Kníže Alexandr a chán Batu

21. 12. 2010 / Lev Nikolajevič Gumiljov

Zpočátku probíhalo toto dobývání dosti ztěžka. Obyvatelstvo Pobaltí tehdy tvořily dávné pobaltské národy: Estové, Litevci, Žmudini, Jatvigové a Prusové. Všechny tyto národy se nacházely ve stavu etnické rovnováhy s přírodním prostředím a jejich síly tedy stačily jen na přežití v rodné krajině. V boji proti Němcům se Pobalťané omezovali na obranu. Protože se však bránili do posledního muže a zajmout se nechávali jedině mrtví, nedosahovali zde Němci ponejprv nijak zvláštních úspěchů. -- Rytířům nicméně pomohla skutečnost, že je podporoval velmi bojovný kmen Livů. Mimoto si rytíři našli cenného spojence ve Švédech, kteří si podrobili finské kmeny Sumi a Jemi.

Postupně Němci učinili nevolníky z Lettů, avšak Estové se podrobit odmítli, protože měli významné vztahy s Rusy. Existenci těchto vztahů potvrzuje následující skutečnost: města, dnes nazývaná Tallin a Tartu (před revolucí Revel a Derpt) mají totiž rovněž zcela ruské historické názvy -- Kolyvaň a Jurjev (podle křesťanského jména zakladatele tohoto města, Jaroslava Moudrého). K Rusům se Němci a Švédi chovali ještě krutěji než k Baltům. Zatímco například ze zajatých Estů udělali nevolníky, Rusové byli prostě zabíjeni, přičemž výjimky se nečinily ani u kojenců. Hrozba německo-švédské agrese se pro Rus stala hrozbou zcela evidentní a její naléhavost den ze dne vzrůstala.

Roku 1240 vplulo švédské loďstvo do ústí řeky Něvy, dospělo k místu, kde se do ní vlévá říčka Ižora, vojsko se zde vylodilo a bylo připraveno zahájit útok na Novgorod. V Novgorodu, stejně jako ve všech slovanských městech, se ani tolik nepřipravovali k obraně, jako se spíš navzájem dohadovali o tom, s kým by bylo lépe spojit svůj osud -- jestli se suzdalským knížetem Jaroslavem nebo se švédským králem. Zatímco se Novgoroďané takto hádali, stoupenci vladimirsko-suzdalské Rusi pozvali na pomoc mladého knížete Alexandra Jaroslaviče, kterého znají vděční potomci pod jménem Alexandr Něvský. Bylo mu tehdy teprve dvaadvacet let, byl to však schopný, energický a statečný muž, a co bylo hlavní -- byl to opravdový vlastenec.

Alexandrovi se nepodařilo shromáždit nijak zvlášť velké síly. Se svým maličkým suzdalským oddílem a s nemnoha novgorodskými dobrovolníky dospěl Alexandr úsilným pochodem k Něvě a zaútočil na švédský tábor. V tomto boji si Novgoroďané a Suzdalané vysloužili věčnou slávu. Například jeden z Novgoroďanů jménem Gavrila Oleksič skočil na koni do švédské lodi, rval se tam se Švédy, byl shozen do vody, zachránil se a znovu se vrhl do boje. Hrdinsky zde zahynul Alexandrův služebník Ratmir, který se bil jako pěšák, a to s mnoha nepřáteli najednou. Švédi, kteří tento útok neočekávali, byli na hlavu poraženi a z místa porážky uprchli v noci na lodích.

Obětavostí a udatností Alexandrových spolubojovníků byl Novgorod zachráněn, avšak hrozba nad Ruskem visela nadále. V letech 1240--1241 zesílili teutonští rytíři nápor na Izborsk a chystali se k dobytí Pskova. V Pskově se přitom mezi bojary objevila silná proněmecká strana. Němci se o ni opřeli a roku 1242 toto město obsadili, stejně jako města Jam a Koporje. A opět začali ohrožovat Novgorod.

Alexandr Něvský spolu se svými suzdalskými (či, jak se tehdy říkalo, "dolními") družinami a za podpory Novgoroďanů a Pskovanů zaútočil v zimě 1242 na německý oddíl usazený v Pskově. Město osvobodil a vytáhl pak proti hlavním silám Livonců, kteří ustupovali a nechali za sebou Čudské jezero. Na jeho západním břehu (u Vraního kamene) museli Němci přijmout výzvu k boji. Samotných rytířů zde nebylo mnoho (všehovšudy několik desítek), ale každý z nich byl navýsost nebezpečným bojovníkem. Mimoto podporovali rytíře pěší žoldnéři vyzbrojení kopími a dále Livové, spojenci Řádu. Rytíři se zformovali do útvaru zvaného svině ("klín"): nejsilnější z nich stál na špici, za ním dva další, za nimi čtyři a tak dále. Nápor takového klínu byl pro lehce vyzbrojené Rusy neodrazitelný. Alexandr se ostatně ani nesnažil úder německého vojska zastavit. Naopak: oslabil svůj střed a poskytl tak rytířům možnost, aby jej protrhli. Na obě křídla německého vojska přitom zaútočila posílená křídla Rusů. Livové se dali na útěk. Němci kladli odhodlaný odpor, ale tehdy už bylo jaro, takže pod nimi praskl led -- a rytíři v těžkých brněních se začali propadat do vod Čudského jezera. Novgoroďané nedali nepříteli žádnou příležitost prodrat se z této smrtelné pasti. Porážka Němců na Čudském jezeře ze dne 5. dubna 1242 oddálila jejich útok na Východ -- Drang nach Osten --, který byl leitmotivem německé politiky od roku 1202 až do roku 1941.

Nutno říci, že vítězstvím v této bitvě nevyřešil Alexandr politické úkoly. Jeho vítězství nezlikvidovalo možnosti německého útoku -- vždyť rytíři měli mnohem více sil než Novgoroďané. Coby vhodná východiště sloužila evropskému rytířstvu, postupujícímu od západu, opevněná města Riga, Königsberg a Revel. Němci přitom mohli neustále doplňovat svá vojska, protože ve 13. století bylo v Evropě k dispozici obrovské množství dobrovolníků, snících o vhodném využití svých sil. Nápor západního superetnosu na Rus byl stejně jako předtím hrozivě reálný.

Nová generace Rusů, vrstevníků Alexandra Něvského, si rychle uvědomila měřítka onoho nebezpečí hrozícího zemi ze Západu a nezbytnost získat silného spojence. K nalezení tohoto spojence napomohla Rusi logika událostí ²⁾ -- a génius Alexandra Něvského.

Roku 1242 zemřel velký chán Ögedej. Jeho smrt zásadně změnila situaci v Hordě chána Batua, pokořitele národů. Už během tažení z let 1238--1239 se Batu rozhádal se svým bratrancem, Ögedejovým synem Güjükem. Güjük Batua urazil: řekl mu, že je stará baba a pohrozil mu, že ho vytahá za vlasy. Podobně se zachoval i jejich další bratranec Buri, syn chána Čagataje, toho, který -- jak si vzpomínáme -- byl vrchním soudcem celého mongolského ulusu. Buri tvrdil, že "namlátí Batuovi polenem přes prsa a přes břicho". Batu coby vrchní velitel tažení odeslal oba vzteklé následníky od armády k jejich otcům. Ögedej a Čagataj své syny tvrdě potrestali: za porušení vojenské disciplíny byli oba dva vyhnáni z chánova hlavního stanu a zbaveni všech funkcí. Není divu, že po Ögedejově smrti popustili Güjük a Buri uzdu své nenávisti a zahájili společný boj proti Batuovi. Nyní, když se na místě velkého chána mohl ocitnout Güjük, byla Batuova situace velmi obtížná, neřku-li přímo smrtící. Jeho vlastní síly se omezovaly na čtyři tisíce vojáků, zatímco Güjük, pokud by se stal velkým chánem, by měl k dispozici nejméně sto tisíc mužů. Získat spojence se nyní pro Batua stalo otázkou života a smrti, což pak další události jen potvrdily.

Roku 1246 se shromáždil velký kurultaj -- a zvolil Güjüka velkým chánem. Zdálo se, že Batuův osud je zpečetěn. Batu jasně chápal bezvýchodnost své situace -- a pokusil se získat podporu na Rusi.

Pravdou je, že k pokračování války mezi Rusy a Mongoly neexistovaly žádné politické důvody. Ještě důležitější však bylo, že pro vzájemné nepřátelství tehdy již evidentně vymizely i citové motivy. Rusové například nazývali Batua "dobrým chánem". I Mongolové hleděli na válku s Rusí naprosto střízlivě, a to i přesto, že u Kolomny zahynul Külkan -- milovaný Čingisův syn, kterého měl Čingis s krasavicí Chulan. Mongolové se totiž, pokud šlo o jakoukoli smrt ve válce, řídili principem: "Za statečnost v boji se nesoudí." Tak se spojenectví mezi Rusí a Batuem stalo možným. Tomuto spojenectví překážela jen jedna okolnost. Veliký kníže vladimirský Jaroslav, otec Alexandra Něvského, který byl přítomen na oslavách volby nového chána, byl otráven a zemřel. Podle verze papežského agenta Plano Carpiniho podala Jaroslavovi jed Güjükova matka, chányně Töregene (Turakina). Důvodem pro tak vážný čin bylo udání bojara Fjodora Jarunoviče, který knížete pomluvil, že Jaroslav prý uzavřel spojenectví s římským papežem Inocencem IV.

Avšak ani po Jaroslavově smrti se severozápadní Rus nedostala do závislosti na Hordě. Je to zřetelné už z faktu, že roku 1248 potvrdil Batu ve funkci nového velikého knížete vladimirského, Svjatoslava Vsjevolodiče, který byl bratrem zemřelého Jaroslava. Nový kníže však byl po necelém roce vládnutí svržen Michailem Jaroslavičem Tverským. Své dny pak Svjatoslav dožil v Hordě, kde se důrazně domáhal spravedlnosti. Za jeho osud však nenesl vinu Batu, nýbrž ústřední vláda v Karakorumu, kde po Güjükově smrti (zemřel téhož roku 1248) vládla jeho žena, Najmanka Ogul-Gajmyš. Ta vydala moc na Rusi dětem otráveného Jaroslava: Alexandr získal titul velikého knížete a zničený Kyjev a Andrej bohaté vladimirské knížectví.

Alexandr stanul před obtížnou volbou spojence. Vždyť musel volit mezi Hordou, v níž zahynul jeho otec, a Západem, jehož představitele znal novgorodský kníže velmi dobře už z časů "ledové bitvy" na Čudském jezeře. -- A zde musíme Alexandru Jaroslaviči dát, co jeho jest: skvěle si ujasnil etnopolitickou situaci a dosáhl nadhledu nad svými vlastními city ve jménu záchrany vlasti. Roku 1251 přijel Alexandr do Batuovy Hordy, spřátelil se s Batuem a poté se sbratřil s jeho synem Sartakem, čímž se stal chánovým adoptivním synem. Spojenectví Hordy a Rusi se uskutečnilo díky vlastenectví a obětavosti knížete Alexandra. -- Ve všeobecně sdíleném názoru potomků se volbě Alexandra Jaroslaviče dostalo toho nejvyššího ocenění. Za příkladné hrdinské činy ve jménu rodné země prohlásila ruská pravoslavná církev Alexandra za svatého.

Za přátele své

Mezi tehdejšími Rusy, kteří nevratně ztráceli pasionaritu, se politický kurs Alexandra Jaroslaviče bohužel netěšil popularitě. Nikoho nenapadlo být knížeti vděčný za jeho hrdinské úsilí o záchranu ruské země. Většina Novgoroďanů se tvrdě držela prozápadní orientace. A tudíž byla Alexandrovi po Něvské bitvě "ukázána cesta" z Novgorodu. Když však Němci obsadili Pskov, Novgoroďané okamžitě povolali knížete zpět. On pak vyhnal Němce ze Pskova, zvítězil na Čudském jezeře -- a opět ho poslali pryč! Pokusy nejzdravěji uvažujících Novgoroďanů oponovat sebevražednému chování subpasionátů se nesetkaly s úspěchem. V samotném Novgorodu byli stoupenci tohoto knížete-vojáka olupováni a zbavováni svých úřadů. Mezi dvěma stranami -- stranou svobodných obyvatel (molodšich) a stranou zámožných vrstev (lutčich) -- tak tak že nedošlo přímo k válce. Nakonec přece jen zvítězili "lutčije" (stoupenci knížete), byť s obrovskou námahou, a ti pak trvali na definitivním nastolení Alexandra na knížecí stolec v Novgorodu.

Jak vidíme, kníže to v životě rozhodně neměl lehké. Pokaždé přišel "na výzvu novgorodskou" a prokázal novgorodské zemi obrovské služby: bojoval na Něvě, na Čudském jezeře, pacifikoval kmen Voď, vystupující proti Novgorodu, a za to všechno... za to všechno ho stoupenci Západu -- za pomoci "demokratické" procedury (hlasování "věče" ³⁾) -- zbavili vedení. ⁴⁾

Dokonce ani mezi svými blízkými příbuznými nenacházel kníže Alexandr porozumění. I jeho vlastní bratr Andrej byl přívržencem Západu a prohlásil, že uzavírá spojenectví se Švédy, Livonci a Poláky, a to s cílem zbavit se Mongolů. Mongolové se o tomto spojenectví dozvěděli nejspíš díky samotnému Alexandru Něvskému. Batu splnil své spojenecké závazky a poslal roku 1252 na Rus vojevůdce Nevrüje, který vojska knížete Andreje porazil, a Andrej byl donucen emigrovat do Švédska. -- "Nevrüjův šik" přitom způsobil Rusi větší škody než předchozí Batuovo tažení. Proti Tatarům vystupoval aktivně i kníže Daniil Haličský. Neprodleně po Batuově odchodu zaútočil na bolochovská knížata, která byla spojenci Mongolů, pobil veškerou aristokracii a rozehnal obyvatelstvo knížectví. Daniilův politický kurs spočíval ve snaze ustavit haličsko-volyňské knížectví coby samostatný feudální stát orientovaný na Západ.

Vzpomeňme však, že uprostřed století se nevyznačoval jednotou ani Západ. Ghibellini, stoupenci německých císařů, zde zápasili s guelfy, podporujícími papežský trůn. V polovině 13. století to byli konkrétně stoupenci císaře Fridricha II. a papeže Inocence IV. Je zajímavé, že Fridrich II. byl vychován papeženci -- ale jako německý císař (1212--1250) se stal úhlavním nepřítelem papežského trůnu. A zrovna tak to byl právě Fridrich II., kdo vychoval budoucího nejvyššího velekněze, vyzdvihl ho na papežský trůn -- a získal v jeho osobě smrtelného nepřítele.

Zde máme co do činění s bezděčným důkazem toho, že každý člověk musí, spíše než rozkazovat, chtě nechtě plnit povinnosti, jež mu diktují polovyřčená přání jeho okolí. Pokud byli kardinálové a biskupové obklopující papeže s jeho jednáním spokojeni, pak seděl papež na trůnu jako nezávislý monarcha. Jestliže však jednal v rozporu s jejich přáním, většinou u něho propukaly všelijaké nemoci, načež pak následovala "náhlá" smrt. -- O něco jistěji se cítil císař, který měl k dispozici věrná vojska. Jenže císařovi vazalové ve své většině hodnostáře katolické církve nenáviděli. Mohl to císař ignorovat? Samozřejmě nemohl! A tak zahájil Fridrich II. právě tehdy, když se papež dožadoval války proti Mongolům, korespondenci s Batuem a Güjükem.

Roman, otec knížete Daniila, byl ghibellinem a snažil se pomoci svým německým spojencům. Podle všeho by měl Daniil pokračovat v otcově politice, jenže papež mu přislíbil královský titul a úplnou nezávislost. Ani Mongolové, ani Fridrich II. haličskému knížeti nic neslíbili, a tak se jeho sympatie zjevně přiklonily na stranu římského nejvyššího velekněze. Daniil se tedy stal stoupencem papeže -- a získal z jeho rukou slíbenou zlatou korunu.

Nutno říci, že prozápadní strana na Rusi -- která nenáviděla Mongoly za jejich nájezdy a byla se západní Evropou spjata obchodními, pracovními i kulturními svazky -- byla dosti početná na to, aby mohla rozvíjet a hájit svou politickou linii. Program přívrženců Západu byl následující: za podpory rytířů sjednotit síly všech ruských knížat a vyhnat Mongoly. Teoreticky byl tento program velmi přitažlivý, bohužel však naprosto nemohl být prakticky proveden. Za prvé totiž rytíři Řádu, hanzovní kupci, papež ani císař nikterak nehodlali utrácet své síly na sjednocení státu, který byl pro ně státem cizím. Vytyčili si jiný úkol: využít ruské bojovníky pro boj proti Mongolům, vysílit Rus a podrobit si ji podobně jako Pobaltí.

Za druhé: v polovině 13. století už byla idea sjednocení Rusi zcela iluzorní. To dobře chápal Alexandr Něvský a vůbec to nechápal Daniil. Rus se definitivně rozpadla na jihozápadní, severovýchodní a novgorodskou zemi. V prvních dvou vládly dvě linie Monomachovců: starší na severovýchodě a mladší na jihu. Mezi těmito dvěma větvemi zuřily kruté války. Vměšování černigovských Olgovičů do všeruských válek většinou nevedlo k žádnému výsledku a končilo neúspěchem jak pro ně samotné, tak pro Rus jako celek. Polocká knížata učinila ze svých držav nezávislé knížectví. Odmítání nadvlády vladimirského knížectví bylo typické i pro Rjazaň -- rjazaňští často bojovali proti Vladimiru, Suzdalu i Kyjevu. Nelze z toho přitom obviňovat jen samotná knížata, protože svým městům a okolnímu území natolik nevládla; co se bude dít, spíš diktovalo početné a aktivní městské obyvatelstvo. Když například v jedné z válek mezi Novgorodem a Vladimirem postoupili k městu Toržok Suzdalci (tak se říkalo vojskům vladimirského knížete), město bylo připraveno se vzdát a žádalo knížete Vsjevoloda, aby "přijal mír" a "poskytl milost". Obyvatelé slíbili, že se podrobí, přijmou všechny podmínky a zaplatí výpalné. Veliký kníže Vsjevolod Velké hnízdo už chtěl návrh města Toržok přijmout, avšak jeho vojáci to kategoricky odmítli se slovy: "Nepřišli jsme se s nimi líbat." Toržok byl dobyt a vypleněn bez ohledu na vůli knížete.

Provádění separatistické politiky vyžadovali od svých knížat i obyvatelé Minsku, Grodna a dalších měst na severozápadě ruské země. Pnutí k nezávislosti se stalo všeobecným -- a rozpad byl neodvratný. Vedlo k němu snížení pasionarity obyvatelstva Rusi. Už prostě neexistovala tak mocná síla, která by početná knížectví spojila a podřídila je Kyjevu. Kyjev rozmělnil svou pasionaritu, avšak na okrajích areálu se pasionarita ještě uchovala. Nastoupivší obskurační fáze odsuzovala pokusy o znovuvybudování jednotné Rusi ve 13. století k neúspěchu.

Je jasné, že za těchto podmínek bylo úsilí stoupenců Západu o konsolidaci Rusů předem prohrané. Činnost Daniila Haličského pro něho samotného skončila špatně. Po několika úspěšných operacích proti nepočetným mongolským oddílům v čele s velitelem Kuremsou se roku 1254 Daniil střetl se zkušeným tisícníkem Burundajem. Burundaj porazil haličského knížete bez zvláštních obtíží a donutil ho zbořit všechny pevnosti, aby Halič s Volyní neměly možnost se osamostatnit.

Jaké byly reálné výsledky spojenectví s Mongoly, které uzavřel Alexandr Něvský? Ruská knížata si uchovala pro své jednání dostatečnou volnost. Když Möngke-chán poslal na Rus několik muslimů ("besermanů"), aby pořídili soupis obyvatelstva pro výběr daně, obyvatelstvo všechny zapisovatele a výběrčí pobilo. Velký znalec této problematiky A. N. Nasonov se domnívá, že tuto řež inspiroval samotný kníže Alexandr. Motivy těchto předpokládaných činů knížete jsou naprosto pochopitelné: bezpodmínečné odesílání ruských peněz do Mongolska nebylo v jeho zájmu. Alexandr se zajímal o perspektivu získání mongolské vojenské pomoci, aby mohl čelit náporu Západu a vnitřní opozici. Jedině za tuto pomoc byl Alexandr připraven platit, a to ovšem bohatě.

Brzy se však Alexandr musel potýkat s neuvěřitelným otřesem: náhle byla ohrožena celá jeho politická linie. Roku 1256 zemřel jeho spojenec Batu -- a téhož roku byl kvůli sympatiím ke křesťanství otráven Batuův syn Sartak. A kým? Batuovým bratrem Berke-chánem, který se v Hordě opíral o místní muslimy. Berke přijal islám, pobil nestoriány v Samarkandu, otrávil svého synovce, popravil svou příbuznou Borakčin a zřídil muslimskou diktaturu, byť už bez dalších náboženských štvanic.

Alexandr Jaroslavič, věrný svému principu boje za zájmy vlasti, i tentokrát "položil duši za přátele své". Vydal se k Berkemu a dohodl se s ním na platbě daně Mongolům výměnou za jejich vojenskou pomoc proti Litevcům a Němcům. -- Když však do Novgorodu přišli spolu s knížetem mongolští zapisovatelé, aby určili výši daně, Novgoroďané povstali. V čele vzpoury stál Vasilij Alexandrovič -- nejstarší syn velikého knížete, hlupák a opilec.

Alexandr vyvedl "tatarské" posly z města pod svou osobní ochranou; nenechal je zabít. A tím zachránil Novgorod před záhubou -- víme přece, jak jednali Mongolové s obyvatelstvem měst, kde došlo k zavraždění poslů mongolského chána. S vůdci vzpoury se Alexandr Jaroslavič vypořádal krutě: byly jim "vyjímány oči", a to na základě názoru, že člověk stejně nepotřebuje oči, když nevidí, co se kolem něho děje. Jen za tuto cenu se Alexandrovi podařilo pacifikovat Novgoroďany, kteří spolu se ztrátou pasionarity ztratili i zdravý rozum a nechápali, že ten, kdo nemá sílu bránit se sám, musí za ochranu před nepřáteli platit. Vydávat vlastní peníze je pochopitelně vždycky nepříjemné, ale přece jen je snad lepší rozžehnat se s penězi než s nezávislostí a vlastním životem.

Konec a znovu začátek

Spojenecká smlouva s Hordou se tedy stala skutečností. Rusové jako první poskytli vojenskou pomoc Tatarům, a to svou účastí v tažení proti Alanům. Spojenectví s Tatary se pro Rus ukázalo jako blahodárné, a to z hlediska zavedení pořádku uvnitř země.

Péčí Alexandra Něvského a mongolských chánů Berke a Mengu-Timura byl roku 1261 v Saraji otevřen vyslanecký dům s chrámem pro pravoslavného biskupa. Ten tam nebyl nikým napadán; mělo se za to, že tento biskup sarský je představitelem zájmů Rusi a všech Rusů u dvora velkého chána. Kdykoli propuklo na Rusi zápolení mezi jednotlivými knížaty, chán vysílal sarského biskupa spolu s tatarským bekem (kterým musel být křesťan) a ti dva pak řešili sporné otázky na knížecích sněmech. Pokud někdo nesouhlasil s přijatým rozhodnutím a snažil se pokračovat ve válce jednotlivých údělů, byl přinucen k míru za pomoci tatarské jízdy.

Alexandr, opřený o spojenectví s chánem Berke, se rozhodl nejen zastavit postup Němců na Rus, ale podvrátit i samotnou možnost takového postupu. Uzavřel tedy spojenectví se svým vrstevníkem, litevským knížetem Mindaugasem (Mindovgem). Toto spojenectví bylo namířeno proti křižákům. Mindaugas se jako vládce vyznačoval vychytralostí a důvtipem. Roku 1250 přijal křesťanství, ale "křest jeho lstivým byl", jak napsal kronikář. Po deseti letech se Mindaugas zřekl násilím vnuceného náboženství a stal se zapřisáhlým nepřítelem křižáků a katolíků.

Alexandr Jaroslavič se ocitl na prahu svého druhého diplomatického vítězství, které nebylo svým významem o nic pozadu za jeho činy ve vztahu k Hordě. Jenže roku 1263, uprostřed činorodých příprav společného tažení proti Livonskému řádu, kníže zemřel při návratu z pravidelné návštěvy v Hordě. Dalo by se předpokládat, že Alexandr Jaroslavič zemřel, řečeno dnešním jazykem, ze stresu. Tak obtížné diplomatické akce, skvělá vítězství a zápolení s vlastními spoluobyvateli, to skutečně vyžadovalo obrovské nervové vypětí, které nedokáže zvládnout jen tak leckdo. Podivné však je, že zanedlouho zemřel i Mindaugas. Chtě nechtě se zde vnucuje myšlenka, že příčinou smrti knížete Alexandra tedy nebyl stres; v úmrtí Alexandra a Mindaugase lze spíše spatřovat snahy stoupenců Němců, operujících na Rusi i na Litvě.

Za podmínek, kdy mezi ruskými přívrženci Západu existovali lidé, které bylo možné koupit a využít k boji proti vlasti, byl spolehlivý spojenec na Volze pro ruská knížectví dvojnásob nezbytný. Roku 1268, šest let po Alexandrově smrti, vytáhli Novgoroďané proti pevnosti Rakovor, náležející Dánům (jde o dnešní město Rakvere nedaleko Tallinu). Cestou zaútočili na novgorodské pluky Němci a došlo k ošklivé řeži -- k bitvě u Rakovoru. Novgoroďané se zde ubránili spojeným vojskům Němců a Dánů. Ti se dlouho nerozmýšleli a povolali velký počet vojáků a rytířů ze západní Evropy, aby po přechodu řeky Narovy dobyli Novgorod. Vtom se však v Novgorodu -- dle spojenecké smlouvy s Hordou -- objevil tatarský oddíl čítající na 500 jezdců. Němci, kteří ani přesně nevěděli, jak velký ten oddíl je, okamžitě "strnuli jsouce po vší svobodné zemi novgorodské, neb zle se děsili i pouhého jména tatarského". Novgorod a Pskov tedy zůstaly nedotčeny.

Jak vidíme, kladné stránky spojenectví s Hordou se projevovaly i po smrti Alexandra Jaroslaviče. Tam, kde se do věci vložila tatarská vojska, nápor křižáků se rychle zastavil. Výměnou za daň, kterou se Alexandr Něvský zavázal vyplácet do Saraje (metropole nového státu na Volze), tedy získala Rus spolehlivou a silnou armádu, která udržela nejen Novgorod a Pskov. Vždyť i v 70. letech 13. století si díky Tatarům stejným způsobem uchoval nezávislost Smolensk, který tehdy hrozili obsadit Litevci. Roku 1274 požádali Smolenští svého knížete o dobrovolné podrobení se Hordě, a protože Smolensk se pod ochranu Tatarů následně dostal, Litevci se už neodvážili na něj zaútočit. Severovýchodní Rusi tedy ve druhé polovině 13. století přineslo spojenectví s Tatary kýžený klid a pevný pořádek.

Ba co víc: přijetím spojenectví s Hordou si ruská knížectví plně uchovala svou ideologickou nezávislost a politickou samostatnost. Například poté, co v Hordě zvítězila muslimská strana (v osobě Berkeho), nikdo na Rusech nepožadoval obrácení na islám. Už jen to samo o sobě prokazuje, že Rus nebyla provincií mongolského ulusu, nýbrž spojeneckým státem velkého chána, platícím určitou daň na vydržování vojska, které Rus sama potřebovala.

Jaká je interpretace těchto velkolepých událostí 13. století z hlediska etnologie? Už jsme se zmínili o tom, že mezi 11. stoletím a počátkem 13. století tvořila ruská země jednotný superetnos. Jenže s pádem pasionarity ve 13. století se ukázalo, že tato jednota je již ztracena. Jednotlivé podsystémy oslabeného superetnosu se staly součástí novějších etnických světů. Například severovýchodní Rus vstoupila do superetnosu mongolského. Právě proto stanuli Batuovi nástupci, nemuslimští a posléze muslimští chánové (jako byl Berke) v hierarchii ruských geopolitických představ na místě byzantských císařů. Dříve se na Rusi mělo zato, že existuje jen jediný "car": basileus v Konstantinopoli. V ruské zemi vládla knížata jako nezávislí vladaři, ale zároveň jako až druhořadé osoby, pokud jde o hierarchii státnosti. Po dobytí Konstantinopole křižáky roku 1204 a pádu moci byzantských císařů začali být na Rusi titulováni slovem "car" chánové Zlaté Hordy, a to doslova: "dobrý car" Džanibek nebo "krutý car" Uzbek.

Ta ruská knížectví, která odmítla spojenectví s Tatary, byla obsazena zčásti Litvou a zčásti Polskem -- a jejich osud byl velmi neblahý. V rámci západoevropského superetnosu čekal Rusiče úděl lidí druhé kategorie.

Po vstupu do obskurační fáze byla tedy ruská země roztržena vedví mohutnými silami pasionarity Západu a Východu. Z hlediska evropských dějin je přitom vysoce závažné zodpovědět otázku: jakou Rus reprezentoval Alexandr Jaroslavič Něvský? Byl to poslední významný údělný kníže staré Rusi, nebo to byl první kníže budoucího Velkoruska? Má být postaven do jedné řady s Vladimírem Monomachem, nebo by měl být srovnáván s Dmitrijem Donským?

Domnívám se, že kníže Alexandr, stejně jako jeho spolubojovníci, náležel ke generaci nových lidí, kteří pozdvihli Rus do nedosažitelné výše. Mám k tomuto závěru závažné důvody. Obětavé chování Alexandra Jaroslaviče a jeho spolubojovníků se až příliš výrazně liší od chování údělných knížat staré Rusi. Principy uspořádání Rusi určila na několik století dopředu Alexandrem utvořená dominanta chování -- altruistický patriotismus. Tradice spojenectví s asijskými národy, založené tímto knížetem (tradice spočívající v národnostní a náboženské snášenlivosti), přitahovaly k Rusku až do 19. století národy žijící na přilehlých územích. A konečně -- byli to právě potomci Alexandra Jaroslaviče Něvského, kteří ve 14. století budovali na troskách staré Kyjevské Rusi novou Rus. Zpočátku se jí říkalo Moskevská Rus a od konce 15. století se pak začala nazývat "Rossija" -- Rusko.

Všechno, co jsme uvedli výše, nám umožňuje hovořit s velkou jistotou o tom, že na počátku 13. století došlo na území Rusi k pasionárnímu podnětu. S vědomím jisté míry hypotetičnosti našeho názoru můžeme dokonce i dosti přesně určit datum tohoto podnětu. "Noví" lidé se začali rodit kolem roku 1200 a historickou silou se stali na konci 14. století -- kolem roku 1380. Inkubační období fáze pasionárního zdvihu tedy trvalo asi 180 let, což prakticky není v žádném rozporu s daty ohledně jiných nám známých příkladů etnogeneze.

Tvrzení o pasionárním podnětu na Rusi ve 13. století lze snadno ověřit. Jde o to, že pokud k pasionárnímu podnětu dojde, nikdy nezasahuje jen jednu zemi, jen jeden etnos. Jakožto globální, planetární jev zachycuje exploze etnogeneze úzké dlouhé pásy na zemském povrchu, procházející různými regiony, jež obývají různé národy. A právě v těchto pásech, táhnoucích se přes tisíce kilometrů, se započínají etnogeneze různých národů zároveň. -- To se stalo i ve 13. století.

Daný podnět byl patrný v Pobaltí: na březích Němenu vznikl následkem smíšení litevských kmenů se slovanským obyvatelstvem nový litevský etnos. V zóně podnětu se ocitlo údolí řeky Pripjať a okolí řeky Dněpr: odsud započala migrace smíšeného rusko-polského obyvatelstva, které nakonec utvořilo etnos známý pod jménem ukrajinský. Zároveň s procesy na severovýchodní Rusi a na Litvě započala i etnogeneze v západní části Malé Asie. Už na konci 13. století se tam utvořil nový osmanský etnos. Osmanští Turci se naprosto lišili od Turků seldžuckých (Turkmenů), obývajících východní část Malé Asie. Pravděpodobně byl s působením podnětu z 13. století spojen i vznik etnosu krymských Tatarů, kteří se později připojili k Osmanům.

Poznámky: