Oprahismus je opium předbohatých, aneb Ťulpas, ťulpas, über alles

20. 9. 2010 / Karel Dolejší

"Coby racionálně využitá reakce na racionalizovanou společnost - v kioscích a v konzultačních místnostech proroků všech stupňů - znovuzrozený animismus popírá odcizení, jehož je sám důkazem a produktem, a konstruuje náhražky za neexistující zkušenost."
Theodor Wiesengrund Adorno
"Kdo se dožívá staršího věku, musí se vědomě zastavit na určitém stupni."
Johann Wolfgang Goethe

V kresleném seriálu Futurama, který se pro zvídavější potomky jednou stane zdrojem podstatné části poznatků o někdejší západní kultuře, bylo předpovězeno, že kolem roku 3000 převezme roli hlavního světového náboženství oprahismus. Kult černé bohyně přinášející spásné poselství o tom, že síla pozitivního myšlení vyvolává vibrace způsobující náležité změny v nás i ve světě, nepochybně není bez šance. Věci je přece třeba vždy náležitě upravit, aby vyvolávaly výhradně příjemný dojem: Keř má býti řádně přistřižen, oháňka kupírována, stůl i ženské nehty opatřeny vrstvou laku - a každý ťulpas bez výjimky vybaven nejnovějším optimistickým přesvědčením o neomezených možnostech vlastního duchovního rozvoje. Jen takto, uhranut vírou v lepší budoucnost, která nikdy nenastane, totiž může být ve společnosti doopravdy příjemný a dokonce časem i zábavný; kdyby jeho vědomí naopak věrně zrcadlilo skutečnou osobní situaci, koukaly by z toho jen samé mrzutosti.

Moderní svět nikdy netrpěl nedostatkem lidí přesvědčených o vlastních neomezených možnostech a schopnostech. Svého času se mezi nimi vyskytovali především Napoleoni a Einsteinové, ale třeba takový Daniel Paul Schreber - možná proto, že to předtím dotáhl až na soudce - se docela spokojil s proměnou v nikterak zvlášť pozoruhodnou ženu. Příznaky se však v současnosti dosti mění a také nejsem v této věci odborníkem, a tedy se jen těžko mohu vyjádřit, jak je to řekněme s duchovními možnostmi diletantského vykladače nesmrtelného Goethova díla. Za prubířský kámen všeho úsilí o spění do nekonečných duchovních výšin ovšem jako vždy pokládám Montaigneův výrok, který už stovky let funguje s účinností křížového výslechu: "Mudrc se nedomnívá, že se dostatečně oprostil od neřestí, pokud je stále ještě nucen svářit se s neřestmi druhých."

Přínos opiátového přesvědčení, v našem případě oprahismu, se ovšem zdaleka neomezuje jen na funkci tak říkajíc dekorativní - tedy na to, že vyznavače zpravidla zdobí standardně vytlemenou grimasou a činí jej tak ve společnosti příjatelnějším než jsou ti, kdo značková věštecká přesvědčení nenosí, používají obnošenější modely, případně je méně často než ostatní dezinfikují Visierem. Jde tu zajisté a v neposlední řadě i o subjektivní stránku věci, v kteréžto rovině se dotyčná duše povznáší k patřičně upravené a sublimované fantazii společenského vzestupu, jenž je pro ni jinak zpravidla po všech stránkách nedosažitelný. Veškeré reálné meze jsou rázem zapomenuty a letí se rovnou vzhůru; jenže i vzlet plní nakonec především funkci nadřazovací - jde o to odlišit se od póvlu - takže cestou se neopomene řádně naplivat na ty, kteří si to dole užívají a v nebeské stratifikaci zjevně patří mezi duchovně nepřizpůsobivé. Člověk by snad i pochopil a odpustil - "nesuďte, abyste nebyli souzeni" - jen kdyby se to, při Oprah, tak halasně, mnohomluvně a naivně nevyřvávalo do světa, ve kterém kurevníka i duchovního obžeru nakonec zkonzumují naprosto stejná mazlivá zvířátka...

"Smrt mlčí před verši", napsal kdysi Jiří Orten. V nějakém smyslu to snad bude i pravda - před blekotáním ji však zmlknout ani nenapadne.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 20.9. 2010