Malá hilsneriáda a malý Václav Masaryk

2. 3. 2011 / Štěpán Steiger

Jednak pasoval na pronásledovaného hrdinu muže, který pronásledován vůbec není, jednak v přirovnání žádné klasické tertium comparationis není, čímž přirovnání ztratilo svou podstatu. Jelikož však Václav Klaus zná jenom jednu pravdu -- "jen tu svou má za jedinou" -- musí existovat další důvod, proč k napsání oslavy na Ladislava Bátoru vůbec přistoupil. Znaje jeho charakter, domnívám se, že jsem tento důvod objevil.

Nejraději bych užil cizí slovo -- ego -- to se však nehodí pro muže, který je hluboce přesvědčen, že musí -- ano, musí -- hájit češství (ve svém pojetí) neochvějně jako rytíř svou tvrz. Takže ponechávám stranou, co bych jinak nazval "velké ego" a spokojím se termínem velikášství. Neboť hilsneriáda, o níž se rozepsal, je vlastně jenom polovina příběhu, a ani ta by možná nebyla známa, kdyby se v její druhé polovině nevyskytovalo jméno i Václavem Klausem jindy s úctou citované -- jméno T. G. Masaryka. Hanebnosti, jichž se naši političtí předkové dopustili na nevinné oběti jménem Hilsner, si připomínáme zejména proto, že proti nim vystoupil -- účinně -- největší Čech dvacátého století.

A tu přistupuje nikoliv muž, Klausem vydávaný za oběť jiné, byť podle něj "malé" hilsneriády, nýbrž sám autor oslavného fejetonu na tohoto muže (nebo není to fejeton? Je to úvaha? Je to politický pamflet? Je to zlobné plivnutí na ty, jejichž jména by jinak asi uvést nemohl, protože mezi nimi není pražádná souvislost?). Tak jako Masaryk se neváhal postavit proti velké části "politicky korektních" antisemitů, ani Václav Klaus nezaváhal přispěchat na obranu -- koho? Nikoliv muže obviněného z vraždy -- to jenom někteří bývalí Bátorovi političtí souputníci volali po vyčištění tohoto národa od cizích elementů. Tento muž ani nebyl zbaven zaměstnání. Ani nemusel popřít svou politickou minulost, která pokračuje dodnes -- byť je prezidentem republiky přejmenována na "autenticky pravicový" postoj. Vše, co se tomuto muži přihodilo, lze shrnout do úsloví "nestal se náměstkem ministra," ani -- pravděpodobně -- jeho poradcem. (Jak se ani jedním ani druhým nestal je příběh, který veřejnost jistě zajímá -- možná je to ovšem zvědavost politicky nekorektní.)

Osobně se cítí onen muž ukřivděn. Možná není na místě otázka, kterou kladu, přesto: kolik větších a bolestnějších křivd je denně v této zemi pácháno, aniž se kdokoliv snaží některé z nich napravit? Tím nehájím (možnou, údajnou) křivdu, kterou Ladislav Bátora pociťuje. Jenže zastane-li se vás veřejně a autoritativně hlava státu a prohlásí-li, že vaše názory jsou jí "v mnohém blízké" (všimněte si opatrného "v mnohém" -- ztotožnění to není!), můžete se cítit víc než potěšen. (Co když vás hlava státu na zbytek svého mandátu povolá do svých služeb?)

Skryto, nevysloveno, leč přítomno je tedy jméno velkého muže, spojeného s "velkou českou hilsneriádou". Jeho nástupce na Hradě nemusí jméno vyslovit, svoje vlastní spojuje pouze s "malou" hilsneriádou (která jí není, ale to hned každý nepostřehne, "u nás" se odjakživa hlavy státu ctí a prohlásí-li politik, jehož český lid ctí nad jiné současné politiky, že máme opět Hilsnera, velká část národa tmu zcela uvěří). Je nám tak podsouváno, že v sídle českých prezidentů máme -- opět -- muže, který se nejen staví na obranu neprávem štvaného, nýbrž také proti všem, kdož nám "suverénně a autoritativně říkají, co smíme a co nesmíme." Rýsuje se tak -- skromně sice jako pouhý stín, nicméně dost zřetelně pro každého, kdo chce vidět -- postava podle svého vlastního mínění stejně velká, jako byl dávný předchůdce na témže místě. Dnešní hlava státu má ovšem štěstí, že předchůdce se k tomuto názoru vyjádřit nemůže. Neznal sice pojem "čecháčka" -- pojem VK naprosto zatracený -- obávám se však, že by k němu neměl daleko.

Vytisknout