Krutý a svobodný

3. 3. 2011 / Michal Rubáš

Lekce z mezinárodní konkurenceschopnosti ordinované otrocky pracující chudině budou stále častěji přerušovány hodinami „ekonomického nacionalismu“ a developmentalismu, tedy neslýchanými názory, že by z bohatství země také něco měli mít lidé, kteří v ní žijí, a že by zisky z drancování nerostných surovin mohly být investovány – zprvu velmi pozvolna, aby to nebyl takový šok – do budování domácí infrastruktury a rozvoje veřejných služeb. Doufejme jen, že to Severoafričané nepřeženou a mezinárodní společenství nebude nuceno obnovovat takto narušovanou stabilitu regionu nějakou humanitární vojenskou kampaní.

Že svobodný a mobilní kapitál je zpravidla nucen pro nedostatek jiných příležitostí setrvávat v partnerských svazcích s ne zcela politicky korektními represivními režimy, je starý fakt a snadno dedukovatelná pravda. Současné hospodářské a politické krize však tuto skutečnost mediálně zviditelňují, takže se její deskripce může stát důležitou kartou v rukou autentické levice. Obchodní zájmy velkopodnikatelů totiž neprojevují vysokou míru kompatibility s policejními a fašistickými režimy nějakou vnější náhodou či pouze na základě krátkodobého pragmatismu a kalkulu.

Existuje hluboká afinita mezi organizační strukturou fašistického státu a vnitřním uspořádáním organizací soukromé ekonomické moci. Kdo si klade s kroucením hlavy řečnickou otázku, jak je možné, že v té či oné jinak kulturní a civilizované zemi se mohl etablovat tak či onak brutální fašistický režim, měl by si uvědomit, že není lepší průprava pro kultivaci „totalitních“ reflexů než pobyt v soukromé firmě. Privátní moc se uplatňuje v armádně hierarchické struktuře, kde poslušným zaměstnancům padají na hlavu příkazy, často se spojuje s pěstováním firemního šovinismu, vyžadujícího identifikaci podřízených se „značkou“, a mnohdy se vyznačuje i tzv. stockholmským syndromem, tedy identifikací ovládaných s tou nadřízenou osobou, která svévolně přiděluje dávky existenční jistoty.

Firma je místo, kde se lidé učí poslušnosti, nekriticky přijímají autoritu a kde si spojují společenskou disciplínu a názorovou autocenzuru se svým materiálním zajištěním. Je-li dnes ekonomika rozhodujícím a paradigmatickým sociálním subsystémem, jemuž se mají všechny ostatní sféry společenského života přizpůsobovat, a je-li ekonomika zároveň tvořena po rozpuštění státu a veřejného sektoru téměř výlučně jednotkami privátní moci, v nichž se v ovzduší patrimoniální svévole utváří a udržuje fašistická mentalita, pak je spíše velkou záhadou, že z této plurality fašismů, tj. soukromých firem, nevznikl dávno synergickým efektem fašismus alespoň celonárodní.

Rozvíjení smyslu pro jednosměrný tok moci, podřízenost (flexibilitu), vnější autoritu, disciplínu a skupinový šovinismus není zrovna dobrou školou demokracie. V této souvislosti musí znít skoro jako pochvala nedávné postesknutí významného amerického ekonoma Phelpse, jenž ve vyjádření pro Českou televizi objasňoval, proč Evropanům ujíždí americký vlak efektivity, poukazováním na to, že se jim nedostává týmového ducha a smyslu pro hierarchii. Lidé z Evropy jsou příliš rovnostářští, individualističtí a nemají správný cit pro firemní kulturu, proto jsou tak pomalí a nekonkurenceschopní. Phelps tu asi nehovoří o Češích, nicméně pokud by se jeho pohoršení opíralo o reálný základ a občané naší Unie by skutečně ve větší míře nerespektovali americké hodnoty efektivity, vzájemné kontroly a ovládání, byly by vyhlídky na nevypravení dalších vlaků do Osvětimi skutečně o něco nadějnější.

Z tohoto pohledu působí jako špatný vtip, když představitelé světa byznysu hovoří o svobodě a demokracii, tedy hodnotách s uplatňováním soukromé hospodářské moci zcela jistě neslučitelných. Privatizace totiž celkem důsledně eliminuje prostor pro participaci v rozhodování, i když se to ze strany dobře přizpůsobených novinářů a intelektuálů těžko chápe. Těmto jejich kognitivním potížím se ale nikdo nemůže divit, protože je takřka pravidlem, že o demokracii dokáží nejpoutavěji hovořit právě lidé, kteří s ní nemají opravdu nic společného. Vedle byznysmanů a generálských řezníků zmiňovaných v úvodu tu připomeňme nám jistě bližší příklad otce Hermana, našeho předního forenzního historika, který byl jmenován šéfem vyšetřování zločinů nedemokratických režimů asi proto, že dříve býval v době svého volna hodnostářem katolické církve, která je, jak známo, snad nejdemokratičtější organizací na světě. Pobyt ve strukturách této církve jej nepochybně disponuje k hlubokému pochopení toho, jak ten jeho totalitní předmět tehdy vlastně fungoval.

Možná by o demokracii měli konečně začít veřejně hovořit také nějací demokraté.

Skutečnost, že volné trhy jsou ve velké neshodě s demokracií, že minimalizace státu znamená minimalizaci kolektivního rozhodování sobě rovných a že favorizovaný růst prostoru soukromé svobody znamená teoreticky umenšování prostoru veřejného, je pro liberála základním prvkem kréda, takže je jasné, že pro představitele vítězné ideologie dneška může být „demokracie“ (třeba v názvu strany) pouze vycpávkové slovo nebo prázdná ozdoba. Zatímco svoboda v pojetí (konzervativních) liberálů rozkládá demokracii, je úkolem levice ukazovat, že skutečná svoboda je s demokracií – a rovností - nerozlučně svázána.

Liberálové si představují svobodu infantilně jako možnost ovládat, donucovat a disponovat (svým majetkem a svými otroky, jak říkával otec zakladatel J. Locke). Potom je jasné, že je neslučitelná s rovností a demokracií a velmi slučitelná s autoritářskými mocenskými poměry uvnitř soukromé firmy. Naproti tomu je proti všeobecnému mínění podstatou levicového pojmu svobody právě absence donucování a nátlaku, která ovšem předpokládá systémové zamezení existenční nejistotě, jež je jinak oporou pro vydírání a donucování člověka člověkem. Základem tohoto zamezení je sociální občanství a státní politika snižování účinné nerovnosti (takové, jež působí jako nátlak, tzn. zasahuje autonomii jednajícího, tedy vytváří rozpor mezi jeho vyjadřovanými a skutečnými preferencemi).

Tento koncept svobody má na rozdíl od konzervativně liberálního tu výhodu, že je také intuitivní (např. nemůže spadat v jedno s diktátem, alespoň teoreticky umožňuje svobodu všech, nejen některých). Nechť si čtenář položí otázku, za jakých okolností budou pociťovat třeba aktéři nějakého osobního sporu větší svobodu od nátlaku a volnost k sebevyjádření: a) tehdy, když mezi nimi bude propastná materiální nerovnost, první na druhém bude existenčně záviset, takže ten druhý v případě rozhodnutí omezit či zrušit dosavadní kontakt toho prvního vystaví nebezpečí hmotného strádání apod., nebo b) v situaci, kdy svoboda ukončit vzájemnou komunikaci nebude v prostředí štědrého sociálního státu pro nikoho představovat existenční riziko nebo nutnost nějakého taktizujícího manévrování či doprošování? V jakém případě budou mezilidské vztahy pokřivené, pokrytecké a v kterém upřímné a otevřené? Rozdíl je v osobní materiální nadvládě a možnosti donucovat.

Snižovat účinnost materiální nerovnosti prohlubováním sociálních práv (tj. systémově eliminovat nutnost nevlastníků stát se obětí vydírání) přirozeně neznamená nějakou nivelizaci kvalit lidských bytostí, liberálové mohou zůstat navždy v klidu. Můžeme dobře předpokládat, že mezi lidskými jedinci jsou obrovské rozdíly, v určitých ohledech možná větší než mezi jednotlivými živočišnými druhy. Jsou lidé, kteří u druhých podvědomě budí respekt či úctu, a to za všech okolností, ať jsou jejich skutky jakékoli. Jsou jiní, kteří vzbuzují jakoby z nepostřehnutelných příčin zase převážně opovržení, a mohou se třeba stavět na hlavu a nezmění to. Spravedlivější distribucí národního produktu se takové poměry, pokud existují, zcela jistě nezmění. Co se změní, je šíře prostoru, jejž dnes s neudržitelnou intenzitou využívají ochuzení lidé s vnější, materiální a ovladatelskou orientací k eliminaci svobody druhých vyjadřovat své preference.

Když před několika týdny přidal jeden z autorů BL pro pobavení ke svému textu odkaz na záznam nějakého ideového či kongresového projevu jednoho tehdejšího pražského starosty (a dnešního ministra ŽP), který v něm s intonací V. Klause sděloval, že kapitalismus v podání programových priorit ODS je možná krutý, ale zaručeně svobodný, napadlo mě, že tento nadějný kopfrkingl české politiky se určitě dopustil slovosledné chyby. Chtěl totiž říct (jinak to celé nedává smysl), že nejlepší možný svět v očích ODS je možná svobodný, ale v každém případě krutý.

Neexistuje totiž proti stávajícím zbytkům českého superúsporného sociálního státu žádný relevantní argument, než ten, že životní podmínky nevlastníků kapitálu jsou ještě pořád málo kruté. Z pohledu „zaměstnavatelů“ a hospodářské komory je naprosto účelné vytvářet a pěstovat chudobu, protože lidé pak přijmou jakékoli pracovní podmínky majíce před očima dostatek živých obrazů ještě nuznější existence, než jsou oni sami. Z pohledu pravicově volící pracující chudiny je krutost, dopadající na ještě ubožejší, důležitou vzpruhou a útěchou, dovolující jim lépe snášet vlastní osud netvůrčího, nenaplňujícího a mnohdy ponižovaného života pod soukromým a deregulovaným zaměstnavatelem.

Vytisknout