Úvahy nad kauzou Wikileaks

8. 12. 2010

Wikileaks daly prokurátorům po celém světě důkazy o konkrétních válečných zločinech. (Cynik by dodal, že důkazy o tom, co se všichni zoufale snaží nevědět...) Proběhl byť i jediný trestněprávní proces? A pokud neproběhl, pokud je společnost (tedy my, lidé) tak otupělá, že jí vlastní zločiny nezajímají; snad proto, že narušují rámec narativu vyprávěného touto společností o sobě... kde potom hledat vzpouru, redefinici systému?

Karel Dolejší je střízlivější a domnívám se, že v tomto případě právem. V kolektivu svých spolupracovníků jsem bohužel jediný, koho kauza Wikileaks zaujala. Bohužel, pracuji ve společnosti svých vrstevníků, mladých, vysokoškolsky vzdělaných lidí, pro které je internet samozřejmostí. (Je snad až příliš samozřejmý?) Jedná se právě o ty, které by měl Assangeův příběh podněcovat k uvažování snad především. Zvykli jsme si asi nepozastavovat se nad útlakem mocných, mávnout nad ním rukou, snad s úšklebkem, to máte za to, že jste se nezařadili. Máme důležitější témata, kam dneska na oběd, případně včerejší Mikuláš.

Ani ve světě, za hranicemi konformismem prorostlé země, kde žiji, nevidím nějaký důvod k optimismu. Guardian a další média posedlo jistě podstatné téma oprávnění, diskutují, zda bylo správné diplomatické depeše pustit ven. Je toto ale klíčová otázka?

Konec konců, všichni víme, že je Rusko kleptokracií, to platí přinejmenším několik století. Že tak uvažují zaměstnanci vlády kdysi konkurenční velmoci je nasnadě. Výmluvu, že zveřejnění ohrozí možnost řešení konfliktů diplomatickou cestou, lze s trochou paranoie použít i na Watergate. Jistě, že se někteří státníci pochybné pověsti probudí ze dne na den uraženi, ohroženi... Diplomatická "fog of war" chrání nicméně obě strany, nejen ty oficiální padouchy. Pokud je ve hře otázka ochrany našich diplomatických zájmů, mohl by někdo položit i otázku, o čí zájmy se vlastně jedná. Jak praví Sir Humphrey Appleby, zákon o služebním tajemství není od toho, aby ochraňoval ono tajemství, ale aby ochraňoval úředníky.

Jak důležité by mohly ve skutečnosti být dokumenty, ke kterým má přístup téměř milion státních zaměstnanců? Zveřejnění je spíše trapné, trapnější hysterická reakce na ně. Zde sledujeme komedii, poněkud hořkou, protože bezvýslednou. Komedii o dvou rozměrech - frašku moci, která si uvědomila, že zdaleka není tak nedotknutelná ve světě, kde se vrby a možná i holubi rozmnožují takovým tempem. Moci, která zesměšňuje sama sebe brilantním kontextem boje proti před necelým rokem vlastními ústy vytyčeným zásadám. A burleskní políček, který veřejnost s grácií negramotné preciósky uštědřila sama sobě: svým zájmem pouze o formu tam, kde o ni přece jít nemůže. Sledujeme reality show. Drama ze soudní síně. Čekáme přitom, jaké "nečekané" zvěsti přinesou uniklé depeše zítra. Jako bychom si přitom ale neuvědomovali, že je to všechno skutečnost.

Někdo v té změti utrousil klíčovou poznámku - podstatnější pro nás přece musí být reflexe nereakce, nulové reakce na minulé úniky. Podstatná je otázka proč nás "nevzrušuje", nevyvádí z míry utrpení, které jsme způsobili, třebaže na druhé straně světa. Při vědomí rozporu obrovské publicity, které se Wikileaks dostává, a na druhé straně vlastně nicotných výsledků jejich činnosti, je domnívám se, podstatné pochybovat.

Co se vlastně změní, jestliže Wikileaks zdiskreditují vládu některé velmoci? Co změnila Watergate? Teorie praví: pozici investigativní žurnalistiky. Máme pocit, že investigativní žurnalistika vůbec byť i jen existuje tam, kde o něco jde? Současná britská vláda založila svůj volební úspěch mimo jiné i na kritice záměrů minulé vlády schraňovat informace o poště, telefonátech a zprávách britských občanů. Opozice volby vyhrála -- a vládní politiku nyní hodlá prosazovat. Podobných příkladů doslova drzosti zastupitelské demokracie nalezneme nespočet. Jistě je možné vládu zastavit, podaří se to Britům? Co mohou změnit Wikileaks ve světě, kde můžeme volit mezi oslem a slonem?

Několik geeků, posedlých aktualitou události, na které mohou participovat, napadlo webovou prezentaci banky. Webová stránka již funguje, rozhodně spíše než nebohé Wikileaks, včera svobodný "tisk", dnes renegát. Ve skutečnosti se zdá, že mediální hra, která se okolo Wikileaks rozhořela, je jen novým rozměrem arogance mocných. (A nikoliv kvalitativně novým.) Bezmocný šlápl na kuří oko. A my ani nemůžeme s klidným svědomím žádat stažení jeho obvinění, protože nikdo z nás neví, nakolik jsou a nebo nejsou založena na pravdě. Stejně tak je snadné odvést pozornost od závažných obvinění konstrukcí události -- teroristického útoku na britská letadla, například. Shoda okolností je podezřelá, historická podobenství příznačná. A opět nevíme, komu máme věřit. Informační věk.

Co si vlastně počít? Jak se zorientovat, pokud nedokážeme rozeznat, čemu veřit; natož pak v jaký interpretační ramec se uchýlit, pokud si žadný nenárokuje univerzální platnost, pokud nejsme ochotní tuto platnost mu přiznat? A pokud ten, který nam nabízí narativ o demokracii, vypadá (nejen) ve světle současnosti tak naivní...

Mimo jiné jde rovněž asi o nejlepší argument podporující i odporující leaks. Máme přece právo, zaručené ústavou a především hodnotovou orientací, na níž jsou ústavy západních demokracií založené, vědět pravdu. Ale také dobře víme, jak je "pravda", tedy představa pravdy, zneužitelná. Assange prý před časem prohlásil, že má dokumenty, které by změnily výsledky brazilských voleb. Přinejmenším bylo tehdy cítit velikášství, mesianismus. Ostatně, již vesele spekulujeme, kdo za leaks - úniky - stojí.

Nicméně nejde o Assangeho ani o Wikileaks. Jde o to, že si momentálně zřejmě nedovedeme představit, jaká extravagantní skandální odhalení by vůbec mohla probudit společnost z letargie. Pražský magistrát přežil defenestraci, Whitehall trochu křiku v ulicích. Někdo vyhlíží revoluci, zatím se ale zdá, že systém může ohrozit jedině nedostatek žrádla, hyperbolizovaně.

Mocní použijí obvyklou strategii unavení. (Případně okořeněnou o postupné zahlcení informačního prostoru.) Naše pozornost dlouho nevydrží. Otázky osobního zájmu, osobní motivace, starosti, povinnosti, únava z táhnoucí se kauzy získají přednost a kauza otupělému vědomí už jen připomene špatné svědomí, stane se nepříjemnou.

Dokud nebudeme vnímat teoretické otázky morálky, toho, co je správné a co ne, jako důležitější než naše osobní potřeby, systém se změnit nemůže; protože ho jako síť vzájemných vztahů splétají lidé. Ale něco takového je přinejmenším eutopické (spíše, než utopické) - ačkoliv člověk může nadřadit věc principu nad svou osobní potřebu, zdá se, že lidé nemohou. To, co nazýváme revolucemi, můžeme snad popsat jako poupravení strukturálního uspořádání systému podle momentálního rozložení sil. Podstata systému zůstává stejná. Revoluční nadšení střídá konformita.

A pokud se na obzoru rýsuje IT válka mezi vládou a nezávislým sektorem, kdo má v ruce trumfy, opravdu jsou to "informační" anarchisté? Internet se evidentně stává nesvobodným prostorem, postupně, protože je kontrolovatelný, díky tomu, že se neobejde bez uzlových bodů. Bylo by jednoduše příliš nákladné udržovat dostatečně velkou síť nezávislou; aby byla nezávislá, musela by být nezávislá i na telekomunikačních firmách. Jediným ochráncem internetové svobody je zřejmě jen rozsah sítě a technické překážky její kontroly. Nepřipomíná přesto obzor spíše než cokoliv jiného poněkud cyberpunkové téma undergroundového odporu hrstky bláznů?

Nebo je kauza Juliana Assange jiná? Eufemismem: probuzení visí na vlásku?

Vytisknout