Alternativy české budoucnosti

Reformy podle představ pravicové vlády

6. 12. 2010 / Milan Sova

Společnost podle představ ministra financí Kalouska a průmyslových bossů ovšem může reálně existovat: budou z ní ovšem trvale vyřazeni dlouhodobě nezaměstnaní a sílící vrstvou bude pseudoproletariát žijící trvale stylem jednou nohou bídě a druhou v kriminále -- obě skupiny budou zdroj pro pravicové politiky k dalšímu štvaní veřejnosti proti těm nepřizpůsobivým sockám co vám ostatním svým zahálčivým životem škodí. Ti ostatní -- obrovská většina slušných lidí nechce upadnout do těchto skupin -- vezmou jakoukoli špatně placenou práci, budou bydlet za tržní nájemné, jejich minimální kupní síla bude překážkou pro rozvoj drobného podnikání, sami budou při obtížích podniku snadno propustitelní a budou se stěhovat dál za další nevýhodnou prací, těsně nad hladinou snesitelnosti: pracovní trh opravdu může být maximálně pružný. Klidné postavení ve společnosti bude mít malá skupina nepostradatelných odborníků -- ale bez reálného vlivu: společnost bude ovládána manažery, podnikateli, lobisty a jejich najatými politiky s neprůhlednými zisky (ptát se po zdroji jejich příjmů je už dnes vydáváno trvale za ohrožování těžce nabyté svobody). Všechny tyto prvky už v současné společnosti existují -- jenom se mohou prohlubovat.

Alternativa pro českou levici: nové myšlenky

Proti vizi pravice nemohou české levicové strany a odbory vystačit jen s tvrzením o celkem dobré situaci českých veřejných financí, i když je zčásti oprávněné: musí předložit vlastní důvěryhodnou verzi reforem. Premiér Nečas rozhodně nemá pravdu, že jiná možnost reforem neexistuje, pouze ji česká levice neumí předložit společnosti. Lze například prosazovat:

1. Zákon o podílnictví všech zaměstnanců na zisku podniku a organizace

Současná koalice odmítá jakékoliv vyšší zdanění nehorázných platů manažerů, ČSSD žádá jen mírnou progresivitu DPFO. Dosud podniky vyplácejí pro několik vrcholných manažerů třeba 100 milionů a pro 1.000 zaměstnanců dávají stravenky -- novým zákonem by musel stejný podíl jako pro manažery podnik rozdělit mezi těch 1.000 zaměstnanců. Pokud by podnik tuto sumu už nemohl vyplatit, vedl by zákon nutně ke snížení platů manažerů -- zde třeba 50 milionů pro šéfy a 50 milionů pro ostatní zaměstnance, kteří svou prací ke zdaru firmy přece také přispívají. Zákon by byl prakticky neutrální ve výnosu DPFO a pro zaměstnance by pochopitelně vytvářel přilepšení jen v řádu tisícikorun, ale jejich zvýšená kupní síla by určitě velmi rychle oživila poptávku a vnitřní trh.

2. Zákon o právu na bydlení úměrné dosahovanému příjmu

Místně obvyklé nájemné určované obcemi a posuzované soudy je v podstatě veřejností nekontrolovatelné, stejně jako bylo zvyšování regulovaného nájemného. Funkční zákon by měl zaručit pro vlastníky domů návratnost investic během 20 let -- čili zvyšovat nájemné z bytových i nebytových prostor o určité procento ročně pouze tehdy, pokud majitel prokáže, že současné nájemné návratnost investice během této doby nezajistí. Mechanismus zákona by mohl vytvořit i možnost pro snížení nepřiměřeně vysokého smluvního nájemného. Obce by měly konečně rozvinout stavbu nízkonákladového bydlení -- když už honosné a drahé byty se stávají z velké části neprodejné.

3. Zákon o vypořádání církevního majetku podle reálně existující situace

Dosavadní nepřijatý návrh zákona o vyrovnání státu s církvemi byl jasně vypracován pro spekulanty s majetkem, který katolická církev v současné situaci reálně nemůže využít. Sokol, Junák a Orel se vracením majetku přece také nedostaly do aktivit odpovídajících roku 1948, ale existují v míře, v jaké dovedou zaujmout současnou společnost. Diecéze by měly vypracovat přehled skutečného stavu farností a církevních objektů, ve spolupráci s okresními a krajskými úřady určit využitelný a dosud nevrácený majetek, ostatní nároky převést na obce za dohodu se státem o trvalém udržování všech církevních památek. Řešení by umožnilo výrazně oživit podnikání menších firem ve prospěch obecního majetku včetně výše zmíněného sociálního bydlení.

Nepřipravenost české levice na sociálně vhodné reformy

KSČM se natolik přizpůsobila svému vyloučení z formování celostátní politiky, že se stala pasivní stranou bez perspektiv. ČSSD limitovanou perspektivu má, ale bohužel se hlavně zaměřuje na způsob, jak získat voliče, méně na návrhy jak zlepšit jejich sociální situaci. Progresivní zdanění vysokých příjmů a čekání, až se německá ekonomika vývozem do Číny, Indie a Brazílie rozjede a vzrostou zakázky také pro české firmy, pro vytvoření skutečné alternativy vůbec nedostačuje. Straně by prospělo vytvoření jasných programových a názorových frakcí na budoucím volebním sněmu: sjezd by určil jejich sílu uvnitř strany a pořadí na kandidátkách, voliči by kroužkováním vyslovili skutečnou podporu jednotlivých názorových frakcí ve společnosti. Každý potenciální volič by mohl podpořit kroužkováním pragmatickou frakci Sobotky nebo antikomunistickou frakci Haška Onderky Urbana Palase a Škromacha, ale hlasy pro kandidátku by mohla získávat i sociálně křesťanská nebo ekologická frakce. Jenže sjezd dopadne opačně: zvolí nového předsedu (pravděpodobně Haška, umí obratněji lavírovat s klany kmotrů v regionech) a vyhlásí nerozbornou jednotu strany -- část potenciálních voličů tím určitě ČSSD ztratí, jenže to jí žádný průzkum neodhalí. Podobnou názorovou pluralitu může samozřejmě předvést i KSČM, ale naděje na nové myšlenky zde je mizivá.

Existuje třetí možnost: levicová strana s novými lidmi by mohla vzniknout okolo částečně se aktivizujícího odborového hnutí -- vycházela by z ekonomických a sociálních rozborů odborářských odborníků znalých reálné situace (na rozdíl od současných politiků ovládajících jen hrstku frází) a místo rizikových stávek s nejistými odezvami mezi veřejností by organizovala například hodinové nebo dvouhodinové akce nikoli jako negující protesty, ale jako jasné prezentace dobrých alternativ na místní, oborové nebo celostátní problémy.

Daňové zákony, pseudoreformu penzijního systému, vypořádání majetku s církvemi a změny občanského i pracovního zákoníku chystá koalice na příští rok, vždy v neprospěch obyčejných lidí. Levice musí být připravena předkládat reálné protinávrhy, tak aby byly hlasitě slyšet a vláda pod tlakem veřejného mínění musela své plány korigovat. Rozdělení před volbami 2010 pravici prospělo, podchytila řadu voličů, které by ODS ani přes snahu o očištění od kmotrů už nevolili. ČSSD si kmotry ve vlastním nitru buď neuvědomuje nebo vědomě zamlčuje, za očistu vydává odhalování těch nejmenších provinilců. Nová strana z centra odborů by měla přinést nové myšlenky levice přesvědčívé osobnosti a naději pro příští volby 2014.