Represemi ukazují památkáři nekompetentnost a poškozují českou archeologii

8. 12. 2010 / Aleš Uhlíř

Prý je třeba vysokých pokut, postihujících ty, kteří nelegálně provádějí archeologický výzkum, ponechávají si archeologické nálezy a vytvářejí archeologické sbírky. Je to už taková vžitá česká představa, že represe je všemocná a je-li dostatečně tvrdá, učiní se průchod spravedlnosti. Pokuta podle novelizovaného zákona o státní památkové péči ve výši 4 000 000 Kč fyzické osobě (ne, není to překlep, skutečně jsou to 4 miliony korun), která nesplní oznamovací povinnost a nenahlásí do dvou dnů Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu náhodně učiněný archeologický nález, je přece tak malá. Proč ji nezvýšit, že? Podivuhodně vypadají také návrhy ze strany profesionální archeologické obce zavést jakýsi jmenovitý seznam všech majitelů detektorů, aby si moc nevyskakovali a věděli, že se o nich ví. Běda tomu, kdo bude přistižen, bloumaje krajinou s neevidovaným detektorem. Takové uvažování je českou klasikou.

Význam právní úpravy čehokoli nelze přeceňovat. Věci se mají obvykle tak, že pokud právo nereguluje ty vztahy, které se již přirozeně vytvářejí nebo vytvořily, jde vše mimo právní regulaci. Před rokem 1989 nemohla kupř. existovat soukromá nakladatelství, vydávání neschválených textů a jejich rozšiřování se trestně stíhalo, nicméně samizdat se rozšiřoval a postihem se zastavit nedal. S prominutím pitomoučký český zákon o státní památkové péči povolující, aby pouze stát a jím určené instituce vlastnily archeologické nálezy, neumožňující vytváření soukromých sbírek z nálezů, neznající neprofesionální archeology a usilující udržet status quo nastolený v padesátých letech zesílenou represí (především drakonickými pokutami), je dnes už jen pouhou směšnou fantasmagorií. Sem tam se nějaké archeologické nálezy amatérů před krajskou komisí ke schválení nálezného a následně do muzeí dostanou, nicméně je to jen zlomek uskutečněných nálezů. V České republice je zákon o státní památkové péči bohužel nastaven tak, aby to v prvé řadě ospravedlňovalo existenci těch komisí, úřadů a přebujelých archeologických pracovišt, což je hlavním smyslem celé přežívající staré právní úpravy. Jelikož v České republice je v podstatě svobodný svět srovnatelný s poměry v jiných kulturních evropských zemích, památkový zákon je jako relikt atmosféry padesátých let odmítán. Na různých webech prosakují informace o tom, co se zde nachází a z toho si lze udělat určitý odhad, kolik toho zůstane díky nesmyslnému zákonu utajeno. Existují údajně obrovské tajné sbírky z nových nálezů, pochopitelně bez dokumentace, resp. s dokumentací uloženou odděleně, aby v případě odhalení nebylo snadné prokázat, že jde o zatajené nálezy. Jeden takový náhodně odkrytý případ:

V roce 2008 se na veřejnost dostala zpráva o objevení nelegální archeologické sbírky prý nevyčíslitelné hodnoty. Vytvořil ji amatérský archeolog, který neměl žádné příbuzné, takže po jeho tragické smrti byl byt úředně otevřen. A odborníci žasli. Půl roku zkoumali muzeum, v něž se proměnil celý dvoupokojový byt. Tisíce bronzových a železných předmětů, mezi nimi mnoho vzácných unikátů jako např. 5000 let starý velký měděný závěšek brýlovitého tvaru, doklad počátků středoevropské metalurgie. Dosud je prý známo asi 10 podobných exemplářů. Zvláštních nádob k rituálnímu popíjení tam bylo 7, což je víc -- jak řekl ředitel Archeologického ústavu -- než kolik jich má Národní muzeum. Nálezová dokumentace v bytě nebyla a o původu věcí se tak nic neví. Muž starožitnosti sbíral, ale také s nimi asi obchodoval. Cena některých exemplářů jeho sbírky by se prý na černém trhu počítala v milionech korun. Archeologové tvrdí, že jde jen o špičku ledovce. Pracovníci Archeologického ústavu odhadují počet nelegálních hledačů až na dvacet tisíc s tím, že mnoho osob se obchodováním s archeologickými nálezy živí. Nejde rozhodně o ojedinělou sbírku, podobných nadšenců bude víc. Pomalu se začíná ukazovat, jakých rozměrů v České republice nelegální archeologické bádání dosáhlo. Za uplynulých 20 let se do soukromých rukou snad dostalo víc archeologických nálezů, než se jich podařilo získat institucionalizovanými archeologickými pracovišti.

Jestliže takové státy jako Německo či Velká Británie neusilují o získání všech archeologických nálezů (Britské muzeum má nárok pouze na nálezy z drahých kovů a na větší soubory věcí, ojedinělé kusové nálezy jsou v podílovém vlastnictví nálezce a majitele pozemku), proč by tomu mělo být v České republice jinak? Dnes jde jen o jednu věc -- zda úprava v novém památkovém zákoně vyjde ze skutečného stavu a poučí se tím, jak to funguje v západní Evropě nebo zda budou ministerstvo kultury, památkáři a další profese kolem trvat na statu quo. První cesta povede sice ke zrušení různých komisí, možná ubude archeologických pracovišť zato přibude nálezů, které by jinak zůstaly utajeny a mnoho různých sběratelů veřejnosti a tím i vědě zpřístupní své dosud tajné sbírky. Nepochybně by se objevily publikace o dosud neznámých nálezech. Památkový zákon by měl v prvé řadě sledovat osudy památek, v daném případě umožnit, aby se pro veřejnost a další výzkum uchovalo z archeologických nálezů když ne vše, tedy alespoň většina z toho, co se v České republice nachází. Pokud se profesionální archeologická obec spokojí s drobky, které se k ní dostanou, lká nad zkažeností světa a dožaduje se represí proti těm, kteří "kradou minulost", demonstruje tím jen svou nekompetentnost.

Vytisknout