Rok 2014: svět po splasknutí dluhopisové bubliny! Čím kapitalismus nahradit?

20. 9. 2010 / Vít Klíma

Euroatlantický prostor, přelom let 2013/2014, praská dluhopisová bublina zažehávající II. vlnu krize v podobě státních bankrotů.

Na okraji bankrotu se potácejí nejbohatší státy světa jako USA, Francie, Velká Británie. Bankrotuje Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Island, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko. Zavírají se banky a nastává kolaps ekonomiky srovnatelný svými účinky jen s výbuchem atomové bomby. V čem je situace jiná? V období velké hospodářské krize a v  I. etapě současné krize mohl pomoci soukromému sektoru národní stát. New Deal v době 30. let a státní "balíčky ekonomické pomoci" v současnosti jsou toho příkladem. V I. vlně současné krize mohly bankrotujícímu státu přijít na pomoc ostatní státy a světové finanční instituce, jako tomu bylo v případě Řecka. Ve II. vlně krize, kdy nejbohatší státy samy stojí na prahu bankrotu, už jim pomoci nemá kdo! Musí si pomoci samy; nastává etapa hledání rychlých a netradičních řešení.

Stát jako potápějící se loď - strategie přežití

Strategie k přežití na potápějící se lodi jsou v podstatě jen dvě:

1/ vnitrodruhový boj, který máme ve své genetické výbavě, kdy silnější přemůže slabšího a sebere mu jeho podíl jídla a vody a zvětší si tak naději na přežití,

2/ solidární a kooperativní -- "všichni k pumpám".

Vnitrodruhový boj o zdroje: nastane etapa válek?

Bohatší státy mají ve svém držení státní dluhopisy ekonomicky slabších států. Nepovede právě neschopnost ekonomicky slabších států splatit své dluhy k válce? Nepoužijí bohatší státy vůči svým dlužníkům princip síly, aby si získáním majetku dlužníka kompenzovaly dlužnou částku? Ve své podstatě jde o násilné zabavení majetku dlužníka. A co když mezi sebou začnou válčit znepřátelené strany disponující zbraněmi hromadného ničení? Klimatologové spočítali, že stačí použít 100 bomb o hirošimské síle a ovzduší a následně i zemský povrch budou tak zamořené, že lidstvo nepřežije. Stačí tedy malý lokální jaderný konflikt, aby bylo lidstvo vyhubeno jako celek. Je to skutečně tak nereálná alternativa?

Solidární přístup: mírové řešení státních dluhů

Základním mezinárodním předpokladem vzniku solidárních států je mírové řešení vzájemných dluhů mezi státy. Ty bohatší by museli odpustit část dluhu těm chudším a nechat jim delší čas na splácení zbytku. No, nevím...pokušení exekuce bude hodně silné! Už dnes se ozývají hlasy, proč platit dluhy za "líné Řeky". Odvrátí hrozba sebezničení lidstva chutě po násilném záboru dlužníkova majetku? Ať už tak či onak, teprve za podmínky splnění předpokladu - mezinárodního mírového řešení státních dluhů - lze občany vyzvat:

"Všichni k pumpám" -- budujme solidární stát!

Solidární stát je ve srovnání s možnou válečnou apokalypsou "procházka růžovým sadem". Ovšem ani solidární stát ráj na zemi nenastolí. Hlavní důvody popsal František Koukolík ve své knize Homo sapiens stupidus, z níž vyjímám: "Utopická vize lidské nátury je vize budoucího ráje, táhnoucí se od ráje křesťanského k ráji socialistickému, čili verze levicová. Vychází z představ o spolupráci, dobrotě, rovnosti, spravedlnosti, o světě bez násilí a válek. Tragická vize lidství je spíše verze pravicová. Vychází z představy osamělých, ekonomicky racionálních, tedy sobeckých jedinců, budujících ráj kapitalistický, řízený neviditelnou ručkou trhu říznutou protestantským fundamentalismem, který se v soutěži o světové zdroje opírá o plné moci, kterých se mu dostalo přímo z ruky ještě nedávno výlučně bílého, ponejvíce anglicky hovořícího Pánaboha.

Proč se podle evolučních psychologů, jako je Steven Pinker, ráj nebude konat?

Protože cestu do ráje přehrazuje přibližně sedm klíčových vlastností lidské chásky (Homo sapiens stupidus), sedm kulturních univerzálií, které si neseme ze svých vývojových dějin, sedm závor, jichž se lidská cháska nezbaví, neboť by si musela předělat geny, vyndat mozek z hlavy, odložit svatá písma - nebo, což by bylo nejstrašlivější, začít kriticky myslet. Co je to za vlastnosti?

První: ve všech lidských společnostech jsou na prvním místě rodinné vazby, z nich plyne přednost pro příbuzné a dědictví.

Druhá: lehkost, s jakou šizuňkové a parazité, poškozují vzájemnost čili reciprocitu - já tobě, takže ty mně. Jakmile se reciprocitu nepodaří ohlídat - to je ve skupině čítající více než 100 lidí obtížné a nákladné, potřebujete výkonný a nezkorumpovaný policejní sbor - začne se rychle hroutit vztah jednotlivců ke skupině a lidé demoralizují. Dokazují to všechny praktické pokusy o vybudování ideálních komunit, náš minulý i současný režim, stejně jako kibucy.

Třetí: obecný výskyt nadřazeného a násilného chování ve všech společnostech, za nimiž jsou genetické a neurologické mechanismy.

Čtvrtá: od pradávna se táhnoucí obecný výskyt skupinového pocitu »my jsme vyvolenci Boží, my jsme nejlepší, zatímco oni jsou bezbožná chamraď s divnými (sexuálními atd.) zvyky, jinak řečeno obecný výskyt nepřátelského vztahu k »cizím« skupinám.

Pátá: skutečnost, že se například inteligence, ale i antisociální chování do jisté míry dědí. Tím vznikne s každou generací dětí, která přijde na svět, nerovnost i v ekonomicky nejspravedlivější společnosti, neboť se bude muset v každé generaci znovu vyrovnávat se vztahem rovnosti a svobody. Vždyť nikdo nemůže za to, že přijde na svět s podprůměrným intelektem, nebo jiným zdravotním postižením. »Proč tedy na tom mám být v životě hůř jen z tohoto důvodu?" řekne si.

Šestá a podle mne možná nejfundamentálnější: zcela obecný výskyt stupidity, oné vlastnosti, která není nevědomostí, omylem ani klinickou hloupostí - čím vyšší IQ a podíl na moci, tím je stupidita efektivnější - a která umožňuje jedincům i skupinám více než dvaceti dosud objevenými způsoby, třeba sebeklamem, zkreslováním, propagandou a poslušností zastírat nepříjemné skutečnosti, dokonale se odříznout od reality a stavět virtuální světy.

Sedmá je sestřičkou té první a uzavírá kruh. Jsme vybaveni morálním citem a chováním. Jejich křehkou stránkou je, že se týká hlavně příbuzných, přátel, vlastního klanu či organizace."

U vědomí si těchto limitů, nekoncipuji ani ideální stát, ani ráj na zemi, ale jen společnost s převládajícími prvky kooperace a solidarity, na základech smíšené ekonomiky tak, aby se všichni na palubě "zachránili" a v budoucnosti měli z vytvořeného bohatství prospěch.

Může solidární stát zajistit skutečně prospěch z vytvořeného bohatství pro všechny? Odpověď je jednoduchá: za předpokladu, že bude mít dostatek vlastního majetku, aby byl schopen - v kombinaci s vybranými daněmi - své obyvatele zaměstnat a uživit, skutečně může. Jak stát majetek získá? V krizi bude levně na prodej řada soukromých firem - očekávám, že minimálně polovina stávajících. Není problémem, aby stát - ohodnotí-li je jako perspektivní - je sám koupil. Není vyloučená ani situace, kdy sami soukromí podnikatelé nabídnou své firmy státu jen za to, že je oddluží. To může být i případ bank. Nepůjde-li to jinak, stát si na to může na jejich koupi či oddlužení peníze -- jako balíček první pomoci -- sám vytisknout.

Ekonomická základna solidárního státu

Ekonomickou základnu solidárního státu bych pracovně rozdělil na podnikatelskou (ziskovou) a neziskovou část. Státem přitom rozumím nejen centrální vládu, ale i města a obce.

Stát jako podnikatel přitom má proti soukromým podnikatelům řadu výhod. Za prvé, může na budoucích finančních trzích mnohem snadněji získat půjčky na koupi majetku. Finanční trhy jen ocení, když stát rozšiřuje svůj majetek a půjčky "neprojídá".

Za druhé, stát nemusí kupovat majetek a podnikat jen na svém území, ale i v zahraničí. Dnes jsme svědky například expanze čínských státních i kantonálních firem, kdy výhodně kupují zkrachovalé zahraniční společnosti nebo si majetek dlouhodobě pronajímají (Řecko). Za třetí, existuje mnoho velkých zakázek, které lze projednat jen na vládní úrovni. Za čtvrté, na každém větším diplomatickém zastoupení je obchodní oddělení, které by mohlo státnímu sektoru pomoci zajišťovat zakázky. Za páté, stát může poskytnout na dlouhodobé investiční projekty i finanční garance.

Za předpokladu dobrých manažerů bych se podnikání státu nijak nebál. Krize umožní získat ty nejlepší odborníky ze bankrotujícího soukromého sektoru. V budoucnosti si manažery stát může i vychovat. Čína vybrala ty nejtalentovanější a nechala je vystudovat na špičkových zahraničních univerzitách. Co nám brání její příklad nenásledovat?

Znárodnění či odkoupení bank?

Banky jsou klíčové pro přežití solidárního státu. František Nevařil, v Britských listech popsal, jak fungoval bankovní systém za socialismu, kdy hlavní funkcí bank bylo zprostředkovat finanční toky uvnitř ekonomiky a nikoli generovat maximální zisk pro své majitele. Ke znárodnění bank došlo už v říjnu roku 1945 jako důsledek zkušenosti ze světové hospodářské krize, vedoucí k II. světové válce. Podobné řešení se nabízelo i za současné I. vlny krize. Joseph Stiglitz to komentoval slovy: "Je jisté, že banky jsou ve velmi špatném stavu. Americká vláda do nich nalila stovky miliard s velmi malým efektem. Je naprosto jasné, že banky selhaly. Američtí občané se stali většinovými vlastníky významné části velkých bank, ale nemají vliv na jejich řízení. A každý systém oddělující vlastnictví a řízení je receptem na katastrofu. Jedinou odpovědí je znárodnění". Cílem solidárního státu v oblasti finančnictví musí být obnovení bankovnictví jako servisního systému pro reálnou ekonomiku. Zda jít cestou znárodnění, vykoupení od stávajících vlastníků, jejich převzetí formou oddlužení, nebo vytvořením státních bank, ukáže až reálná situace.

Neziskový sektor

Závěr, ke kterému jsme došli u bank, platí i pro celý neziskový sektor. Jakmile nadřadíme důchodovému systému, zdravotnictví, školství a dalším jeho subsystémům ziskový princip, jinými slovy, že musí svým majitelům vydělávat, ztratí se obvykle smysl jeho základní poslání. Posláním školství je předávat znalosti a vědomosti žákům a studentům a ne s ním kšeftovat, jako v Plzni. Stejně tak základním posláním lékaře je snad léčit pacienty a ne produkovat maximální zisk pro majitele nemocnic. Z tohoto důvodu celou terciální sféru, ve svém modelu, převádím do neziskového sektoru.

Neziskový sektor je právě tím sektorem, který vytváří hodnototvorný svorník společnosti, neboť nejenom chlebem člověk je živ. Mám na mysli například sounáležitost a solidaritu mezi generacemi, solidaritu se sociálně slabšími, solidaritu zdravých s nemocnými, péči o životní prostředí v místě bydliště, nejrůznější kulturní a sportovní aktivity, ale i alternativní způsoby života. Neziskový sektor otevírá možnosti široké sociální interakce v různě zaměřených neformálních skupinách a společenstvích, a přispívá tak k rozvoji člověka jako společenské bytosti. Už dnes je neziskový sektor institucionálně a organizačně vysoce rozvinut a péče o děti a staré a nemocné je v něm, v řadě případů na vyšší úrovni než ve státních zařízeních.

Stačí jej jen ze strany státu finančně podpořit a kontrolovat, aby prostředky nebyly zneužívány. Očekávám, že v neziskovém sektoru bude zaměstnáno přibližně šedesát procent práceschopného obyvatelstva, které by za kapitalismu bylo "nepotřebné a nadbytečné".

Základy smíšené socialistické ekonomiky, kde by vedle sebe koexistoval soukromý i státní sektor, by mohly být vybudovány do dvou let, od začátku II. vlny krize. Podíváme-li se do Číny, tak tam 50% HDP produkuje soukromý sektor a druhou polovinu státní. Obdobně bych si to představoval i u nás. Z daní soukromého sektoru a výnosu ze státního majetku by se dotoval neziskový sektor, který by zajišťoval plnou zaměstnanost a sociální jistoty.

Státoprávní uspořádání solidárního státu

Základním požadavkem na stát po II. vlně krize bude jeho minimalizace, akčnost, funkčnost a efektivita. Předkládám k posouzení koncepci solidárního státu bez politických stran, Parlamentu, Senátu a většiny ministerstev, tedy skutečně levný stát. Stát s přímou demokracií a decentralizovaným řízením i uspořádáním a s průběžnou kontrolou občany.

Stát jako servisní organizace společnosti

Stát je v podstatě jen servisní, organizačně -- výkonná složka společnosti. Laskavého čtenáře se ptám: není jednodušší a podstatně levnější tyto funkce obsadit například výběrovým řízením, než nákladnými volbami a "stranickými" amatéry? Vždyť se nejedná o nic jiného, než o manažerské funkce. Manažerské smlouvy by tak zcela jistě obsahovaly i pravidlo, že pokud se ukáže, že ministr na svoji funkci nestačí, bude okamžitě odvolán! Možnost odvolání ministra v případě profesního neúspěchu je právě oním samočisticím společenským mechanismem, který nám dnes tak zoufale chybí.

Každý, kdo spravuje státní prostředky, by měl spadat pod kontrolu NKÚ. Jeho pravomoc bych rozšířil o města a obce, aby měl možnost kontroly nad každou korunou utracenu ze státních prostředků. V manažerských smlouvách by pak byl i paragraf, který by umožňoval propuštění kohokoliv, od ministra po starostu, pokud se mu prokáže obohacování či plýtvání se státními prostředky.

Jednou z největších slabin Parlamentu i Senátu je legislativní činnost. Díky "lidové tvořivosti" poslanců produkuje parlament jeden legislativní zmetek za druhým. Zákony se tak musí i vícekrát "opravovat". Právní soustava je v ČR díky tomu tak složitá a nesrozumitelná, že se v ní nakonec už ani odborníci nevyznají. Tvorba zákonů je přitom vrcholně odborný proces. Státní legislativní radu bych podřídil například pod Ústavní soud, který jako jediný by měl právo vydávat zákony. Produkoval-li by zmetky, což by se brzy v praxi poznalo, mohli by být chybující soudci Ústavního soudu také vyměněni.

Navrhuji zrušit nadbytečné státní funkce, jakou je například prezident, instituce jakými jsou Parlament a Senát, zbytečná ministerstva typu obchodu a průmyslu, pro místní rozvoj, životního prostředí, kultury, školství, práce a sociálních věcí. Vždyť se o všechny tyto oblasti svého života se mohou - občané v rámci měst a obcí - kvalifikovaněji a lépe postarat sami, neboť oni sami vědí nejlépe, kde je bota tlačí.

Federace měst a obcí

Reálné bohatství společnosti se vytváří prací občanů ve městech a obcích. Systém městských států se úspěšně rozvíjel už od středověku, ať už to byla německá hanzovní města, nebo italské Benátky, Janov či Florencie. Dnes se největší bohatství tvoří v megapolis typu New York, Bombaj, Moskva, Petrohrad, Dílí, Peking, Šanghaj, Sao Paulo, Londýn, Paříž, Berlín, Hamburk, Mnichov, Miláno, Vídeň a dalších velkoměstech. I v Čechách je bezkonkurenčně nejbohatším městem Praha.

Právě velká města vytvářejí nejvíce pracovních míst, největší sociální, vzdělávací a kulturní příležitosti a "nabalují" na sebe okolní města a obce. Smysl se má z historie poučit, a proto bych základem nového státoprávního uspořádání České republiky volil právě města a obce.

Stejně jako stát musí podnikat města a obce, což konec konců v celé historii dělala a o majetek mezi s sebou svedla nejednu válku. Čím lépe a úspěšněji budou obce, města i stát podnikat, tím budou bohatší a tím i více potřeb svého obyvatelstva budou moci uspokojit.

Volby nemají smysl na centrální úrovni, ale jen v městech a obcích, kde skutečné bohatství vzniká. Ti, kteří jej produkují, by si sami měli mít možnost rozhodnout, na jaké účely své daně použijí. Do centra by města a obce odváděly sedmnáct až dvacet procent svých příjmů, obdobně, jako je tomu například v USA, z něhož by se platili jak najatí manažeři na centrální úrovni, tak i hradila vládní spotřeba.

Převážnou část svých příjmů by si tak města a obce rozdělaly samy. Šlo by o decentralizovaný systém řízení a uspořádání společnosti, úplně opačné, než je tomu dnes. Obdobně by se dělil i majetek. V kompetenci a majetku federace by zůstala jen diplomacie, armáda, policie, státní finance a celostátní infrastruktura typu jaderných elektráren, dopravních sítí a školské a kulturní objekty s celostátní působností typu Karlovy Univerzity, Národního divadla, Státní opery fakultních nemocnic, Akademie věd a podobně.

Ostatní majetek by připadl městům a obcím. Z jeho výnosu by se měly postarat o všechny potřeby svých obyvatel, včetně zdravotního, sociálního a důchodové zabezpečení.

Volby v městech a obcích by neměly být na bázi soutěže stran, ale jednotlivců. Do voleb by kandidovali ti, kteří by splňovali požadavky dané ústavou. Mohly by být například trojkolové. V "primárkách" by se jednotliví kandidáti ucházeli o hlasy voličů, aby mohli být zapsání na kandidátní listinu. Z těch dvaceti až třiceti nejúspěšnějších na každou funkci by si pak občané mohli, v dalších dvou kolech, zvolit toho, kdo by měl konkrétní funkci obsadit.

Přímou volbou by si tak mohli vybírat hejtmanem počínaje, posledním členem rady konče. Samozřejmě, že i oni by byli odvolatelní, pokud by profesně selhali, nebo se dopustili trestného činu. Na jejich místa by nastoupil zvolený náhradník. Forma elektronického hlasování se rozšiřuje i v tak konzervativní zemi, jakou je Velká Británie, kde hlasování ve volbách do obecních zastupitelstev bylo možné i prostřednictvím internetu a telefonicky. Podobně i v Belgii, o Švýcarsku, kde občané v referendech schvalují i zamítají zákony ani nemluvě. Další příklad poskytla Kalifornie, kde byl předchozí guvernér odvolán hlasováním občanů.

Jako nástroj průběžné kontroly volených zástupců v městech a obcích se - v zahraničí - osvědčilo zejména právo občanů zamítnout v referendu jakékoliv rozhodnutí místních zastupitelů, ať už o investicích směřovaných k nové výstavbě komerčních i nekomerčních nemovitostí, změn územního plánu či výstavbě nových komunikací apod. Stejně tak se osvědčilo právo občanů v referendu rozhodovat i o odvolání neúspěšných hejtmanů, starostů a dalších zastupitelů. Počet podpisů pod petici žádající vypsání referenda nesmí být u malých obcí větší než 10% voličů a u velkých měst 1% občanů. Petice, stejně jako výsledky referenda, musí být pro zastupitele závazné a budou mít - z Ústavy plynoucí povinnost - se jím řídit. Platnost referenda nesmí být podmíněna žádným povinným procentem účasti voličů stejně tak, jako je tomu již dnes v případě obecních, krajských a celostátních voleb. Tím by měla být zajištěna průběžná kontrola místních zvolených zástupců občany.

Vytisknout