Arbeit macht frei!

21. 9. 2010 / Ilona Švihlíková

Nečas se ani netajil s tím, že jde o opatření směřující k tomu, aby se dále snížil počet uchazečů o zaměstnání a aby se "ušetřilo".

Pokud máte dostatečně silný žaludek, můžete se "pokochat" diskusí pod uvedeným článkem, který je plný mouder typu "kdo pracovat chce, práci si vždy najde", či "konečně dobrý návrh, který státní kase ušetří spoustu financí!" Samozřejmě nechybí více či méně vulgární narážky na Romy a obecně na líné socky, co nám ujídají z našeho společného chlebíčka.

Pan Nečas se musí radovat, kolik našich spoluobčanů již nyní sdílí "osvěžující" názory jeho poradce Romana Jocha.

K tomu, jak hrozně nezaměstnaní zatěžují náš rozpočet a jací to jsou paraziti, několik čísel:

• zdaleka ne všichni uchazeči evidovaní na Úřadech práce pobírají podporu v nezaměstnanosti. V roce 2009 to byla necelá jedna třetina!
• Průměrná podpora v nezaměstnanosti dosahuje závratné výše necelých 6 000 Kč (opět rok 2009).
• A nyní to hlavní: v souvislosti s krizí samozřejmě (byť s určitým zpožděním) roste počet nezaměstnaných. Výplaty podpor v nezaměstnanosti přesto činí něco okolo 1% (ano, jedno procento) všech výdajů státního rozpočtu.
• Délka a podmínky, za kterých je v ČR poskytována podpora v nezaměstnanosti, jsou jedny z nejhorších z celé EU

Podívejme se na "řešení" problému nezaměstnanosti v kontextu vývoje světové ekonomiky. Jak uvádí Mezinárodní organizace práce (ILO), v 70. letech došlo ve světové ekonomice k několika zlomovým událostem, jejichž následky pociťujeme nyní, především v době současné krize.

Od 70. let začíná klesat poměr mezd na HDP na úkor zisků. To by naznačovalo silnější postavení kapitálu: více z přidané hodnoty tedy zabírá kapitál na úkor práce. Dopady jsou nabíledni: pokles kupní síly obyvatelstva, který se čas od času "překryje" dluhem, čemuž napomáhají bubliny z uvolněného kapitálu, který se v obrovským částkách "potuluje" světem, a zoufale hledá nadstandardní zhodnocení, které v reálné ekonomice ne a ne nalézt.

To ale není vše: Vztah mezi HDP a růstem pracovních míst dále ochabuje. Na 1% růstu HDP připadal pouze 0,3% nárůst pracovních míst. Tendence je navíc klesající a nemá (!) cyklickou povahu.

Nepřímo to doznává např. i UNCTAD ve své analýze World Investment Report, kde opakovaně konstatuje, že globálně již několik let dochází spíše k přesunu výrobní kapacity, než ke vzniku nových kapacit.

Dokonce i MMF, vyděšený situací na americkém pracovním trhu, tuto skutečnost před nedávnem doznal. Pojem "jobless recovery" je již řadu let dobře znám. Aniž bych chtěla plýtvat optimismem na oživení (které se dle mého názoru nedostaví, není z čeho), ekonomika vyspělých zemích již dlouho vykazuje rysy růstu, k němuž potřebuje stále méně pracovní síly (jak relativně, tak absolutně). MMF tuto skutečnost potvrzuje, když uvádí, že procento zaměstnanců propouštěných na dlouhá období stoupá v každé recesi už po desetiletí, ale v současnosti narostlo toto procento obrovskou měrou.

Prekérní vývoj na trhu práce potvrzuje dále tzv. mzdová elasticita, která měří citlivost vývoje mzdy na růst HDP: s růstem HDP rostou mzdy stále pomaleji, ovšem naopak v krizích padají dolů mnohem rychleji (hodnota 1,55) a trvá velmi dlouho, než (pokud) se vrátí na původní úroveň. Tento vývoj bylo možné pozorovat např. u Thajska, Mexika či Argentiny.

Jaká "řešení" byla v reakci na tento typ ekonomického růstu vyspělých ekonomik navrhována? Nepřekvapí nás, že téměř všechny politické strany (včetně sociálních demokracií) hovoří o nutnosti větší "flexibilizace" trhu práce, což je jen eufemismus pro ztrátu jakýchkoliv jistot pro zaměstnance. Vzorem byly dlouho "flexibilní" Spojené státy se svým systémem "hire and fire" -- rychle pracovníka najmout za minimální či spíše žádné sociální ochrany a zase rychle vyhodit. Dlouhá léta se představovaly statistiky tak, aby vynikla nízká nezaměstnanost USA v porovnání s vysokou nezaměstnaností "rigidních" pracovních trhů v EU.

Dnes již samozřejmě víme, že tzv. nízká nezaměstnanost USA byla tvořena především vykazováním částečných úvazků jako plnohodnotné práce. Problém nezaměstnanosti se přelil v jiný problém: pracující chudobu, která bývala znakem zemí rozvojových. Podobnou cestu jako Spojené státy zvolil náš soused, Německo. Marginalizace faktoru práce a "flexibilizace pracovního faktoru" vede nejen k nárůstu pracující chudoby, ale také k nerovnosti ve společnosti, která může mít podobu destrukce dna -- propadu středních a nižších vrstev ještě hloub (Německo), či "vzlétnutí" těch nejbohatších (Velká Británie, USA), případně obého.

Jenže, jak ukazují současné statistiky v USA, za současné krize ani maximální flexibilizace trhu prostě ke snižování nezaměstnanosti nevede.

"Dlouhodobá nezaměstnanost je znepokojujícím způsobem vysoká: ve Spojených státech je polovina nezaměstnaných mimo pracovní proces déle než půl roku. To jsme nezažili od Velké deprese," varoval O. Blanchard, hlavní ekonom MMF.

V této souvislosti stačí zmínit, že každý sedmý Američan žije v bídě: opět se jedná o nejhorší údaj za posledních padesát let.

Skutečné řešení problému nezaměstnanosti nespočívá v poskytování dávek, jak argumentuje pravice -- a levice tuto logiku, bohužel, velmi často přejímá. Nejde přeci jen o příjem, ale také o důstojnost člověka. Na rozdíl od toho, co říká Nečas a jemu podobní, většina lidí pracovat chce a ztrátu práce chápe jako svou degradaci, své selhání. Nezaměstnanost je sociální zlo, které ale nevyřešíme tím, že budeme s bičem v ruce dozírat nad "sockami", případně je, abychom to raději neviděli a nezamýšleli se nad tím, jak se do takové životní situace dostali, rovnou odsuneme někam na okraj Prahy, do jakéhosi "lágru."

Současná krize není žádnou obyčejnou chřipkou, která přejde. Ukazuje se, že nerovnováhy vzniklé ve světové ekonomice od 70. let nemůžeme donekonečna řešit tím, že budeme "flexibilizovat" faktor práce.

Co lze tedy dělat? Začít se zamýšlet nad jiným světem, kde práce může mít úplně jinou podobu než ji známe dnes. Začít uvažovat nad čtyřdenním pracovním týdnem. Nenechat se vtáhnout do oblíbené hry elit: rozděl a panuj.

Nedívat se opovržlivě pod sebe a neplivat na ty, kteří jsou v příjmovém a statusovém žebříčku pode mnou, už jen proto, že nemohu vědět, kdy se tam propadnu já.

Naopak, je třeba zdvihnout hlavy a podívat se vzhůru.

Vytisknout