Chcete ušetřit? Zvyšte objem mezd

21. 9. 2010 / Adam Votruba

Proti tomuto argumentu se ozvalo jen velmi málo novinářů. Nevím, do jaké míry je za tím naivní politická představa, že platovou flexibilitou se dosáhne vyšší efektivity po vzoru soukromého sektoru, a nakolik snaha zatlačit odbory do takové defenzívy, aby za dílčí ústupek v oblasti tarifů souhlasily s vysokým snížením platů.

Každopádně situace v soukromém sektoru je taková, že práce zaměstnance má pro podnik hmatatelný ekonomický přínos, od něhož se odvíjí i ocenění jeho práce. Vedení organizací zřizovaných státem takové kritérium nemá. Cílem těchto organizací není zisk, ale poskytování určitých služeb veřejnosti.

Management těchto organizací není vůbec ekonomicky zainteresován na tom, aby lépe odměnil své zaměstnance. Ve vedení soukromého podniku může management odpovídajícím zaplacením schopných pracovníků zvýšit svůj ekonomický profit, ve vedení státních organizací může zvýšit management svůj ekonomický profit nejsnáze tím, že si rozdělí prostředky na platové odměny sám mezi sebou.

Zkušenost ukazuje, že taková praxe je ve státních organizacích běžná. Na přidělení odměn podřízeným je vedení zainteresováno pouze faktory mimoekonomickými a závisí tak toliko na jejich charakterových vlastnostech, zda se tak bude dít dle principu pracovních zásluh. Plánované politické rozhodnutí tak otevírá poměrně velký prostor pro klientelismus a korupci.

Je samozřejmě pravda, že se v mnoha státních organizacích hospodaří neefektivně. Problémem ovšem rozhodně nejsou platy. Ty jsou konkrétně např. ve státních kulturních organizacích podprůměrné, ačkoliv většina zaměstnanců má vysokoškolské vzdělání a jsou odborníky ve svém oboru. Problémem jsou spíše některé předražené projekty, z nichž vedoucí pracovníci mohou profitovat na úkor státních financí tím způsobem, že jsou v kontaktu s dodavatelskou firmou, která jim vyplácí vysoké odměny za tzv. poradenské služby.

Pozornost novinářů by si zasloužil také tzv. outsourcing, kdy státní organizace propouští své zaměstnance a najímají si místo nich soukromé firmy, což nepochybně ve většině případů stojí stát více finančních prostředků, než za situace, kdy tuto práci vykonávali interní zaměstnanci. V tomto případě jde nejčastěji o uklízečky a vrátné, přičemž se tak děje takřka všude - na vysokých školách, v muzeích, v památkové péči atd.

V jednom případě jsem se dostal k informaci, že se tak údajně dělo z nařízení ministerstva, což by bylo možné interpretovat jako politickou hru s čísly, kdy se má vykázat v nějaké kolonce úspora. Odtud jsem si také vypůjčil název článku, neboť zde se nabízí skutečně způsob, jak najmutím nových státních zaměstnanců ušetřit. Bylo by proto legitimní se ptát, kolik nás bude stát ono "bombastické" snižování objemu mezd deklarované současnou vládou.

Na konec jsem si nechal pro dokreslení situace ještě jednu kuriozitu. V politické atmosféře šetření a ekonomické výkonnosti, která prostě nemůže být měřítkem úspěšnosti státních organizací, dochází ve velkých organizacích k postupné centralizaci rozhodovacích pravomocí. Někteří zaměstnanci to interně mezi sebou označují pojmem "neonormalizace".

Jde o to, že o potřebě nákupu zboží či služeb nerozhodují vedoucí odborní pracovníci, ale ekonomická oddělení. Toto opatření nemá ovšem nic společného s efektivitou. Pokud má odborný vedoucí k dispozici omezené prostředky, pak se musí samozřejmě rozhodovat, zda je pro chod jeho oddělení v tuto chvíli důležitější nákup A nebo nákup B. Jak lze ale ideologicky ospravedlnit, že by místo toho o tom měli rozhodovat ekonomové?

Jaké důsledky to má pro chod organizace, si lze snadno představit.

Vím např. o případu, kdy při organizaci akce na počest slavného českého skladatele, kde bylo v zájmu pořadatelů zajistit pro pozvané hosty menší občerstvení, odmítla nadřízená ekonomická složka uvolnit 1000 Kč. Na pohoštění se proto skládali zaměstnanci z vlastních prostředků, aby zajistili akci určitou společenskou úroveň.

Není to jediný případ, o němž vím, kdy zaměstnanci vypomáhají chodu státních organizací z vlastních zdrojů. Pokud mohu soudit, dostávají se zaměstnanci příspěvkových organizací poměrně často do pokušení sáhnout do vlastní kapsy, neboť jsou pro svou práci mnohdy silně motivováni svým zájmem. Většina si jich asi explicitně postaví svou osobní hranici tak, že kvůli tomu, aby zamezili ostudě organizace, své peníze utrácet nebudou, zvláštní je ovšem už skutečnost, že je to vůbec předmětem jejich úvah a rozhovorů.

Způsoby, jak lze efektivně uspořit na chodu státních organizací zřejmě jsou. Příliš se však nepodobají tomu, co zamýšlí současná vláda. Bylo by možné je shrnout do čtyř bodů:

1) Zamyslet se nad tím, jak zamezit úniku peněz přes předražené zakázky. V této oblasti je prostor pro úspory největší, ale na druhou stranu jde o problém nejobtížněji řešitelný. Pomoci by mohlo mj. odstínění státní správy od politiky, neboť obecně lze předpokládat, že mnozí úředníci si mohou korupční postup dovolit jen díky politickému krytí. Pokud nebudou mezi úředníkem a politikem osobní a klientelistické vazby, bude případů podobného jednání nejspíš méně. Současná vláda však místo toho nabídla zrušení zákona o státní službě, který měl tento problém řešit. K zrušení zákona tak došlo ještě dříve, než vůbec začal platit.

2) Přehodnotit metody outsourcingu. Jde o řešení poměrně snadné, ale politicky a ideologicky nevhodné.

3) Samozřejmě šetření na platech je z principu možné vždy. Jeho výše je však stěží ospravedlnitelná, zvláště pokud byla v předvolebních programech vládních stran prohlášení o tom, že úspory se nesmí dít na úkor některé skupiny obyvatelstva. Ponechávám stranou, nakolik se tato politika slučuje s optimistickými očekáváními růstu domácí spotřeby v příštím roce. Každopádně zrušení tabulkových tarifů vypadá spíše jako "pomsta na nejvěrnějších služebnících státu". Výsledkem tohoto opatření bude zákonitě snížení kvality veřejných služeb (v důsledku odchodu některých schopných zaměstnanců a zainteresování mnohých dalších na vedlejších příjmech) a v českých podmínkách patrně i nárůst klientelismu a korupce.

4) Přehodnotit otázku, zda audit státních organizací by měly vykonávat soukromé firmy, když máme k tomuto účelu příslušné státní instituce. (Nehledě na to, zda je vůbec v pořádku, aby hospodaření státu kontrolovala soukromá organizace.)

Nevím, zda konečným cílem pravicových reforem není podat důkaz o tom, že stát je zcela disfunkční institucí. Bylo by však dobré, kdybychom si uvědomili, co všechno můžeme plánovanými úsporami a chybnou distribucí zbylých prostředků ztratit.

Vytisknout