Protiústavnost zákona o státní památkové péči

6. 12. 2010 / Aleš Uhlíř

Předně by nálezce byl povinen nejpozději druhý den po nálezu uvědomit Archeologický ústav nebo nejbližší muzeum. Nález by se ze zákona stal vlastnictvím kraje, avšak ministerstvo kultury by mělo možnost získat nález do vlastnictví státu za cenu určenou znaleckým posudkem, pokud by o to ministerstvo požádalo do 3 let od učinění nálezu. Nálezce by měl právo na odměnu, kterou by mu vyplatil krajský úřad. Odměna se u archeologických nálezů zhotovených z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů může stanovit až do výše ceny materiálu (tedy kupř. za zlatý císařský dukát Karla IV., jehož cena se na numismatických aukcích dle stavu pohybuje kolem 100 000 Kč odměna maximálně cca 1 000 Kč). V ostatních případech, a to by se týkalo odměny za nález přilby z bronzu, stanoví se odměna nálezce až do výše 10% kulturně historické hodnoty archeologického nálezu učiněné na základě odborného posudku. Za povšimnutí zde stojí ono "až do výše", což může v praxi znamenat třeba 5% nebo také jen procento jedno. Ostatně znalec spolupracující se státní institucí se o určení ceny příznivé pro úřad může přičinit. V žádném případě tedy stanovení ceny v aukci uměleckých předmětů. Lze předpokládat, že několik tisícovek korun odměny vyplacené krajským úřadem šťastnému nálezci bronzové přilby by u nás bylo ze strany státních institucí považováno za odměnu víc než dostatečnou.

Přilba by skončila (v případě, že by nálezce postupoval podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči a nález odevzdal) v depozitáři muzea a jednoho dne by se třeba zjistilo, že není k mání. Že se takové věci v českých muzeích nemohou přihodit? Omyl. Z muzeí u nás dokáží zmizet celé velké sbírky, jak se to přihodilo sbírce Josefa Slavíčka (nešlo o nálezy archeologické, nýbrž paleontologické, nicméně na trhu s fosiliemi jistě cenné), čítající 2500 kusů, která byla spravována Moravským zemským muzeem v Brně, odkud se za nikdy neobjasněných okolností doslova vypařila. Ostatně děsivá ztráta nenahraditelných kulturních hodnot z jednoho českého státního archivu, kde se podařilo rozkrást a v zahraničí rozprodat stovky listin podepsaných římskými císaři a českými panovníky ukazuje, jak to někdy s tou péči státu o památky může v praxi vypadat.

Ročně se díky hledačům s detektory ve Velké Británii evidují statisíce nových archeologických nálezů. V Německu je 50 000 detektorářů a ve Velké Británii ještě víc. V České republice je podle různých odhadů asi 15 000 detektorářů. V těchto zemích však, na rozdíl od České republiky, nejsou detektoráři nesmyslně kriminalizováni.

Na stránkách Národního památkového ústavu je článek Zuzany Bláhové Sklenářové z dubna 2008 o zlých detektorářích, kteří ničí kulturní dědictví. Pokud na ně člověk narazí někde v lese a zjevně to nebude vědecky pracující archeolog, nabádá Z. Bláhová Sklenářová k zavolání policie. Takové uvažování je zcela mimo realitu. V žádném případě se nechci zastávat kriminálních živlů, vylupujících pomocí detektorů hroby, vykrádajících archeologické lokality apod. S největší tvrdostí proti nim. Vidět ale v každém detektoráři, který není "archeolog při vědecké práci" zločince a volat na něj hned policii, to je věru silná káva.

Stále víc lidí se odreagovává tím, že se v krajině prochází s detektory. Většině nejde ani tak o nalézání jako o samotné hledání. Znám soudce, podnikatele a další pracovníky v náročných profesích, kteří jsou náruživými detektoráři. Tento fakt prostě nelze v dnešní době pominout. Je bláznovství konstruovat zde uměle jakousi kriminalitu, šikanovat lidi trestními oznámeními a vyzývat k udavačství.

Zákon o státní památkové péči z roku 1987 (památkový zákon) upravuje činnosti na poli archeologie ve své části třetí -- Archeologické výzkumy a nálezy. Oprávněn k archeologickým výzkumům je Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů tzv. oprávněným organizacím (především jde o vysoké školy a archeologická pracoviště muzeí). Zákon zde vyžaduje, aby oprávněná organizace doložila (u svých pracovníků) odbornou způsobilost, tj. vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu se zaměřením na archeologii a 2 roky odborné praxe. Nezbytnou je vždy dohoda s Akademií věd České republiky o rozsahu a podmínkách archeologického výzkumu.

Pokud jde o vlastnictví movitých archeologických nálezů, stanovuje zákon přesná pravidla, podle nichž jsou archeologické nálezy buď vlastnictvím kraje, obce nebo státu. Vytváření soukromých archeologických sbírek je nezákonné.

Je zde porušena svoboda vědeckého bádání (Čl. 15 odst. 2 Listiny). Svobodu vědeckého bádání nelze účelově omezovat jen na vysoké školství či různá institucionalizovaná vědecká pracoviště, jak si to úředníci často představují. Svoboda vědeckého bádání má univerzální platnost a podmiňuje jakýkoli rozvoj vědecké činnosti (viz Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv, 2. díl Práva a svodoby, Linde Praha, 1999, s. 168).

Tím, že památkový zákon nepřipouští, aby z archeologických výzkumů vznikaly soukromé archeologické sbírky, vytváří různé kategorie vlastnictví, jak tomu činila ústava z roku 1960 nebo jak tomu bylo podle občanského zákoníku z roku 1964 v jeho původním znění. Není zde žádný rozumný důvod pro to, aby památkový zákon porušoval Čl. 11. odst. 1 Listiny, podle něhož má každý "právo vlastnit majetek" a "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Není zde důvod uvedený v Čl. 11, odst. 2 Listiny (zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoj národního hospodářství či veřejný zájem), aby zde byla přípustna nerovnost subjektů co do předmětu vlastnického práva.

Častá argumentace profesionálních archeologů, že zákonem nelze připustit archeologickou činnost neprofesionálů, neboť stejně tak nikde nemáme amatérské chirurgy nebo amatérské jaderné fyziky, je snahou zachovat status quo. "My se také nemícháme do jaderné fyziky, ponechte starost o archeologii laskavě nám", brání se v tomto duchu někteří. Taková srovnání jsou ale nesmyslná. Nikde v západní Evropě přece neprofesionálové neprovádějí chirurgické zákroky, naproti tomu v archeologii své významné postavení na rozdíl od stávajících poměrů v České republice mají (provádějí archeologický výzkum, mohou vlastnit sbírky atd.). Se stejně nesmyslnou logikou by se mohlo trvat na tom, aby beletrii mohli psát jen ti, kteří mají vysokoškolské vzdělání v češtině, bohemistice apod. Jaderná fyzika je doménou jaderných fyziků. Oblast literatury však výhradní doménou profesionálních bohemistů není a být ani nemůže, což obdobně platí i v oblasti archeologie. Asi tolik ke srovnávání nesrovnatelného.

Zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách prohlásil všechny movité archeologické nálezy získané z výkopů nebo nahodilými nálezy za národní majetek a s činností amatérských archeologů vůbec nepočítal, stejně jako zákon o státní památkové péči z roku 1987, který nahradil právní úpravu z roku 1958. Změna společenského klimatu po roce 1989 sice amatérským archeologům dala naději, že se opět vrátí do oblasti svého tradičního působení, ovšem na legislativní změny dosud nedošlo. Principy vedoucí k obnovení přirozeného stavu lze lapidárně vyjádřit ve třech bodech: 1) u náhodných movitých archeologických nálezů je vlastníkem z poloviny nálezce a z poloviny vlastník pozemku, 2) ukládání získaných nálezů i do soukromých sbírek, 3) právo k provádění archeologických výzkumů i pro neprofesionální archeology. Výše uvedené vyžaduje ovšem v detailech komplexní legislativní úpravu

Zákon o státní památkové péči z roku 1987 byl dotčen 17 novelami, přesto je to norma svým pojetím velmi zastaralá. V určitém smyslu dokonce odpovídá duchu 50. let 20. století víc, než její předchůdce z roku 1958. Vedle protiústavnosti památkového zákona tato norma znemožňuje, aby se kupř. do archeologické činnosti zapojilo víc subjektů. Vystačí-li archeologie v zemích západní Evropy s daleko menším počtem zaměstnanců, činí-li tam finanční podíl státu na archeologickém výzkumu menší díl oproti soukromým zdrojům, proč nevyužít aktivitu a potenciál neprofesionálních archeologů v České republice?

Nejsem amatérský archeolog a nemám na tomto poli žádné ambice v tom smyslu, že bych chtěl nějakou archeologickou činnost vykonávat. Stejně tak nevlastním detektor. Nechtěl jsem psát rozbor celého zákona o státní památkové péči, vybral jsem si jen část, dotýkající se archeologické činnosti. Znám neprofesionální archeology (označení za amatérské by v jejich případě bylo urážkou), někteří se -- vedle svých jiných povolání -- věnují archeologii 40 let na vysoké profesionální úrovni. Mnozí této činnosti, ze které často profitují nestoudným přivlastňováním si nálezů, opisováním prací apod. profesionální archeologové, věnovali celý život a investovali ze svého do archeologie statisíce, někteří miliony. Není důvod, aby v České republice přežívala právní úprava, která neprofesionální archeology nezná, ignoruje je a vede tak k jejich vyloučení z aktivní činnosti. Jejich plné zrovnoprávnění novým památkovým zákonem je jediným rozumným řešením.

Vytisknout