V mé škole se v hodinách literatury uvažovalo za trest

19. 1. 2011

Nejvýraznější osobní zkušenost s "diktováním" mám ze střední školy z hodin literatury. Asi hodně lidí je na tom podobně... Ten žil tam a věřil v to a v to, ten byl homosexuál a ten taky, ten udělal sebevraždu, ale napsal tohle o tomhle. Při zkoušení pak byla vyžadována odpověď: Ten žil tam a věřil v to a v to, ten byl homosexuál a ten taky, ten udělal sebevraždu, ale napsal tohle o tomhle.

A z nadiktované literatury -- nepamatuji si prakticky nic! I když na maturitu jsem "uměl roli" o cca padesáti á-čtyřek psaných na počítači. Ale z knih, které jsem četl (i z těch za trest) si něco pamatuji, přemýšlel jsem o nich, snad ani nejde nepřemýšlet. A i když jsem byl možná úplně vedle, měl jsem svůj nějaký názor. Před časem mě napadlo, že vlastní omyl je mnohem cennější než naučená pravda (pravda by měla být samozřejmě v uvozovkách). Jde o cesty a cestování k tomu omylu.

Trest za zapomenutí učebnice doma bylo zpracovat krátkou esej o určené knize. Považte: v hodině literatury se četlo a uvažovalo za trest! co si z toho divoký mladík může odnést: vzdorný odpor k literatuře nebo třeba myšlenku "čtení je za trest" a pod.

K tomu těžká autoritativnost a v hodinách atmosféra strachu. Když si někdo dovolil nesouhlasit, nebo trochu projevoval individualitu, byl zastrašován jako třeba: "Tak to sis dovolil dost! No počkej!"

Jednou té učitelce do naší hodiny přišla inspekce. O kolik byla slušnější! Skoro milá! Ale stejně dostala nějaké negativní hodnocení. Za vinu to dala nám: "To vy jste to zpunktovali! Já vám to vrátím! Počkejte u maturity!" řvala na nás nebezpečným vztekem. A své hlavní podezřelé potom otevřeně šikanovala (formou zkoušení a známkování...). Prostě horor!

Maminka jednoho spolužáka prý po třídní schůzce komentovala tuto učitelku slovy: "Co to bylo za gestapačku?!"

Takže musím přitakat. A přidávám: když je diktující ještě "gestapák", potom je to opravdový horor.

Vytisknout