Oprahismus

(Zde používaný pojem "oprahismus" má označovat systém víry nebo světový názor (Weltanschauung), a ne jakoukoukoliv konkrétní osobu, službu, výrobek, skupinu, kosmické bradavičnaté hromování, nebo jakoukoliv entitu, ať už kolektivní, imaginární, nebo jinou.)

Oprahismus je náboženství, jež se v mnoha západních zemích stává stále dominantnějším. Smutné je, že ztělesňuje hrabivou sekularizaci duchovního výkonu převládající ve Spojených státech. Ale vzhledem k vlivu této země se oprahismus nyní rozšířil po celém světě. Je to náboženství založené na povrchní analýze, pohrdání podrobnými znalostmi a na chamtivosti maskované jako 'duchovní růst'.

Stoupenci oprahismu dorazili do sídla svého náboženství již saturováni individualismem dobré nálady (feel-good individualism), jenž jim byl vnucen skrytými osnovami severoamerického veřejného vzdělávacího systému. To znamená, že byli zvyklí na překrouceného Durkheima, Deweye, Maslowa, Rogerse a jejich pedagické následovníky. Oprahismus ve skutečnosti vyjadřuje radikální humanismus teoretiků odporu - jejich základní víru, že je veškerou činnost třeba humanizovat, a dokonce odracionalizovat. To vše je založeno na přesvědčení, že takto lze způsobit a ospravedlnit společenskou změnu prostřednictvím pouhého individuálního vzestupu. Oprahismus se tedy řídí rogeriánským modelem a předpokládá, že odborníci "nevlastní" a nemohou "vlastnit" znalosti a "ukládat" je do myslí jednotlivců. Oprahismus spíše tvrdí, tak jako Dewey, že prvořadé je především ocenění vlastních apriorních znalostí. Proto by učení nikdy nemělo být praxitické (tj. usilovat v rámci určitého praktického projektu o kontakty s jinými Self - KD), ale z velké části soustředěné na autoreferenci, nezávisle na akci.

Jinými slovy, oprahismus je praktikováním úmyslného popírání reality.

Oprahismus je projevem masového infantilismu, v němž realita nikdy nepředstavuje překážku splnění osobního přání. Nesplnění přání je vždy vnímáno jako selhání individuálního ducha, či spíše jedince samého. Lidé nejsou neúspěšní kvůli intervenci reálného světa, ale proto, že jim chybějí zásluhy, duch, drajv, nebo 'osobní síla'. Lidé jsou chudí, protože jim chybí drajv vybřednout z chudoby. Je to jejich chyba ... Tento extrémní důraz na jednotlivce a jeho zásluhy je šikovným prostředkem propagace mýtu, podle nějž hmotná nebo společenská úspěšnost několika šťastných je způsobena jejich 'zásluhami'. To znamená, že oprahismus představuje rozšířenou verzi Dunning-Krugerovy chyby (Dunning-Krugerův efekt označuje kognitivní zkreslení, při němž nekompetentní osoba činí chybná rozhodnutí a vyvozuje chybné závěry, avšak chybí jí schopnost si tyto chyby představit; v důsledku iluze nekonečné superiority vyskytující se u ťulpasa obecného s železnou pravidelností pak je výzkumníky zaznamenávána nepřímá úměra mezi mírou sebejistoty a mírou kompetence: Lidově řečeno, "Čím hloupější sedlák, tím větší brambory; čím větší hňup, tím větší ego" - KD).

Toto vše vede k přirozenému hromadění četných zpráv hovořících o sebeúctě, sebeposílení, sebeobjevování, a k individualismu - což znamená ideální základ pro výrazné omezení znalostí. Právě to je také ve skutečnosti výsledkem oprahismu. Neboť oprahismus představuje antipraxitickou autoreferenční sebeaktualizaci extrémního narcismu. Neexistuje žádný "vyšší plán" - jiný, než jaký vidí oči jednotlivce praktikujícího tuto víru.

To proto, že oprahismus (tak jako jeho příbuzní neoadvaita, americký Zen, křesťanský fundamentalismus a podobně) se staví do protikladu k poznání pro poznání. Na poznání je nahlíženo pouze jako na prostředek společenského vzestupu, společenského úspěchu, individuální spokojenosti, nebo jako na prostředek dosažení "dobré nálady". To je to, na čem záleží; ne na uvědomění, na vědění pro vědění, nebo na dobru všech. V oprahismu jsou širší ekonomické, sociální, kulturní, environmentální, spirituální, etické, či politické úvahy vždy až na druhém místě za autoreferenčním posilováním jednotlivých eg. Všechno je podřízeno individuálnímu prosazení a úspěchu. Vlastní obraz má vyšší prioritu než vnímání sebe sama. A výsledek? Intelektuální hledání pravdy je opuštěno ve prospěch téměř hédonistické slepoty, kdy 'dobrá nálada' je synonymem čehosi zbaveného kontextu a obsahu, kromě narativu hédonistického narcismu. Je to podle mého skromného mínění o málo více než průhledná snaha zamaskovat ucelenou politiku 'oblbování' dvojitým mýtem individualizace a individuálního rozvoje. To vše je obhajováno zjevně krycím narativem duchovního vzdělávání, intelektuálního růstu a "pomáhání" ostatním vidět svět stejnou optikou.

Krom toho, stejně jako u tolika jiných masových náboženství, jde i v oprahismu o byznys. Byznys financovaný řadou velmi dobře platících firemních sponzorů, kteří zaplavují rozparcelovaný a velmi tvárný cílový masový trh výrobky. Výrobky z velké části nesvazovanými vládní regulací, omezeními nebo objektivním hodnocením. Oprahismus prosazuje nejen hmotné výrobky a zboží, ale také služby a terapii využívající údajných "léčebných technik" s malým nebo žádným prověřováním mimo tento trh a mimo pravděpodobně diskutabilní proziskové (ať už jde o dolary, nebo o pochlebování) stanovisko církevních představitelů.

Konečně, jako tolik jiných náboženství, je oprahismus i formou terapie určené pro ty, kdo usilují o lepší život, kde říci: "lepší život" znamená synonymum pro hodnoty a životní styl západocentrických středních tříd. Je to terapie infantilizace směřující k fantazii dávno mrtvé, ale udržované ve zmatené nekróze religiózním narcismem orientovaným na zisk. Výstupem takových systémů víry je velmi smutný komentář k zoufalství ležícímu v pozadí takového množství západního úsilí, v jehož středu nacházíme bohatství a hojnost, které jsou pro většinu lidstva nedostupné.

Oprahismus dělá opak toho, co hlásá - přináší sebechvalné, antiintelektuální, tupé přijetí osobního zisku pod maskou duchovního růstu. Smutné je, že nejde o hlas osobního sebeposílení, ale sebezničení. A je to bohužel dnes dominantní hlas toho, co se na Západě nazývá 'spiritualitou'.