Za stejnou práci stejná odměna?

22. 9. 2010 / Jiří Jírovec

Pan ministr by mohl vědět, že v praxi existují dvě základní formy odměňování za práci.

První je použitelná pro snadno definovatelné pracovní úkoly, jejichž provádění není zásadně ovlivněno délkou praxe. V takovém případě (napadá mě řidič auta) je práce ohodnocena určitou sumou, která je podobná pro všechny. Ženy obvykle berou méně než muži, takže se možná panu Drábkovi časem připomenou.

Druhá naopak předpokládá, že zaměstnanec bude během let získávat praxi, zvyšovat svoji schopnost užitečné práce a případně přecházet na zodpovědnější pozice. Tento způsob odměňování je s oblibou používán například u začínajících vědců, lékařů a učitelů.

Pohrdaní státní úředníci nepochybně patří do skupiny druhé. Představa, že nováček odevzdá stejný výkon jako délesloužící, je nesmyslná. Při svém posledním pobytu v Praze jsem měl jednání na úřadě sociálního zabezpečení. Šel jsem tam s jistou obavou, protože jsem o českých úřadech lecos slyšel. Recepčními počínaje a příslušným referentem konče podávali všichni naprosto profesionální výkon. Nepochybně museli během let zvládnout mnoho nových zákonů a předpisů.

Pokud může začátečník odevzdat stejnou práci jako jeho protějšek s mnohaletou praxí, pak se musíme ptát, proč by takový člověk neměl brát stejný plat, totiž ten vyšší. Těch 21 000 není ostatně příliš mnoho.

Informace o platových stupnicích je prázdná, pokud nejsou alespoň rámcově zmíněna pravidla, podle kterých v nich zaměstnanec postupuje. Ten nikdy není jen funkcí odpracovaných let.

Pokud se ministr Drábek zmiňuje o tom, že si úředník peníze "vysedí", chová se k úředníkům a jejich manažerům přezíravě -- pokud nechceme říct, že přímo hloupě. Chce-li veřejnosti dokázat, že ministrem může být v Česku opravdu každý, je na místě otázka, zda si on sám to místo někde nevyseděl a zda by jeho příjem neměl být někde na začátku stupnice a růst, až prokáže, že pokud přímo neprospívá, tak alespoň neškodí. Třeba by to někdo mladší vzal za polovinu, kdyby ho mezi sebe pustili.

Ministr Drábek si patrně kdesi přečetl nějakou poučku o tom, že peníze tak nějak motivují - a usoudil, že je třeba změnit poměr mezi pevnou a pohyblivou složkou platu. V Otázkách Václava Moravce to opakoval několikrát. Na námitku, že tato změna umožní někdy až drasticky snížit platy, pan ministr neodpověděl.

Bohužel mu nedochází, že jím navrhovaná změna může fungovat pouze tehdy, když je dostatek peněz na (byť hypotetickou) situaci, že každý pracuje skvěle. Pokud peníze chybějí, dostávají se manažeři, kteří provádějí hodnocení svých zaměstnanců, do velmi obtížné situace. Aby mohli jednoho odměnit, musejí jinému ubrat.

Dovolím si poskytnout příklad z kanadského podniku, v němž jsem pracoval jako vedoucí oddělení. Zaměstnanci tam postupovali přes několik platových stupnic, z nichž poslední vyžadovala výborné pracovní hodnocení, takže se do "seniorské kategorie" dostal jen omezený počet lidí.

Mzdový rozpočet byl založen na odhadu, že 70% zaměstnanců bude plnit, co se od nich očekává, a zbytek bude nad- či podprůměrný (ve škále o pěti stupních). V praxi to znamenalo, že jsem musel na jednoho nadprůměrného najít někoho podprůměrného. Pokud jsem nadprůměrného obhájil a na výsledcích skupiny dokázal, že tam nikdo podprůměrný není, musel zasáhnout můj manažer a dorovnat to někde jinde. V případě sporů to šlo o dvě manažerské úrovně dál. Tam sice neměli sebemenší ponětí, o kom vlastně rozhodují, ale "znormalizovali" hodnocení tak, jak požadovala distribuční křivka.

Bez přehánění lze tvrdit, že méně výkonný zaměstnanec tam byl pro manažera velmi potřebný a absolutní blbec přímo požehnáním. Ten totiž nedostával nic motivačního a na jeho úkor bylo možné dát někomu i třeba nejvyšší hodnocení.

Nešlo o závratné sumy ("motivační" podíl byl asi 2% celkových mzdových nákladů), ale i tak vznikaly v rámci dané skupiny určité tlaky a nevraživosti. Bude-li proměnná složka platů českých zaměstnanců podstatnější, může snadno dojít k jejich podstatnému existenčnímu ohrožení.

Je škoda, že Václav Moravec nepozval do studia nějakého úředníka, který by panu Drábkovi vysvětlil, jak se žije za "vysezených" jednadvacet. Bylo by to poučné pro diváky a pan ministr by se necenzurovaně dozvěděl, jak si žije plebs tam "dole".