Soud, na který čekám, aneb to v druhé konfederaci jsou agenti

6. 12. 2010 / Aleš Macháček

Před dvěma lety mi jeden z revizorů řekl, že musím mít odznak Konfederace politických vězňů či jejich průkazku. Zeptal jsem se ho, který ze dvou svazů politických vězňů má na mysli a pak jsem poukázal na to, že ve vyhlášce se takto nepraví, a že jestli mi dá pokutu, pak jí nezaplatím a budu se s Dopravním podnikem soudit.

Po hodinové diskuzi mi nakonec pokutu neudělil a mně to bylo až tak trochu líto.

Myslel jsem a stále si myslím, že je zapotřebí nezakrývat skutečnost, že ve společnosti žijí komunisty nespravedlivě trestaní, a není důvodu, proč tak neukázat ve veřejných dopravních prostředcích. Pak přišla od Jiřího Gruntoráda z Libri Prohibiti zpráva, že vzhledem k nesčetným a nepřehledným dodatkům se tato vyhláška vlastně ruší a on sám že si koupil roční tramvajenku.

Já jsem se zasekl. Jezdím pořád na svůj rehabilitační rozsudek, i když teď už vím, že bych soud prohrál. Tak i přes rádoby zásadový postoj k zachování našich výdobytků, jak jsme se tomu naučili říkat, cítil jsem se poněkud malicherný.

Začal jsem tedy jednat. I když jsem si od svých akcí moc nesliboval. Před deseti lety jsem Konfederaci navštívil v jejím centru. Dobrý den, říkám, v duchu potěšen, že jsem se strefil do úředních hodin. Vy jste ten slavný Macháček? Macháček jsem, ale o tom, že jsem slavný, nic nevím. Takže asi ne. Chtěl jsem se Vás zeptat na adresy svých bývalých spoluvězňů. Nadšení opadlo. Informace nepodáváme, jenom členům. Nenechám se odradit. Třeba bych mohl být členem, kdybych si přečetl stanovy. Stanovy jsou jen pro členy. To už jsem nemohl považovat za přátelské gesto a tak místo toho abych předložil občanský průkaz, radši jsem odešel.

Tak nyní radši použiju moderního sdělovacího prostředku. Telefonuji. Zavolejte po druhé hodině, teď je důležitá porada. Já bohužel Vám nemohu poradit. Zaznělo mladým sympatickým hlasem. Po druhé hodině to nikdo nebral.....

Tak jsem sebral odvahu, otřepal staré dobré skutky a napsal.....

A číslo mobilu. A nic. Říkám si, třeba mi nevěří. A napsal jsem znovu, přiložil naskenované osobní dopisy Otky Bednářové a par citací z K-ček, kde se o mě mluví jako o jejich osobě v Evropě, tedy v Londýně. Zase nic.

To nevadí, říkám si, mám ještě jednu šanci. Zajedu tedy na Anděl, navštívit konkurenci v zakouřené, ale přátelské kanceláři. Jako by Na Starém Bělidle, skoro bych řekl, nebylo co dělat.

První investigativní otázku proč si říkáte bývalý politický vězeň? jsem zdolal hravě. Protože už nejsem ve vězení. A Vám jde jenom o jízdné po městě?To byste mohl být naším členem.

Bohužel asi ne, prohrál jsem soudní proces s ministerstvem vnitra a jsem veden jako agent Procházka. (Pozn. red. Aleš Macháček byl donucen podepsat spolupráci ve vězení. Postkomunistický soud neuznal, že byl jeho podpis vynucen pod nátlakem.) To se na to musím podívat, zazářil postarší pán, co se nepředstavil. Asi ho mají poctiví političtí vězni poznat. Tak to skutečně u nás nejde, to v té druhé konfederaci jsou agenti.....

Tak jsem jel na letiště zase se svou starou kopií rehabilitačního rozsudku Nějak to těch pět let překlepu, pak snad už to budu mít jízdné zadarmo úplně legálně. Za tu část penze, co dostávám za kriminál a není spojená s inflací, si koupím k 70 narozeninám jednu jízdenku na autobus. Jestli se toho dožiji.

NO A CO !

Vytisknout