STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Stoletý Vávra, Nokturno a Králův projev

2. 3. 2011 / Josef Brož

Narozeniny/ Otakar Vávra. Kdysi se věk 100 let zdál nedostižný. V pokročilém stádiu civilizačního rozvoje to ale za chvíli bude věk běžný. Stále žijí bojovníci Velké války, té tzv. 1. světové války, tak proč by nemohl žít a dožít se 100 let i český režisér? Český režisér Otakar Vávra, který všechno prožil, že je z něho opravdu pamětník (a zlí jazykové tvrdí, že hlavně "přežil") oslavil v pondělí ohňostrojem v pražském Mánesu výročí - a přišel mu blahopřát houf obdivovatelů.

Nebudu ty zástupy jmenovat, na fotografiích jsem viděl jenom herce Jaromíra Hanzlíka, který panu režisérovi přinesl kytici. Sám jsem tam nebyl. Co bych tam také dělal, že?

V rádiu se proti němu ozval pouze věčný kverulant Vladimír Just, který se ho pokoušel zostudit. Ne, nic ve zlém... Dokonce i jindy sršatý kritik Just se při pondělku trochu zajíkl, když si uvědomil, že kydat hnůj na oslavence je věru nevděčný úkol. Vždyť přece Vávra pamatuje... ano, skoro všechno, co se tu v tomto státě (respektive režimech) kdy stalo. Nějaký čas jsem ho pravidelně potkával v pražské kavárně Louvre na Národní třídě, kam chodil na polévku. Od té doby ale, co chodím do kaváren brněnských, mi nějak zmizel z očí. Ale musím tu podotknout, že ať už si o něm myslí kdo chce, co chce, jedno mu upřít nelze.

Měl a má smysl pro byznys. Nebo je to jen zásluha jeho agilní choti? Při žádosti o rozhovor s ním, a to je velké tajemství, počítejte s tím, že vám 20000 Kč nebude stačit. "Už něco pamatuji," opakuje. Třeba ale nyní slevil, když jsou ty narozeniny, možná i o 100%. Ale možná také ne... Vávra prostě stoupá v ceně. Pokud se kdy někdo dožije tolika let, je opravdu zajímavé sledovat, že se tím vlastně stírá vše, co o něm bylo kdysi řečeno. Při soupisu úmrtí v posledních dnech a týdnech (Arnosšt Lustig,Věra Jirousová,Anni Girardot) je vlastně největší ctností - se dožít.

Kniha / Nokturno. Pročítám nyní knihu Nokturno. Autorem je další zasloužilý, nikoliv režisér, nýbrž scenárista a spisovatel, Zdeněk Mahler. K němu mám trochu shovívavější postoj, i když i on se dočkal mnoha zneuznání, i mnoha poct. Nemá smysl se k tomu vracet -- kdo ví, ten ví. A jeho dílo už dávno vstoupilo do síně české slávy. Dokonce i mezi České lvy Petra Vachlera.

Před časem cvakla ale poslední klapka na filmu, který vznikl podle této předlohy, a když jí tak listuji, zůstávám v úžasu, co to může být vlastně tzv. literární scénář. Spisovatel Mahler napsal, a vyšlo to před 10 lety v nakladatelství Primus, vynikající encyklopedii lidských (nebo českých?) mravů na půdorysu jedné vesnice -- ano, jde o slavné Lidice. Ale je to napěchované mnoho postřehy a charketry nad rámec věci.

Mahler, žijící klasik českého myslitelství, ale především zručný nakladač se slovy a obrazy -- co se slovy a obraze, s metaforami -- umí před vámi vykouzlit scenérii, aniž by rezignoval na vaši představivost. Je to ryzí minimalista, ale tragédii nakopne jako herku i s povozem. Jsem sám ovšem zvědav, co zůstalo z jeho předlohy v dlouho očekávaném filmu Lidice, který co nevidět uvidíme na plátnech kin. Ještě v létě se kolem něho děly věci. I casting praskal ve švech, neboť musela vypomoci i velká obec statistů, kteří se náhle jako blanické vojsko probudili, aby nastoupili na Kladensko v průvodu. Na filmu se vystřídaly různé štáby -- ten poslední na čele s režisérem Petrem Nikolaevem to asi už dotáhne do vítězného konce.

Film / Králův projev. Do českých kin snad už brzy vstoupí Oscarem oceněný snímek Králův projev režiséra Toma Hoopera (King's speech, 2010). Viděl jsem ho v předpremiéře, a musím říct, že uznání, jež se mu dostalo, plně sdílím. Velmi uměřený snímek o lidské síle a slabosti, jak se mi to jeví, má sice trochu patetické vyznění, ale je to rozhodně pravděpodobnější, než podobné rádoby filmy -- naposledy snad český pokus Kawasakiho růže (Hřebejk-Jarchovský). Král, a v tomto případě Jiří II. v podání výjimečného Colina Firthe vás dojme, ale i usadí do křesla.

Velmi umně rozehraný duel mezi budoucím králem a jeho logopedem v podání Geoffreye Rushe je naprostým mistrovským koncertem. Máte-li slabost pro knížete Schwarzenberga, nebudou vám stačit kapesníky, abyste všechny slzy, které vám budou kanout z očí, dokázali usušit. Škoda, že nebyl kníže rakousko-švýcarsko-český angažován. Nicméně, a bez ironie, tu musím poznamenat, že osud mocnářství v rukou koktavého Bertieho se mi zdál trochu jistější, než Česká republika pod kuratelou spícího Karliho. Je to možná otázka vkusu a zemského vlastenectví, ale tak to vidím.

Ale vážně. Pozoruhodných výkonů je tam více, mimořádně kvalitně byly vedené zvláště dětské postavy, ale ani kamera a střih tu nezůstaly na chvostu uznání. Zrodil se zkrátka film, který překvapil -- kdo by to byl řekl, že nevyhraje třeba ten tolik protlačovaný o facebooku nebo ten o tom horolezci (jak se jmenoval?), co si uřízl tu ruku na skále?

Vytisknout