Šest slov, která by neměla uniknout pozornosti

6. 12. 2010 / Jiří Jírovec

Vidina levné pracovní síly je lákavá a nepochybně vede k myšlenkovému kotrmelci, jímž je vhození příjemce sociální podpory a nezaměstnaného do jednoho koše. V rámci této snahy se dal stávající ministr práce a sociálních věcí slyšet , že je třeba nezaměstnaným ztížit život tak, aby nemohli brát dávky a současně pracovat na černo. Nezaměstnaní se prý budou muset podílet na veřejně prospěšných pracích, nebo se přeškolovat na něco jiného. Jejich rozvrh prý bude takový, že nebudou vědět ani dne ani hodiny, takže by se přijmutím černé práce vystavili nebezpečí, že kvůli práci minou svoji povinnost a přestanou mít na podporu nárok.

Je pozoruhodné, že tomuto proti matení pojmů, které prosazuje politik odtržený od reality, nikdo neprotestuje. V českých mediích a myslích politiků ovšem panuje zmatek způsobený neochotou rozlišovat dvě zmíněné kategorie. Před časem o tom psal v BL Václav Adam .

Podpora v nezaměstnanosti

Termín "podpora v nezaměstnanosti" je vlastně zavádějící. Jde totiž o plnění závazku vyplývající z pojištění, které spravuje stát. Ten vybírá pojistné a určuje podmínky plnění, aby program dlouhodobě nebyl v červených číslech. Toto pojištění není odlišné od jakéhokoli jiného. Pojištěnci vytvářejí fond, který umožňuje rozložit těžko zvládnutelnou situaci na víc lidí.

Kdyby přišel nějaký drábek s tím, že plnění havarijní pojistky bude vyplaceno pouze tomu, kdo vezme lopatu a zapraví pár děr na silnici, byl by právem považován za idiota. Jste-li Drábek, můžete stejný nesmysl prosazovat bez následků jako ministr.

Ztráta zaměstnání má na postiženého hluboký ekonomický i sociální dopad. Pojištění ovšem chrání nejen zaměstnance, ale ve své podstatě i věřitele, protože jen málo postižených má úspory, které by umožnily překonat výpadek příjmů po dobu delší než několik měsíců.

V Kanadě se toto pojištění dlouho nazývalo "pro případ nezaměstnanosti" (unemployment insurance). Pak nějaký politický správný idajot přišel na to, že zaměstnanost zní lépe než nezaměstnanost a název se změnil na "pojištění zaměstnání" (employment insurance). Je to sice nesmysl, ale už to tak zůstalo.

Hlavní kanadská média se o nezaměstnané zajímají jen v rámci globálních procent. Pokud nezaměstnanost stoupá, dozvíte se, že to ještě není tak špatné jako v USA. Pokud klesá, začnou si politici připisovat zásluhy, že to je jejich práce. O nezaměstnanosti se příliš nemluví ani v soukromí. Jde to podobný přístup jako k chorobám - nač se znervózňovat před diagnózou.

Všichni nezaměstnaní jsou si v Kanadě rovni, s tím rozdílem, že někteří jsou si rovnější. Orwellův mírně upravený bonmot v praxi znamená, že všichni lidé bez práce, kteří se zaregistrují na pracovním úřadě, vstoupí do statistik jako nezaměstnaní, ale ne všichni mají nárok na podporu.

Tento rozpor je dán tím, že nárok na podporu je vázán na to, že žadatel:

• Odpracoval stanovený počet týdnů (ten klesá s rostoucí nezaměstnaností);
• Neztratil práci vlastní vinou;
• Registroval se na pracovním úřadě;
• Prokazuje, že hledá práci (například předložením seznamu kontaktovaných zaměstnavatelů); a
• Je schopen nastoupit okamžitě do práce.

Každá z těchto podmínek je nutná, ale nikoli postačující. Podrobnosti v angličtině jsou ZDE

Protože pracovní úřad nikomu práci nehledá, lze tvrdit, že hlavním smyslem jeho existence je vyhledávat důvody pro přerušení, nebo zastavení proplácení podpory.

Protože se míra nezaměstnanosti odvozuje od počtu registrovaných na pracovním úřadě, je zjevné, že statistiku zaměstnanosti lze vylepšit "deregistrací" nezaměstnaných. K tomu se nemusí vytvořit ani jedno nové místo.

Kanadský pracovní úřad považuje hledání práce za jistý druh celodenního zaměstnání - podobně jako v písni V+W Devět řemesel, desáté bída: "...ze shánění zaměstnání vzniklo nové povolání...". V rámci tohoto přístupu nesmí nezaměstnaný nikam cestovat (v Ontariu se toleruje krátký výlet do státu New York), protože by nebyl plně zaměstnán sháněním práce a nemohl okamžitě nastoupit.

Podmínka připravenosti k práci vede k absurdním požadavkům. Od mé ženy například pracovní úřad požadoval doklad (písemnou smlouvu), že má zajištěné hlídání dětí. Když naivně řekla, že ne, zastavili jí podporu do té doby než "smlouvu" podepsanou kamarádkou přinesla. Protože v oblasti, kde žijeme, není práce zrovna nadbytek, bylo zjevné, že šlo o čistou buzeraci. Kvalifikovanou práci pak hledala dalších deset let.

Nezaměstnaný poněkud klesá na sociálním žebříku, ale ne do té míry, aby byl považován za odpudivé, práce se štítící individuum. Protože takový člověk je zaměstnán hledáním nové práce, není oficiálně považován za flákače, kterého je třeba zkáznit třeba pomocí veřejně prospěšných prací. Na tuto pitomost tady zatím ani pravice nepřišla. Současně je třeba dodat, že podpora je individuální a není závislá na celkové hmotné situaci rodiny, úsporách a jiném majetku.

Výše kanadské podpory je omezena stropem, který je odvozen od parametru zvaného "yearly insurable earnings" (YIE). Pro rok 2010 je YIE $ 43200 a maximální možná podpora je 55% této částky tedy $ 457 týdně (457= 0.55*'YIE/52). Skutečná podpora závisí na strženém pojistném, které až do stanoveného maxima roste s platem. To znamená, že jen lidé s nadprůměrným příjmem dosáhnou na těch 457 dolarů. Tato suma blízká výdělku při práci za minimální mzdu. Délka trvání podpory opět závisí na míře procentu nezaměstnanosti.

Pozoruhodným prvkem kanadského systému je to, že zaměstnavatel může protestovat proti tomu, aby jeho bývalý zaměstnanec podporu pobíral. Patrně proto, aby zaměstnanec nemohl zdůvodnit svůj odchod špatnými pracovními podmínkami nebo zacházením.

Ve zmíněné diskusi o Drábkově biči na nezaměstnané vyslovila přítomná ředitelka jakési státní instituce názor, že občan porušující podmínky bude zbaven práva na lékařskou péči (třeba když se zraní při práci načerno). To, že ministr Drábek proti takovému výroku neprotestoval, svědčí o jeho požehnané nevědomosti. Měl by totiž vědět, že Listina základních lidských práv právo na lékařskou péči zaručuje.

Sociální podpora

Sociální podpora je v podstatě daň, kterou společnost platí za to, že nechala svůj určitý segment klesnout ke dnu. Příjemci sociální podpory jsou často nezaměstnatelní. Nemívají potřebnou kvalifikaci, trpí psychickými nebo jinými zdravotními problémy a nebo, což je kuriózní, nemohou si dovolit práci přijmout. Náklady na pracovní oblečení a obuv, dopravu do zaměstnání jsou nezanedbatelné a ztráta benefitů jsou natolik významné, že by pracujícího uvedly do větší chudoby. Jinak řečeno, příjemce sociální podpory má ještě co ztratit.

Příjemci sociální podpory jsou často napadáni v rámci známého hesla "na chudý lid musí být přísnost". Mají prý začít pracovat. Je to mlácení prázdné slámy. Když není v Ontariu práce pro nějakých 300 000 nezaměstnaných, je absurdní předpokládat, že dalších několik set tisíc lidí na sociální podpoře ji může najít. Tato skutečnost politikům nebrání, aby nepředstírali, že právě oni tento oříšek rozlousknou. Konservativní vláda Mika Harrise to vzala od podlahy a snížila v polovině devadesátých let sociální podpory an blok o 20%. A pak přišel nápad s veřejně prospěšnými pracemi. Ať si prý ty dávky tak nějak zaslouží.

Potíž je v tom, že tento přístup hraničí s diskriminací:

• Od příjemců sociální podpory se očekává, že budou pracovat za "odměnu", která je pod hranicí chudoby. Příjemce podpory nemůže jen tak přijít na radnici, a žádat o práci, byť za minimální mzdu. To by pak mohli dělat třeba studenti nebo ženy v domácnosti -- a kam by to vedlo?; a
• Protože není dostatek práce pro všechny, dostávají příjemci sociální podpory přednost před zbytkem populace.

Je-li povinnost pracovat odtržena od práva na práci, pak jsme na cestě k vytvoření vrstvy moderních otroků.

Veřejně prospěšné práce mají být součástí výchovy prací. Ta, jak víme, šlechtí člověka. Současně přinášejí městům administrativní a finanční problémy. Bude třeba platit dohlížející drábky i dráby, zavést novou administrativu a zpracovávat údaje o tom kdo kolik odpracoval a kdo si za to zaslouží.

Žadatel o sociální podporu (s eufemickým názvem Works Ontario) může vlastnit dům a auto. Nedotknutelné jsou rovněž peníze uložené v Registered Retirement Saving Plan (pensijním fondu). Musí mít minimální nebo žádný příjem a takměř žádné peníze v hotovosti nebo na běžném účtu. Podrobnosti v angličtině jsou ZDE

Zajímavé i když ne neočekávané, jsou závěry studie Living on Welfare in BC

Studie dokládá, že:

• Život ze dne na den* je trvalou a často neúspěšnou snahou o přežití. To samo o sobě velmi činí hledání práce obtížným nebo nemožným;
• Mezi pravidly pro přiznání podpory a bezdomovectvím je příčinná souvislost;
• Podpora je příliš nízká. Celý systém je strukturálně závislý na existenci "food banks" a jiné charitativní činnosti;
• Příliš mnoho lidí je odříznuto od sociálních podpor -- většinou nesprávně. Všichni, kteří ztratili podporu se stali bezdomovci a většina se uchýlila k nelegální činnosti**
• Znepokojivý počet žen se vrací do vztahu s násilným partnerem nebo v něm zůstává, případně se uchyluje k prostituci; a
• Lidé, kteří začali pracovat si polepšili, ale většina z nich je stále pod hranicí chudoby.

(*) Co je do života jen ze dne na den..., to zpívali V+W již v Osvobozeném divadle

(**) Nuzota z lidí lotry činí -- rovněž V+W;

Zajímavý pohled na chudobu v Kanadě představuje i tento odkaz. Je pozoruhodné, že značné procento lidí žijících pod hranicí chudoby představují plně zaměstnaní lidé. Studie by měla ministra Drábka zajímat, protože dokládá, že jednoduchá pravicová řešení, která sám prosazuje, se již jinde neosvědčila a nakonec vedou ke vzniku nových a daleko větších problémů.

Vytisknout