Vane vítr změny -- v arabském světě i za jeho hranicemi
3. 3. 2011 / Immanuel Wallerstein
Před jedenapadesáti lety, 3. února 1960, promluvil Harold MacMillan, tehdejší premiér Velké Británie a konzervativec, před jihoafrickým parlamentem ovládaným stranou, která vybudovala apartheid jako základ vládnutí v zemi. To, co řekl, dostalo později název "řeč o větru změny". Jeho slova stojí za připomenutí:
"Po celém tomto kontinentu vane vítr změny a vzrůst národního uvědomí je politickým faktem, ať se nám to líbí nebo ne. Musíme ho všichni přijmout jako politický fakt a v úvahu ho musí vzít i politiky našich zemí."
Jihoafrickému premiérovi Hendrikovi Verwoerdovi se tato řeč nelíbila a tak odmítl její premisy i doporučení. Roku 1960 se nicméně začalo říkat Rok Afriky, protože v jeho průběhu získalo šestnáct afrických států nezávislost. MacMillanova řeč se ve skutečnosti mířila na problém těch států v jižní polovině kontinentu, které měly početné skupiny bělošských usedlíků (a v mnoha případech velké nerostné bohatství). Tito usedlíci odmítali samotnou myšlenku všeobecného hlasovacího práva, v jehož důsledku by černošští Afričané tvořili převážnou většinu voličů.
MacMillan měl daleko do radikála. Své názory zdůvodňoval potřebou získat obyvatelstvo Asie a Afriky ve studené válce na stranu Západu. Význam jeho projevu spočíval v tom, že byl signálem, že vůdci Velké Británie (a po nich také Spojených států) považují věc volební nadvlády bělochů v jižní části Afriky za ztracenou a nepřejí si, aby Západ sdílel tuto prohru. Vítr vanul dál a věc africké většiny vítězila v jedné zemi po druhé, až roku 1994 také Jižní Afrika podlehla všeobecnému volebnímu právu a zvolila svým prezidentem Nelsona Mandelu. Nějak se ale stalo, že ekonomické zájmy Velké Británie a Spojených států zůstaly v tomto procesu zachovány.
Z toho lze vyvodit dvě poučení. Jedno říká, že vítr změny je velmi silný a pravděpodobně mu nelze vzdorovat. Druhé zní, že jakmile vichr smete symboly tyranie, není vůbec jisté, co bude následovat. Jakmile symboly padnou, začnou je odsuzovat všichni, jeden po druhém. Ale každý si také přeje, aby v nových vznikajících strukturách byly ochráněny jeho zájmy.
Druhá arabská revolta, která začala v Tunisku a Egyptě, nyní zaplavuje stále další země a není pochyb, že padnou další symboly tyranie, nebo budou donuceny ke značným změnám ve vnitřních strukturách příslušných států. Kdo ale pak bude držet moc? Už teď jsme v Tunisku a Egyptě svědky toho, že novými premiéry se staly klíčové postavy předchozího režimu. A armáda v obou zemích zřejmě říká protestujícím, aby přestali protestovat. Do funkcí nastupují lidé, kteří se vrátili z exilu a nyní se snaží zachovat, ba dál posílit vazby právě s těmi zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které udržovaly při životě předchozí režimy. Je pravda, že lidové síly odpovídají protiúderem a právě si dokázaly vynutit rezignaci tuniského premiéra.
Uprostřed Francouzské revoluce radil Danton "de l'audace, encore de l'audace, toujours de l'audace" ("odvahu, více odvahy, neustále odvahu"). Byla to možná dobrá rada, ale Danton sám zanedlouho zemřel pod guillotinou. A jeho popravčí ho záhy následovali. A pak jsme měli Napoleona, pak Restauraci, pak rok 1848 a pak Pařížskou komunu. Roku 1989, u příležitosti dvoustého výročí, byl v retrospektivě prakticky každý za Francouzskou revoluci; lze se ovšem právem ptát, zda se opravdu stalo skutečností její trojčlenné heslo -- svoboda, rovnost, bratrství.
Dnes jsou některé věci odlišné. Vítr změny dnes vane opravdu po celém světě. V tomto okamžiku je jeho epicentrem arabský svět a vítr tam pořád víří velmi prudce. Není pochyb, že geopolitika tohoto regionu se natrvalo změní. Jako klíčová místa je třeba sledovat Saudskou Arábii a Palestinu. Jestliže před saudovskou monarchií vyvstane vážná hrozba -- což se zdá být v každém případě možné -, žádný režim arabského světa se nebude cítit v bezpečí. A jestliže vítr změny přiměje dvě hlavní politické síly Palestiny, aby si podaly ruce, dokonce i Izrael může usoudit, že je nutné přizpůsobit se novým realitám a vzít v úvahu palestinské národní vědomí, ať se mu to líbí nebo ne -- abychom parafrázovali Harolda MacMillana.
Není třeba zdůrazňovat, že Spojené státy a Evropa dělají vše, co je v jejich silách, aby tento vítr změny svedly do koryta, omezily ho a daly mu jiný směr. Ale jejich síla už není, co bývala. A vítr změny vane i v jejich vlastních domovech. Nemůže jinak. Jeho směr a hybná síla není stálá a nelze ji předpovědět. Tentokrát vane opravdu prudce. Svést ho do koryta, omezit ho a dát mu jiný směr možná nebude tak snadné.
Copyright © Immanuel Wallerstein, komentář č. 300, 1.3.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
Vytisknout
Obsah vydání | Čtvrtek 3.3. 2011
-
3.3. 2011 / Feminismus v Tunisku: Ženy revoluce3.3. 2011 / ČTVRTEK
Příprava pochodu na Tripolis2.3. 2011 / STŘEDA
Diplomatické mezihry3.3. 2011 / Kouření konopí vede k zvýšenému riziku psychózy3.3. 2011 / Stovky profesorů z Oxfordu a z Cambridge požadují vyšetřování rozhodnutí zavést univerzitní školné3.3. 2011 / Zůstane dolní nádraží vstupní branou města?27.2. 2011 / Jan ČulíkProč má smysl, aby česká vláda podporovala studium češtiny a českých záležitostí v zahraničí1.3. 2011 / Vzpomínka na Karla Kryla2.3. 2011 / Výzva na obranu knih19.2. 2011 / Hospodaření OSBL za leden 2011