Pohádka o egyptské revoluci

5. 3. 2011 / Karel Dolejší

***

Egyptským dětem po generace vyprávěli příběh, jenž je v jistém smyslu negativem české (no, vlastně původně spíše keltské...) pohádky O dvanácti měsíčkách. Avšak namísto Marušky, kterou zlá macecha vyhnala do závějí pro fialky, stojí na počátku egyptské story káhirský švec Marúf, jehož fúrie Fátima donutila jít na trh pro hrozen vína, ačkoliv předem věděla, že v dané roční době nemůže manžel její přání žádným způsobem splnit. Místo nám dobře známých mocných měsíčků však arabský příběh pochopitelně dosazuje džina vystoupivšího z puklé zdi, jenž usouženého ševce odnese na zádech tisíc mil daleko, aby mohl začít nový život. V krátké době se nicméně ukáže, že aby se na novém místě úspěšně uchytil, musí švec útěk z Káhiry utajit. Po obtížném rozjímání v mešitě se Marúf rozhodne, že pokud se ani na novém místě nedá žít "v pravdě", nezbývá mu, než žít "ve lži". Vytáhne tedy z podšívky turbanu posledních pět zlaťáků a začne se vydávat za kupce Marúfa Bohatce, který vlastní spoustu obchodních lodí a předjel obrovskou karavanu se spoustou vzácného zboží. Neexistující zboží prodává místním kupcům a nakonec i samotnému sultánovi, který ho za to ožení s dcerou Mirjam. Do té se však Marúf zamiluje a vyklopí jí, jak se věci skutečně mají. Mirjam se obává, že když žádná karavana nepřijede, chamtivý sultán nechá Marúfa popravit, a přesvědčí ho, aby v převleku za rolníka uprchl... Zápletka pokračuje a detaily zde už nejsou příliš důležité, tedy až na jednu věc: Ekonomie egyptské pohádky funguje jinak a v určitém smyslu mnohem spolehlivěji než u českého protějšku. Takže když od útěku z Káhiry uplyne celých třicet let, během nichž Marúf prožije spokojený život sultána, jehož prvním rádcem je moudrá Miriam, pak manželku smutně pochová a předá vládu synovi, jednoho dne se před ním objeví nevábně vyhlížející postava a pronese k vyděšenému ševci následující věty: "Čeho se bojíš, Marúfe? Já jsem přece tvá žena Fátima Šereda!"

Samotný útěk - který zde budeme považovat za metaforu vytěsnění - nikdy nepředstavuje produktivní řešení nepříjemné situace a nakonec se původní nezměněné podmínky samy spolehlivě přihlásí o slovo. V samotné pohádce o Marúfovi je zdrojem záchrany další džin odnášející nesnesitelnou Fátimu terorizující nebohého starce zpátky do Káhiry. odkud se už nikdy nevrátí. V reálném životě ovšem fantazijní řešení nefungují, daleko spíše vedou k psychóze než k nápravě. Přestaneme-li čelit skutečnosti, dříve nebo později nás jako odporná Fátima dostihne a začne mlátit koštětem...

***

Odporné a iritující skutečnosti určující budoucnost Egypta, před nimiž únik do revoluční euforie nikoho nezachrání, vypadají následovně: V roce 1960 měla země 27,8 milionu obyvatel, kdežto v roce 2008 to bylo už 81,7 milionu. Populace roste tempem 2% ročně. To v zásadě znamená, že pokud by zůstaly všechny ostatní parametry nezměněny, za 35 let se počet obyvatel zdvojnásobí - v roce 2046 by tedy zemi na Nilu obývalo už 164 milionů obyvatel. Průměr srážek činí asi 50 mm ročně, orná půda představuje 3% celkové plochy. Výměra orné půdy připadající v současnosti na jednoho obyvatele činí cca 400 m². Pro představu: Maximalizace produktivního využití půdy metodou intenzívního zahradničení (která při stejné celkové ploše má podstatně vyšší výnosy než konvenční extenzívní zemědělství) např. podle Bretta L. Markhama umožňuje při vynaložení značného objemu lidské práce a přísunu organické hmoty zvnějšku obdělávaného pozemku uživit čtyřčlennou rodinu velmi spartánsky na 1 200 m². V dnešním Egyptě se ovšem takto nehospodaří a většina obyvatel žije, či v mnoha případech spíše přežívá, ve městech. Není tedy divu, když země už musí dovážet asi 40% všech potravin, a dokonce až 60% všech spotřebovávaných obilovin. Jinak řečeno: Dnes by teoreticky ještě bylo možno uživit Egypťany na jejich vlastní orné půdě, pokud by akceptovali jednoznačné zastropování své životní úrovně a výrazně omezili porodnost; za dalších 35 let už to možné nebude. Od roku 2007 se Egypt z relativně významného exportéra ropy stal čistým dovozcem, těžba ropy ale vyvrcholila už v roce 1996. Ceny ropy na světových trzích rostou a ceny potravin jsou na ceny ropy úzce navázány - jednak kvůli mechanizaci a chemizaci zemědělství, které přinesly závislost na produktech vyráběných z ropy a zemního plynu, jednak kvůli "geniálním" programům výroby tzv. biopaliv z potravinářských produktů. Hlavním zdrojem egyptských příjmů je turistický průmysl, který je ovšem v současnosti v krizi - a i kdyby teoreticky došlo k rychlé politické stabilizaci, těžko předpokládat, že se výnosům z turistiky podaří setrvale držet krok s rapidním růstem populace a cen dovážených potravin. Udržet poměr příjmů z turistického průmyslu a výdajů za dovoz potravin v rovnováze je nadlidský úkol, ať už v Egyptě existuje prezidentská samovláda směřující k dědičné monarchii, "svobodná republika generálů", vojenská diktatura, islámský stát nebo liberální demokracie západního typu.

***

Existuje řada zásadních faktorů relativně nebo zcela nezávislých na politickém režimu. Například v moderních evropských dějinách až přibližně do 3. čtvrtiny 19. století mívala - v době, kdy rozvoj průmyslu ještě plně nerevolucionoval agrární základ ekonomiky - dominantní postavení na kontinentě Francie. Bylo to proto, že byla zemí politicky jednotnou, ve své době nejlidnatější, a byla schopna postavit nejsilnější armádu (v době, kdy vrcholným výkonem válečné technologie byly křesadlová puška předovka a zepředu nabíjeno dělo s hladkou hlavní na primitivní kolové lafetě - bez jakéhokoliv brzdozvratného zařízení umožňujícího opakovanou rychlou palbu - takže masivní nasazení živé síly mohlo ve vojenství představovat rozhodující faktor). Dokud si Francie tyto přednosti udržela, dominovala, ať už jí vládli absolutní monarcha, představitelé radikální republikánské buržoazie, císař Napoleon nebo jeho karikatura. Jakmile v Evropě vznikl politický celek lidnatější, organizovanější a navíc i disponující většími neobnovitelnými zdroji nutnými pro moderní průmyslový rozvoj - Pruskem sjednocené Německo - Francie o vedoucí postavení v Evropě jednou provždy přišla, a žádná změna režimu s tím už nic nenadělá. Kdyby napoleonská vojenská expanze uspěla, zabránila by vzniku plnohodnotné konkurenční síly na kontinentě. To se ovšem nepodařilo - mj. díky zásahu Británie, jejímž hlavním cílem vždy bylo sjednocení kontinentální Evropy zabránit. Podobný pokus o sjednocení Evropy o něco později nevyšel ani Německu.

***

Jedinou opravdu moderní a relativně výkonnou egyptskou institucí je armáda, a dvě bezprostředně sousedící země jsou politicky i vojensky velice slabé. Súdán se rozpadá a Libye sužovaná občanskou válkou k tomu nemá daleko. Jestliže nadbytečná populace z egyptského území neodejde formou individuální migrace - a to je při daných počtech dost málo pravděpodobné, protože přelidnění trápí celý region a nedaleká Evropa se k migrantům chová stále macešštěji - dříve nebo později se egyptské elity budou muset pokusit snížit tlak na své omezené zdroje obživy územní expanzí. Vojenské angažmá v Súdánu by nebylo žádnou novinkou, vždyť začalo už v 90. letech 19. století. A pokud se libyjským rebelům nepodaří ovládnout západ země, nelze vyloučit, že se dříve nebo později objeví i vhodná záminka pro "bratrskou pomoc" mohutné egyptské armády (po celé dekády vyzbrojované nejprve za sovětské a později za americké peníze), která faktickou anexí "zabrání destabilizaci regionu" a slíbí přitom EU, že opět zastaví proud afrických uprchlíků směřující přes Středozemní moře. Pokud nedojde ani k masivnímu exodu, ani k územní expanzi, připadají v úvahu už jen epidemie/hladomor anebo občanská válka.

***

Až Egypťany opustí euforie nad svržením Mubaraka, na jejich dveře opět zaklepe Fátima Šereda a bude neodbytně a kategoricky požadovat svůj hrozen. Jenže prstenový džin, který podle staré pohádky splnil Marúfovi poslední přání a Fátimy ho definitivně zbavil, jaksi není k mání...

Vytisknout