"Vláda v kauze Drobil: Jen amatérismus a zlehčování"

21. 12. 2010

Tou první je skutečnost, že z logiky věci není možné, aby všichni aktéři této kauzy mluvili pravdu. Buď lže bývalý ředitel státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který dezinterpretoval (ať už záměrně nebo ne) výroky svých kolegů, které si nahrál. Poté podal falešné trestní oznámení a dobrovolně spáchal politickou sebevraždu. Nebo lže poradce ministra životního prostředí Martin Knetig, který si schválně vymýšlel nesmysly ohledně sebe, ministra Drobila i Ivana Langera a financování ODS. Nebo nakonec lže Pavel Drobil, který tvrdí, že veškeré to temno se dělo za jeho zády, bez jeho vědomí a on sám coby ministr žil v naprosté informační izolaci.

Rozhodně se nechceme pouštět do spekulací, kde je v tomto případě pravda, ani kdo je čím vinen nebo kdo je za co zodpovědný. To, jak doufáme, pečlivě vyšetří a zhodnotí Policie ČR.

Na celé věci nás zaráží zcela jiný fakt, který je ovšem jasný bez jakýchkoliv pochyb. Vláda Petra Nečase si dala za cíl odstranit korupci a klientelismus ve státní správě a zprůhlednit systém veřejných zakázek. Vůbec však nezvládá přístup k situaci, kdy musí čelit konkrétnímu případu klientelismu a korupčnímu skandálu ve vlastních řadách. Ilustrujme to na několika příkladech.

Ředitel Státního fondu životního prostředí Libor Michálek již koncem léta kontaktoval ministra vnitra Radka Johna s informacemi o možné korupci na Ministerstvu životního prostředí a žádal ho o radu, jak postupovat dále. V tu chvíli se ale Radek John nezachoval jako ministr vnitra, který má pod sebou celou Policii ČR a Bezpečnostní informační službu (jako člen vlády) a tyto orgány nijak nevyužil.

Dokonce zjištěné podezření z korupce vůbec policii neoznámil, což podle zákona učinit měl. Místo toho Michálka odkázal na novináře Janka Kroupu z MF DNES, který údajně disponoval vhodnou techniku na odposlechy. Že by takovou techniku měla mít především policie nebo BIS, a především, že by takové věci jako tajné nahrávky měla zajišťovat právě policie, ministra Johna nenapadlo.

Když Libor Michálek příliš neuspěl u ministra vnitra, snažil se během podzimu dvakrát urgovat premiéra Nečase s žádostí, aby pro něj vyjednal součinnost s agenty BIS. Premiér Nečas ho (přes ministra Drobila) odbyl s tím, aby šel s celou záležitostí na policii (což ale Michálek popírá). Přitom premiéra vůbec nezajímalo, co je obsahem Michálkova podezření, ani to, že žádal o spolupráci s BIS, což je podivné, protože žádosti o spolupráci s agenty BIS nepřichází na premiérův stůl každý den. Premiérovi mělo být tudíž zřejmé, že jde o něco mimořádného a minimálně měl Michálka vyslechnout, což neučinil.

Transparency International konstatovala, že Michálkovo počínání ohledně pořízení nahrávek a následných snah o řešení situace bylo prakticky to nejlepší a jediné správné řešení, které v dané situaci mohl učinit. Přesto se setkal pouze s kritikou, odmítnutím a až hystericky negativní reakcí, a to jak na úrovni ministerstva, tak na úrovni vlády České republiky.

V západních demokraciích (např. v USA, Velké Británii, Německu a dalších zemích) je běžná ochrana tzv. whistleblowers, neboli úředníků, kteří na svém úřadě odhalí a oznámí korupční jednání. Tito lidé mají ze zákona právní ochranu. Je tomu tak mimo jiné proto, aby se úředníci nebáli odhalovat korupci a aby měli jistotu, že pokud korupci odhalí a oznámí, budou z toho mít prospěch, nebo v horším případě alespoň nebudou mít újmu. V normální demokracii by také premiér i ministr velmi chválili úředníka za to, že zůstal morálně silný a odhodlal se odhalit korupci, na kterou narazil.

Jak se však zachovala vláda ČR? Premiér i ministr životního prostředí svorně kritizovali Libora Michálka za to, jak si vůbec mohl dovolit nahrávat své kolegy na jednáních. Drobil to komentoval slovy, že je to "za hranicí jakékoli lidské hygieny". Přitom se Michálek zachoval přesně podle protikorupčního manuálu pro občany, vydaného Ministerstvem vnitra, který radí pořizovat ze schůzek nahrávky jako důkaz. Navíc z úst vládních představitelů dosud nepadlo jediné kritické slovo na hlavy obou aktérů údajné korupce, tedy Martina Knetiga a Dušana Fibingra. Namísto toho ministr Drobil okamžitě Libora Michálka vyhodil z ministerstva a premiér Nečas ho v tom podpořil. Drobil to zdůvodnil tím, že "nechtěl připustit, aby lidé, kteří nahrávají své spolupracovníky, mohli dále v tomto rezortu pracovat." Jinými slovy tím dal jasný signál všem ostatním úředníkům státní správy: "Pokud se pokusíte odhalit korupci, budete za to na hodinu vyhozeni."

Celý přístup "protikorupční" vlády Petra Nečase je tedy v případě kauzy okolo Pavla Drobila a úředníků Ministerstva životního prostředí přinejlepším velmi amatérský. Výsledkem je mimo jiné trestní oznámení podané na Petra Nečase i Pavla Drobila za to, že neoznámili na policii podezření z korupce, když se o něm dozvěděli. Berme to jako varování a výzvu, abychom o to více pohlídali legislativní závazky ohledně odstranění korupce a zprůhlednění veřejných zakázek, které si tato vláda stanovila ve svém programovém prohlášení. Pokud vláda stále ještě myslí boj s korupcí vážně, apelujeme na ni, aby se podle toho také začala chovat.

Studenti z Inventury demokracie.

Vytisknout