Jak učit historii

19. 1. 2011 / Jiří Karen

Během dvaceti uplynulých let jsem byl na vlastní kůži vytrvale deformován českým školstvím na všech jeho stupních. Jednu užitečnou věc jsem si však z dlouholetého studia odnesl. Ano, jedinou. Vím, jak se opravdu učit nemá.

Úžasným příkladem je výuka pedagogiky a didaktiky na vysoké škole. Podle mých zkušeností je jediným a základním cílem didaktiky dokázat světu, že je vědou a že má proto smysl. Didaktika zahrnuje fantastické taxonomie, systémy, hierarchie, struktury, názvosloví...

"Tak, pane kolego. Teď mi prosím vyjmenujte šest metodických jednotek, které vysvětlují, proč je nesmyslné memorování. Podle Maňáka."

"Eh, tak je to primárně-demonstrativní, kognitivní, parabolická, afektivní, sekundárně-sémantická a ...ehm..."

"No, kolego! Jak to je? Ta poslední!"

"Uh, rématická?"

"Nikoliv, vážený! Je to samozřejmě stratifikační. To jsou ale základní věci. To musíte přece jako budoucí pedagog znát! Je mi líto, uvidíme se příště."

Zmíněná situace je sice nakažena mírnou nadsázkou, ale v zásadě velice přesně charakterizuje způsob výuky učitelů na vysoké škole.

Co je třeba udělat, aby učení na středních školách probíhalo jinak? Buďme radikální na příkladu dějepisu. Neučme "fakta", "data", "informace". Je třeba definitivně odvrhnout převládající pozitivistický přístup ve výuce dějepisu. Když jeden řekne, že bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu 1620, dostane jedničku a je považován za vzdělaného. Když druhý řekne, že na počátku 17. století se odehrála bitva, následně vyjmenuje důsledky, kontexty a různé vnímání bitvy v průběhu historie, je považován za žvanila, v lepším případě za postmoderního relativistu.

Není jediný důvod, proč by měl student střední školy vědět jakési datum. Je spoustu důvodů pro to, aby se student naučil myslet a vnímat historii v kontextech. Bohužel tento fakt neplatí u těch, kteří budou potřebovat "fakta" (která mimochodem v historii neexistují) u příjmaček na vysoké školy. Tito chudáci si budou muset data do mozku narvat tak, aby jim tam vydržely alespoň pro den přijímacích zkoušek. Obávám se, že největším nepřítelem vzdělanosti je škola. Zaplácává čas, který by mohl mladý člověk investovat do sebekultivace.

Pojďme s tím něco udělat. Zapomeňme na "příběh Čechů v dějinách", opusťme chronologické "velké vyprávění". Vyflákněme se na roční výuku pravěku a kultur popelnicových a já nevím jakých polí. Učme angažovaně, skákejme v dějinách. Když budu učit husitství, tak prostě musím vysvětlit myšlenkové pozadí středověkého světa. Musím vysvětlit rozdíl mezi realisty a nominalisty. Musím se vrátit k Platónovi a musím se prostě posunout k Hegelovi. Musím jim vysvětlit Masaryka a Pekaře. Studenti musí vidět ukázky Vávrových filmů. A čert vem těch dvacet dat, názvů bitev a jmen, na které nezbude čas. A klidně čert vem některé období v českých dějinách. Radši jednoho, který chápe husitství v kontextech, než dvacet, kteří vyjmenují telefonní seznamy panovníků...

Ano, je to účelové. Ano, je to angažované. Ano, může to být politicky zneužitelné. Avšak jedná se o nutnou daň všech humanitních věd v případě, že mají mít smysl.

Autor vystudoval učitelství pro střední školy kombinace historie - francouzský jazyk na Ostravské univerzitě a v současnosti pracuje jako pomocný dělník.

Vytisknout