Statisícové odměny -- zdroj závisti, anebo běžný plat?

2. 3. 2011

Před pár lety mi byla nabízena vysoká úřednická pozice v nejmenované státní organizaci. Práce byla celkem zajímavá (šlo o rozsáhlý IT projekt) ale při pohledu na platové zařazení, které vychází z nějaké tabulky, jsem ztratil téměř okamžitě zájem -- ani nižší pracovní nároky ve státní sféře oproti soukromému sektoru by bohužel pokles příjmu naší rodiny nevykompenzoval. Nicméně tehdejší ředitel, který dost stál o to získat k sobě nějakého zkušeného odborníka, mi ihned objasnil, jak se odměňují vedoucí manažeři ve státní správě. Základ tvoří poměrně malý tabulkový plat, ale součástí příjmu jsou ještě pravidelně vyplácené odměny -- ty pak dorovnávají nízký základní plat na přibližnou úroveň odpovídající manažerské pozici. Takto to údajně funguje od nepaměti. Tedy odměny jsou něco, jako byly dříve prémie, které každý dostal, pokud neudělal nějaký průšvih.

Proč to tak je nevím, zřejmě se jedná o nepružnost tabulkových míst nereagujících dostatečně rychle na nabídku či poptávku v odborných či manažerských profesích. Běžný úředník může mít samozřejmě pocit závisti, když zjistí, kolik jeho šéf bere (na tom je také celá současná kampaň založena), ale realita je taková, že kvalitní lidi zejména ze soukromého sektoru nezaměstnáte za tabulkový plat. Jen nechápu, proč toto není oficiálně řečeno.

Výše odměn na vysokých a odpovědných pozicích ve státní správě mi nijak nevadí, pokud odpovídají schopnostem a odpovědnosti. Jediná výjimka by byla, pokud by se prokázalo, že ten onen úředník nepracuje tak jak má - a tady bych viděl roli kvalitních novinářů poukazovat na špatnou práci a nikoliv to bolševické štvaní typu "je to hodná holka, ale milióny bere...".

Další otázka je co s ušetřenými prostředky (nejde jen o mzdy ale i o investice či nákupy) koncem roku v rozpočtových organizacích? Naivní je představa, že by to jednotlivé odbory vracely -- příští rok by dostaly již míň. Východisko by bylo přepracovat rozpočty tak, aby jednotlivé subjekty byli nějak odměněny za ušetření a vrácení prostředků do rozpočtu celku. Ale tím zase vznikne nerovnováha v tom, že by musel být razantně odměněn ten, který o tom rozhodne a prostředky vrátí (nikdo neošidí své podřízené o možnou odměnu, pokud nebude mít z toho výhody). Taktéž je naivní představa, že by si třeba ministr zlepšil obraz tím, že obnos rozdělí všem -- deset korun navíc nikoho nevytrhne, ale vedoucí pracovníci mu třeba odejdou.

Takže systém odměn je logický a je jen v pravomoci vedoucího, komu a jak se rozdělí a jestli si to dotyčný zaslouží. Seriózní novinářská práce pak je taková, že na jednu stranu dá odvedenou práci a na druhou stranu odměnu a to dá veřejnosti k posouzení. Současná mediální štvanice založená na závisti a přímých útocích je jen odrazem českého novinářského marasmu.

Vytisknout