Příčina krize? Slabé odbory

20. 9. 2010 / Michal Rubáš

Potom ještě existují analytici, kteří si myslí obojí. I když právě ty mám nejraději, vyslovím se v následujícím pouze pro jednu stranu uvedené disjunkce.

Shoda produktivního a spekulativního kapitálu na soudobém "reformním" neoliberalismu není motivována zlepšením žádného ekonomického parametru (hospodářský růst, účetní stabilita rozpočtu, efektivita výroby, rychlost či kvalita alokace apod.) už proto, že neoliberalismus nemá primárně ekonomický obsah a není ekonomickou teorií. Neoliberalismus je politická doktrína, jejíž kvazi-ekonomické pojmy nemůže brát nikdo vážně a která má ovládaným dodat nezbytnou výbavu falešného sebepojetí. Oficiální hospodářská politika státu je pouze nástrojem převýchovy občanů.

Neoliberalismus představuje ve skutečnosti tak velký triumf politiky nad ekonomikou, že v něm jdou všechny ohledy na hospodářství stranou. Také u nás fungují ekonomická ministerstva tak, jako by byla řízena nějakým ministerstvem kultury. Naši hospodářští ministři a jejich poradci by vlastně mohli být v rámci úsporného programu vypláceni z nějakého unijního fondu na ochranu kulturní rozmanitosti.

Bizarní axiomy "ekonomického" liberalismu, pocházející z útržkovitého čtení atomisticko-mechanistických systémů 17. století, působí zvlášť pikantně v době vysoce organizovaných výrobních a distribučních postupů, jež jsou náročné na logistickou koordinaci a hluboce zakořeněné ve veřejné infrastruktuře. Nikdy v dějinách nebylo tak obtížné oddělit osobní podíl či zásluhu na nějakém ekonomickém výsledku od celospolečensky produkovaných a spravovaných zdrojů. Právě tak je dnes nemožné udržet náklady vznikající při jakékoli hospodářské produkci v jakkoli definované soukromé sféře úspěšného producenta. Na to reaguje podnikatelský stav stále hlubší příjmovou diferenciací a pravicoví intelektuálové stále hlasitějším zdůrazňováním soukromoprávního charakteru a původu bohatství a snahami privatizovat veřejnou infrastrukturu. K tomu by bylo ovšem zapotřebí privatizovat také lidi, jsou totiž tak trochu její součástí.

Jiná absurdní představa neoliberalismu je staré fantasma o tom, jak soukromé vlastnictví nějakého podnikatelského subjektu garantuje zodpovědnost, kvalitu, efektivitu a v konečném důsledku přispívá k celospolečenské prosperitě. Taková pohádka mohla dojímat snad v době uzavřených a protekcionistických ekonomik, kdy producenti a vlastníci obchodů museli trvale sdílet se svými spotřebitelskými oběťmi, případně zaměstnanci, stejný životní prostor, tedy v době, kdy neexistovala mobilita kapitálu a jeho neviditelných majitelů. (Bohužel byl právě protekcionismus příčinou předválečné hospodářské krize, alespoň podle mínění liberálů.)

Stejně tak nikdo nemůže myslet vážně úvahy o svobodném pohybu osob v prostoru "globalizované" ekonomiky, tedy tam, kde se může volně procházet kapitál a bohatí lidé. Kdyby Mexičané, Číňané a Indové opravdu mohli volně překračovat nejrůznější, třeba americké železobetonové opony a svobodně se pohybovat po Evropě či Spojených státech, jistě by to znejistilo i takové kované liberály, jací se rodí jenom v českém Liberálním institutu. Není divu, že povinnost obhajovat tyto a jiné nesmysly o volném pohybu všeho a o tom, jak je stát na rozdíl od soukromého kapitálu špatný hospodář, nedávno rozrušila ředitele tohoto vzdělávacího ústavu natolik, že svou ztracenou soukromou sebeúctu musel nahánět zběsilou jízdou po státní dálnici. Asi chtěl tímto ohrožováním všeho živého podvědomě přimět ministry dopravy a vnitra k myšlence, že příliš vysoké škrty ve státních výdajích na bezpečnostní prvky na silnicích a dopravní policii se kvůli projevům svobody některých důležitých liberálů nemusejí společnosti vyplatit. V každém případě soudím, že ředitel Ševčík mohl být v době, kdy přednášel marxismus-leninismus, o něco klidnější. Dnes musí předkládat recepty, které vyvolávají stále dokola krizi a rozšiřují chudobu.

Upřímný zájem dnešního kapitálu na nuzných životních podmínkách pracujících mužů, žen a dětí je nejnápadnější znak, jenž jej odlišuje od jeho národního, předválečného předchůdce. Tehdejší ekonomické elitě na špatné sociální situaci zaměstnanců alespoň nijak zvlášť nezáleželo. Hodili se totiž na rozdíl od většiny dnešních pracujících zdrojů také jako příležitostní odběratelé vyrobeného zboží.

O něco méně pochopitelný je postoj odborů, např. těch českých. Když dosud Česko ekonomicky rostlo tím, že vzorně plnilo svou unijní roli snižovat mzdovým dumpingem sociální a mzdové standardy německých a francouzských zaměstnanců, neprojevovaly naše zaměstnanecké svazy s Němci a Francouzi žádnou solidaritu a dostatečně neusilovaly o růst českých mezd. Asi držely basu s našimi německými exportéry. Komicky nízké mzdy českých pracujících, jejichž produkty se prodávaly na bohatém německém trhu, zřejmě nikdo nepovažoval za problém. Teď, kdy i díky laxnosti našich odborů spotřebitelé v Německu a Francii zchudli a nebude na kom parazitovat a co k nám "outsourcovat", přichází krize i do vzorného a poslušného Česka, jež se přece vždy tak pečlivě řídilo dobře míněnými radami zahraničních investorů.

Příčinou dnešní krize není nedokončenost privatizace společnosti ani nedostatek pohybu, a dokonce ani přílišná uzavřenost národních ekonomik. Je jí naopak otevřenost států, či přesněji, selektivní otevřenost pro globální konkurenci pracovní síly. Tato konkurence sráží cenu práce a petrifikuje chudobu pracujících, takže se musí "nereálně" zadlužovat (hypotéční krize). Státy pak nemají na jejich směšných příjmech co zdanit, takže se musí také zadlužovat (kvetoucí zisky větších firem se nedaní - sídlí totiž v daňovém ráji). I když tedy ekonomikou tu a tam prochází velmi mnoho peněz, nedají se kvůli jejich stále nerovnoměrnější distribuci v populaci nijak použít, takže některé zoufalé banky musí své peníze vnucovat dokonce i americkým bezdomovcům. Kdyby byly zisky rozdělovány přiměřeněji, neodplouvaly by peníze tak rychle do daňových rájů, zdržely by se v národním hospodářství delší dobu nebo by je vůbec neopouštěly. Zvyšovaly by domácí spotřebu a vytvářely pracovní příležitosti.

Ekonomicky racionální by tedy byla taková opatření, která by oslabila působnost těch faktorů, které takříkajíc předem vysávají potenciální peníze z kapes daňových poplatníků (tedy nikoli majitelů kapitálu, protože ti žádné daně neplatí) a alokují je do kapes několika jednotlivců, kteří si s nimi vědí rady pouze v otázce vyhýbání se daňové povinnosti, protože jinak jsou jim k ničemu a nelze je uplatnit (nafukování bublin je doufejme už nemoderní). Ekonomicky racionální by tedy bylo v prvé řadě posílení sociálního státu, protože silný sociální stát tlačí na růst mezd. Vyplácení vyšších mezd by bylo možné chápat jako kompenzaci zaniklé povinnosti kapitálu odvádět daně z příjmu. Vysoké mzdy samy o sobě snižují nezaměstnanost, protože zvyšují ochotu pracovat. Nebo není snad příčinou nezaměstnanosti podle konsensu neoliberálních expertů neochota pracovat?

Faktem je, že v zemích s nejštědřejšími sociálními systémy je nezaměstnanost nejnižší a spotřebitelská poptávka silnější. Existenční jistota zlepšuje pak všechny psycho-sociální parametry lidského života, což se mimo jiné projeví i na růstu porodnosti (který je velkým nepřítelem krize důchodového systému a vůbec všech soukromých penzijních fondů, třeba těch, které nezávisle zasedají ve vládním Nervu). Existenční jistota snižuje ve společnosti potenciál vydírání a donucování, což je přece nejvyšší cíl liberalismu. Závislost na neosobním, veřejném a byrokratickém systému zajištění znamená, že člověk existenčně nezávisí na žádné cizí vůli či libovůli, lidé tedy v prostředí štědrého sociálního státu nejsou tolik vydíratelní. Nemusí se sdružovat s druhými lidmi pouze z ekonomických důvodů, zanikají objektivní podmínky vzniku korupce, kriminality, prostituce. Vládní ekonomičtí poradci by měli být odesláni ze Spojených států alespoň na jednu studijní cestu do Skandinávie, to by pro ně mohl být základní kurz humánní ekonomie.

Potíž je však v tom, že o fungování ekonomiky už nikomu nejde, soudobí představitelé hospodářské elity začali mít jiné starosti: jak udržet a prohloubit společenskou nerovnost, když ekonomická prosperita v podmínkách rostoucí společenské komplexity předpokládá opatření směřující k větší rovnosti.

Vytisknout