Revolta... ale zač?

7. 12. 2010 / Karel Dolejší

V článku nazvaném Happy as Hangman (Šťastný jako kat) Hedges spoluobčany přesvědčuje, že tváří v tvář zločinům a nepravostem, jaké dnes americká vláda ve světě provádí, prostě nemohou zaujmout pohodlnou pozici "nevinného, který si jen plní své povinnosti" - protože tím už nesou za zločiny moci spoluzodpovědnost. Neexistuje už žádná nevinnost vyplývající z toho, že se na zlé věci sami vědomě nepodílíte, a z faktu, že jste třeba vzorným otcem rodiny. Takových poslušných spoluviníků bychom našli v dějinách totalitních režimů spousty, vysvětluje autor - a odvolává se na Hannah Arendtovou a Alexandra Solženicyna. Ne zlovolností, ale slabostí se lidé proviňují, jestliže příliš ustupují zkaženým poměrům, myslí si Hedges.

Předveďte aspoň sebemenší akt odporu, jen tak obnovíte svou mravní kvalifikaci, vyzývá náš autor spoluobčany. Bohužel - tím, co a jak čtenáři vypráví, a co naopak už nevypráví, se sám dostává na scestí. Z lidských příběhů tlumočených jím citovanými autory totiž vystavuje pozornosti neinformovaného mediálního spotřebitele pouze druhou a závěrečnou polovinu...

Ti, o nichž pojednávají Arendtová a Solženicyn, se několik let předtím, než z nich vznikly poslušné a neprotivící se nástroje moci, postavili té předchozí moci odhodlaně na odpor a zničili ji. Němečtí mladíci šikanovaní od mládí svými fotry odešli ze středoškolských lavic do "vlasteneckého podniku" jménem 1. světová válka často dříve, než stihli nasbírat jakékoliv životní zkušenosti, a na frontě okusili bezcitnost a cynismus válčení. Po návratu zase zjistili, že teror otců snášeli od mládí jen proto, aby po nich zdědili hyperinflaci a nezaměstnanost - a stále víc se jich proto přidávalo k organizaci jistého frajtra, jehož omezený obzor formovaly druhořadé okultní společnosti císařské Vídně... A s těmi, o nichž psal Solženicyn, to bylo až na několik drobností v zásadě velmi podobné.

Obě zmiňované skupiny, příznivci bolševismu i nacionálního socialismu, se po prohraných válkách vzbouřili proti dosavadním vládám, aby se pak zcela bezmezně podrobili nové moci. Vzpoura zde tedy bohužel vůbec k ničemu morálně nekvalifikovala - ba právě naopak. Poté, co dotyční pomohli vytvořit peklo na zemi, se mu ještě navíc bez rezervy přizpůsobili, protože to bylo přece jejich vlastní peklo, a oni v něm poprvé dostali šanci. Třeba i na "bohulibé" povolání spalovače mrtvol či kata...

Myslím, že situace se od těch dob vlastně nezměnila. Ani dnes vzpoura sama o sobě nepředstavuje žádnou regeneraci upadlé okcidentální kultury, jak by nás někteří tak rádi přesvědčili. Nepředpokládá totiž ve skutečnosti rehabilitaci křesťanského institutu svědomí ani smyslu pro svobodu a osobní nezávislost, jenž je tak drahý typu radikálně liberálních intelektuálů, jaký reprezentují třeba Orwell nebo Hedges. Pokud by se případná dnešní vzpoura dařila, může tomu tak být koneckonců i proto, že následník někdejšího Fritze znova touží vyloupit krám židovského obchodníka ze sousedství, či proto, že analog někdejšího Ivana dostal chuť ohnout přes stůl dceru mediálně proslaveného miliardáře. Výzvy ke vzpouře mohou být v dobách, jako je naše, někdy až překvapivě úspěšné - ale úplně z jiných důvodů, než o jakých hovoří Hedges.

Abychom se zbavili nihilismu, musela by být nejprve vedena rozprava o tom, za co se vlastně bouřit. Jenže v hluboce atomizovaných a hodnotově pestrých komplexních západních společnostech existuje jen minimální šance učinit základem konsensu něco více než nejmenšího společného jmenovatele. Tyto společnosti lze v dohledné době znovu (a v každém případě pouze dočasně) přivést do stavu sociální soudržnosti leda explozí militantního nacionalismu, za který se jako za paraván cudně skryjí všechny příliš lidské motivy Fritzů a Ivanů.

Aby mi bylo rozuměno: Toto v žádném případě není obhajoba tupé poslušnosti. Za určitých okolností může být vhodné se vzbouřit, ba dokonce to může být i naprosto nutné. Měli bychom se však už konečně vyhnout zoufale zažrané a fanaticky zastávané představě, že rituál vzbouření vede k mravní obnově prostřednictvím invokace všemocné mytologické bytosti moderního politického náboženství, jež se nazývá "lid". Daleko spíše vede k věcem dočista jiným...

...kdy ti nevinní se vzbouří / a ti vinní, ti se vzbouří s nimi, / že se udí v jednom kouři, / jak ten pár chromejch koní...

Vytisknout