že jim peníze půjčil na jejich žádost, Kristýna Kočí je označila za úplatek, Jaroslav Škarka v on-line vystoupení na serveru Aktuálně.cz za příspěvek na výdaje, spojené s výkonem jeho vnitrostranické funkce, až závěrečnou částku 170 tisíc Kč za úplatek.

Důkazní stav odpovídá slovnímu obratu "tvrzení proti tvrzení". V trestním řízení by se z něj v souladu s presumpcí neviny nevyvozovaly závěry až do doplnění dokazování do takové úrovně, aby bylo možné odlišit, na čí straně je pravda. Není zatím prokázáno, že by Vít Bárta poskytnutím peněžních prostředků usiloval o získání čehokoli, co by se dalo označit za předmět veřejného zájmu, že se tedy dopustil uplácení v trestněprávním smyslu slova. Nakládal svými zdaněnými soukromými penězi. Jde tedy o nejasnou situaci mezi třemi účastníky této podivné hry, propojenými soukromými vztahy. Věc se měla vyjasnit především mezi nimi jako soukromými osobami. Na vyhodnocení jejích důsledků bude dost času až po skončení policejního vyšetřování.

Chování Jaroslava Škarky a Kristýny Kočí považuji za křivé, neboť napadli člověka, z něhož měli prospěch, který je považoval za osoby sobě blízké a bezmezně jim důvěřoval. Ve společnosti, jejíž morálka by se řídila zdravým selským rozumem, by se s nimi nakládalo způsobem tomu přiměřeným. Jejich jednání by nemohlo ovlivnit veřejné dění, protože by je společnost vyloučila. V uvedené nechutnosti nevidím příznak vnitrostranické krize ve straně Věci veřejné, ale pouze hanebnost dvou bývalých přátel Víta Bárty. Nic, kvůli čemu by měli novináři napadat poškozeného Víta Bártu, nic, z čeho by měli vyvozovat důsledky koaliční partneři.

Nemohu přijmout úvahy tří sudiček -- politologů, účastnících se besedy s Vítem Bártou v Otázkách Václava Moravce v neděli 10.dubna 2011, kteří v poskytování půjček jeho přátelům a spolupracovníkům viděli cosi nepatřičného, co se na politika nehodí, co je porušením transparentnosti vnitřního společenského prostředí strany. Nepřímo hájili představu, že ve chvíli, kdy se z běžného občana stane politik, má se odříznout od prostředí, z něhož vzešel, zbavit se starých přátel, oprostit se od přirozených společenských vztahů a nadále podřídit své chování pouze cynickému kalkulu politické výhodnosti.

Důkazem, že vystoupení Jaroslava Škarky a Kristyny Kočí je bezvýznamná událost, je skutečnost, že dnes se již mluví o úplně jiných věcech. Jejich trapná politická klauniáda byla zřejmě předem připraveným spouštěcím mechanismem promyšleně zorganizované akce, působící dojmem vlivové operace zpravodajských služeb. Zatím vyústila v pokus o vypuzení ministrů Věcí veřejných z vlády, jenž ve vztahu k ministerstvu vnitra nabyl podobu bitvy o jeho ovládnutí ODS. Jen osnovatelům je známo, kam má směřovat další vývoj: obávám se, že ve skutečnosti jde o zastřený útok na Petra Nečase, popřípadě na jeho vládu jako celek.

Svědčí o tom i chování samotného předsedy vlády, který na začátku zaujal postavení zdvořilého nezaujatého pozorovatele, ochotného vyčkat na vysvětlení problému s půjčkami, zatímco v těchto dnech vede kvůli úplně jiným záležitostem na koaličního partnera neurvalý útok, jaký si snad nedovolil žádný jiný poválečný předseda vlády mimo Klementa Gottwalda. Dokonce již ani není hlavním cílem jeho výpadů Vít Bárta, ale je to strana Věci veřejné jako taková a v ní především Radek John.

Nepřehlédnutelným vnějším příznakem organizovanosti útoku je chování sdělovacích prostředků, které bez ohledu na rozdílnost majitelů a politického zabarvení jednotlivých titulů komentují události jednotně a jednostranně, jakoby řízeny nějakým skrytým orgánem na úrovni někdejšího ideologického oddělení ÚV KSČ nebo Úřadu pro tisk a informace. Stejně jako při účasti na jiných politických skandálech, i zde operují novináři s axiomaty, jež sice nejsou podloženy věcnými důkazy, ale lze z nich sestavit logickou konstrukci falešných obvinění ostrakizované strany Věci veřejné a jejích představitelů.

Nadržování ODS a Petru Nečasovi je patrné například ze zacházení se zprávou, že Vít Bárta hotovostním vyplacením půl milionu korun porušil zákon. Jakmile ji potvrdil ministr spravedlnosti, zaplavila republiku. Když pak spolek Šalamoun upozornil na její nepravdivost a uveřejnil odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR, který vyvrací Pospíšilův trapný omyl (zde: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0091_1Afs_100_20110303100904_prevedeno.pdf), média se veřejnosti za klamání a Vítu Bártovi za pomluvu neomluvila. Když začal Vít Bárta hovořit o setkání Kristýny Kočí s Mirkem Topolánkem a Petrem Tluchořem, veřejnoprávní televize pohotově stáhla z vysílání šot, na němž jsou všichni tři pohromadě.

Vít Bárta odstoupením oslabil intenzitu útoků na sebe. Úplně jich ale ušetřen není. Vyčítá se mu, že vstoupil do politiky, aby získal politickou moc a přes ni také moc ekonomickou, že postupoval podle propracovaného záměru. Jeho působení v politice je podle odpůrců Věcí veřejných nemístné, protože vybudoval a řídil bezpečnostní agenturu ABL, která sledovala politiky ODS v určitých pražských městských částech.

Nerozumím, v čemž spočívá pohoršlivost jeho vztahu k politické činnosti. Touha po moci a hmotném prospěchu je základním důvodem, byť někdy umně zastíraným, proč vstupují lidé do politiky. V tom se Vít Bárta od ostatních herců této trapné frašky neliší. A cílevědomost, schopnost postupovat podle promyšlené strategie, jsou skvělé manažerské vlastností. Minulost úspěšného manažera soukromé firmy by měla být doporučením pro svěření řídícího postavení ve správě státu. Ministr, který má za sebou úspěšnou manažerskou minulost a je finančně zabezpečen vlastním majetkem tak, že nemusí šilhat po úplatcích, je mi milejší než nýmand, který nevybudoval nikdy nic a jeho jedinou profesní průpravou je víceleté prošoupávání kalhot o sedadla poslaneckých lavic.

Bártova agentura ABL nesledovala místní politiky ODS, ale osoby, podezřelé z korupčního jednání, a to na základě objednávky radnice, ovládané ODS. Že se náhodou jednalo o činitele ODS, je sice nepříjemné, ale na věci to nic nemění. Místní politici, nominovaní ODS, přece nemají zajištěnu politickou ochranu, která by je chránila před postihem za zneužívání úřadu k obohacení. Mimo to se tato činnost časově neprolínala s působením Víta Bárty v politice.

Nejsou mi známy žádné věcné důkazy o prorůstání ABL do státní správy a ani protivníci Věcí veřejných žádné konkrétní případy neuvádějí. Na druhé straně víme, že obě velké parlamentní strany jsou propojeny s různými kapitálovými uskupeními členstvím ve statutárních orgánech jejich společností, soukromými vztahy, společným trávením dovolených, sportovním vyžitím. Zjevně platí i zde zásada "quod licet Iovi non licet bovi".

Dalším důvodem, proč dle Petra Nečase mají ministři za stranu Věci veřejné opustit vládu, je její "nestandardnost" Zejména se jí vytýká, že je marketingovým podnikatelským projektem, financovaným soukromým kapitálem, a sloužícím k dobytí moci.

Souhlasím: založení strany Věci veřejné je úspěšný podnikatelský projekt. Založila ji malá skupina úspěšných podnikatelů a jejich přátel, znechucených poměry, v nichž je rovnost podmínek pro podnikání narušena nutností roznášet při získávání zakázek po úřadech obálky nebo chodit se správnými lidmi na tenis či na golf, či v nichž si houfy parazitů plní kapsy penězi z předražených státních zakázek. Rozhodli se vstoupit do politiky s cílem klást těmto nepravostem překážky, aby se jim v podnikatelském prostředí lépe dýchalo. Cíle projektu jsou společensky prospěšné, ovšem nepříjemné politikům, kteří mají závazky vůči t.vz. "kmotrům".

Věci veřejné ale nejsou jediná politická strana, o které by se dalo hovořit jako o výsledku realizace projektu, zacíleného na dobytí moci. Například ODS, která se dnes tváří jako tradiční strana, jež byla součástí české politické kultury odjakživa, vznikla úspěšným uskutečněním "podnikatelského" projektu politika-manažera Václava Klause. Její vyčlenění z amorfní hmoty Občanského fora bylo ve své době nestandardním krokem, bezesporu užitečným. Bez soukromých finančních zdrojů by se ale neuskutečnil. Strana se v dalším vývoji rozvinula, překonala různé krize a nyní patří s ČSSD a KSČM ke stálicím našeho politického života.

O vznikající TOP 09 se z počátku mluvilo jako o projektu Miroslava Kalouska. Stejně jako se dnes mluví o Vítu Bártovi jako o skutečném šéfovi VV a o Radku Johnovi jako o "maskotu", TOP 09 se ještě stále podsouvá, že ji neřídí předseda Karel Schwarzenberg, ale Miroslav Kalousek. Také na jejím financování se podíleli finačně silní členové a příznivci. Proti Karlu Schwarzenbergovi jako podnikateli-správci rodového majetku- je Vít Bárta pouhý příštipkář. TOP 09 má za sebou téměř dva roky existence a v podstatě se chová jako tradiční strana. Významná část jejího členstva má politickou zkušenost z činnosti v jiné politické straně.

Naproti tomu Věci veřejné jsou jednoznačně protestní stranou, s politicky nezkušenou členskou základnou a vedením. Je to strana, která teprve hledá svou tvář, vytváří pravidla vnitřních vztahů a začíná s budováním územní organizační struktury. Její neustálenost a nezkušenost může být příčinou potíží ve vnitrostranickém životě i v působení navenek. Na druhé straně je ze tří koaličních stran zdaleka nejméně zatížena korupčními vazbami. V tom spočívá její velká síla, ale také nebezpečnost pro všechny, kdo mají špinavé ruce.

Tažení proti Věcem veřejným nakonec vyústilo v kategorické vyjádření vedení ODS o nepřípustnosti nejen působení Radka Johna ve funkci ministra vnitra, ale o úplném vyjmutí ministerstva z vlivu jeho strany.

Všechny námitky, které nyní zní ze strany Petra Nečase a jeho suity proti straně Věci veřejné, Vítu Bártovi a Radku Johnovi, jsou známy od počátku koaličních jednání. Přesto došlo k uzavření koaliční smlouvy a ustavení vlády, která se o ni opírá. Petr Nečas nevysvětlil dosud veřejnosti, co se od vzniku jeho vlády do současnosti změnilo tak zásadně, že se rozhodl kvůli vytlačení strany Věci veřejné z ministerstva vnitra riskovat rozbití koalice a pád své vlády.

Ještě naléhavější je otázka po důvodech změny jeho chování od prvních hodin po vypuknutí aféry Jaroslava Škarky a Kristýny Kočí do současnosti. Domnívám se, že žádný předseda vlády před Petrem Nečasem nevyhodil z vlády předsedu koaliční strany, bez jejíž podpory se nemůže udržet u moci. Pokud se k tomu odhodlal, musel mít mimořádně závažný důvod. Veřejnost má nezadatelné právo jej znát. Vše, co bylo zatím o příčinách útoku na Věci veřejné oficiálně řečeno, jsou zástupné důvody, které se po věcném zkoumání zblízka rozplývají jako snůška nesmyslů.

Nenalije-li Petr Nečas veřejnosti čisté víno, zůstane ve vzduchu viset podezření, že jediným důvodem jsou plné kalhoty "kmotrů", obávajících se důsledků ztráty vlivu ODS na policii. Připuštění takového výkladu by ovšem bylo zpochybněním upřímnosti protikorupčních záměrů vlády a důvodem k jejímu svržení.

Pominu-li skutečnost, že korupci lze účinně čelit především prevencí, tedy vytvářením systémových překážek jejímu uplatnění, pak musím dodat, že jak Petr Nečas, tak Radek John úlohu policie v boji proti korupci poněkud démonizují a následně do boje o vládu nad ministerstvem vnitra vkládají nepřiměřeně mnoho vášně. Policie sice v trestním řízení zkoumá a shromažďuje důkazy, ale jejich právní vyhodnocení a rozhodnutí, zda věci půjdou před soud, je věcí státního zastupitelství, které podléhá ministerstvu spravedlnosti. Síly obou stran jsou za těchto okolností víceméně vyvážené. Zvrácení rovnováhy vyjmutím ministerstva vnitra z vlivu strany, která není zatížena korupčními aférami, a dokonce podřízením obou ministerstev nejvíce zatížené ODS by patrně mělo nežádoucí vliv na intenzitu pronásledování korupce a na nestrannost policie.

Koaliční a vládní krize, spuštěná malichernou provokací, působí značné společenské škody. Dále otřásá důvěrou veřejnosti ve vládu a v politiku vůbec, brzdí přípravu reforem a určitě má nepříznivý vliv na chod ministerstev, spravovaných "ostřelovanými" ministry. Skutečnost, že Petr Nečas a jeho suita zneužili pokleslého chování bývalých přátel Víta Bárta k vyvolání tak dalekosáhlého politického otřesu, zpochybňuje jejich smysl pro odpovědnost za prospěch státu.

Mám k disposici pouze informace z veřejných zdrojů. Na jejich základě soudím, že žádná z personálních změn, které od nástupu vlády Petra Nečase proběhly nebo se navrhují, nebyla a není nezbytná kvůli věcným pochybením postižených ministrů, a je tedy zbytečnou škodou, způsobenou státu neodpovědnými politiky. Odejít by měl pouze Petr Nečas, který nezvládá úlohu koordinátora koalice a možná slouží "kmotrům" více než je zdrávo, dále též Miroslav Kalousek, který vyvolal "aféru ProMoPro" bez věcných důkazů, a kvůli aroganci, s kterou veřejně urazil živnostníka, jehož nepoctivost rovněž nemůže prokázat. Není vyloučeno, že časem dojde na další, až proběhnou příslušná policejní šetření a budou k disposici důkazy.

Předpokládám, že si Petr Nečas neobjednal provokaci Jaroslava Škarky a Kristýny Kočí, ani nevymyslel následnou aféru. Nechce se mi věřit, že by se vědomě dopustil pokusu o politickou sebevraždu. Nabízí se pak ovšem otázky "kdo?" "proč?" a "čí je prospěch". Podezřelých je více: opozice, "betonová lobby", severočeští hnědouhelní těžaři, různí lobbisté, korupčníci a tuneláři. Není vyloučena odveta proti Petru Nečasovi za to, že připustil, aby Miroslav Kalousek rozpoutal "aféru ProMoPro". Obávám se, že pravdu se doví až příští generace, pokud budou v té době úřady náchylnější k zpřístupnění informací než ty současné.

Záměrně pomíjím chování opozice, především ČSSD. Opozice dělá to, co má v popisu práce: snaží se svrhnout vládu a využívá všech možností, kterou jí politici vládní koalice nabízejí. Zdržím se etického hodnocení jejího chování a věcné analýzy jejích argumentů, protože by to bylo nepřiměřené skutečnosti, že jde právě o opozici v zemi, jejíž politická kultura je stále ještě nevalná.

Vytisknout