Září 2010: Chudoba cti netratí

20. 9. 2010 / Boris Cvek

Nenávist chudnoucích se obrací proti ještě chudším a na ještě chudších se má ušetřit nebo vybít zlost. Jen marně se upozorňuje na to, že stát prohospodařuje miliardy (např. skandál s Renčovou kampaní pro zvýšení bezpečnosti na silnicích, kdy stát nemá vlastnické právo na licenci, byť kampaň byla placena z peněz daňových poplatníků), protože mnoho spíše hloupých lidí si prostě myslí, že ti nahoře kradou tak nějak oprávněně, neboť oni by na jejich místě kradli taky. Vláda se ale i tak celkem sympaticky snaží plýtvání odvrátit, bohužel velmi málo dává důraz na sociální citlivost, podporu nejslabších, vyloučených a umírajících. Její šetření na středních třídách určitě k vyšší chudobě povede, leč přiznejme si, že naše společnost si žila a stále žije nad poměry, což není dobře z mnoha důvodů. Chudoba nemusí být v tom smyslu katastrofa, ale probuzení se k pořádnému a odpovědnému životu, který nebude stát jenom na konzumu.

Já sám jsem byl vždycky chudý a chudý jsem i teď: nemám a nikdy jsem neměl automobil, nemovitost, mobilní telefon, televizi... můj plat na gymnáziu byl asi 11 tisíc čistého a i s nejvyšším vzděláním (PhD) dlouho nebyl nad úrovní průměrné mzdy. Moje štěstí nespočívalo však v nákupech a konzumaci, v užívání si na dluh, spočívalo naopak na víře ve smysluplnost seberozvoje, na snech, citech, pevných přátelstvích, radosti z četby, poslechu hudby a procházek v lese, z obrovského dobrodružství bádání a přesvědčování elitních amerických profesorů (CalTech, Harvard, Johns Hopkins) o svých idejích. Není hanbou být chudý, hanbou je být citově plochý, hanbou je nemít sny a statečnost o ně bojovat, hanbou je být bezohledný a nezodpovědný, hanbou je nevěřit v budoucnost a seberozvoj.

Kam jsme to svým falešným bohatstvím dotáhli? Ničíme životní prostředí a připravujeme našim vnukům globální katastrofy, 50% manželství se rozpadá a děti i z těch nerozpadajících se už téměř nevědí, co je to cit, umění, snění, víra. Převládá cynismus, který je pro mladého ducha zhoubný jako agresivní rakovina. Hrdinové, kteří tuto civilizaci vytvořili a rozvíjeli, od básníků, vědců, inženýrů až po politiky, kněze a vojáky, byli snílci a věřili a usilovně se o svůj sen zasazovali. Kdybychom věřili jen v přízemní realitu, nic vznešeného tu nemáme. A přitom i banální automobil je jen vedlejším pozůstatkem velkého rozvoje vznešených fyzikálních teorií v 19. století, bez nichž by byl nemyslitelný. To si však lidé v konzumním bohatství uvědomují stále méně: nač vzdělanost, nač snění a cit u koryta v chlévě supermarketu? "Cit s hlavou hovězí vybírá popelnice", zpíval Kryl v Bludném Holanďanu. Mnozí rodiče by se divili, jak taková společnost dokáže "vychovat" jejich děti i navzdory vlastní snaze rodičů o opak.

Tak např. jeden mladý umělec z živou víru mající a tolerantní katolické rodiny mi vážně napsal, že jeho nejkrásnější životní zážitky jsou erotické hrátky s tupými dívkami. O čem jiném pak může být jeho tvorba než o jeho hedonismu a frustraci z tohoto hedonismu plynoucí? Jediný záblesk skutečného vzrušení a magična jsou v takovém životě drogy (přitom každý květ a každý živočich, o pokladech světového umění nemluvě, obsahuje nekonečné tajemství a fascinujicí dobrodružství, které musí docenit každá otevřená a kultivovaná mysl - níže uvádím odkaz na video s R. Feynman, který to blíže vysvětluje) a jenom narkomafii to hraje do kapes. A zábavou, která do takového života patří, je utýrání zvířat k smrti nebo zlodějina v obchodech.

Všude v televizi a novinách pak vidíte úsměvy, zábavu, vtipnost typu "Uvolněte se, prosím", protože život na dluh, kde je všechno "easy" a bez významu, kde věci nemají žádnou hodnotu, protože nevyžadují žádné úsilí, poctivost a disciplínu, nic víc nemůže dát. Nejhorší je, že ti mladí lidé často ani nemají představu, že by to mohlo být jinak, posuzují se podle značkového oblečení, žijí mobily a iPody a dávno netuší, že jejich dědové a pradědové plakali v jejich věku nad romantickými básněmi (Goethe dokonce svým Wertherem způsobil vlnu sebevražd). V konzumním světě neexistuje práce na sobě ve smyslu Patočkovy "péče o duši", neexistuje seberozvoj a pravda, dluh všechno zakryje, je to jako iluze z císařské scény ve Faustovi. Za "pravdu" se pokládá cynismus, že člověk musí být svině, jakou ho konzumní společnost vychovala, po celý život, protože cit, snění, seberozvoj, ba dokonce i pouhé poctivé živobytí jsou náročné, nejisté a vyžadují sebekázeň a odvahu.

Člověk je prý tím, co se mu chce, už to není bytost s vůlí a odpovědností. Je to slaboch a hňup, smítko unášené bažinou chtíčů. V tom ohledu je právě srážka s realitou asi jediným možným lékem, byť tato srážka povede díky nutnému placení za to, co bylo půjčeno, k větší chudobě. Společnost však nemůže fungovat v konzumu do nekonečna, je to destruktivní na všech úrovních. Měli bychom se naučit si chudoby vážit a vrátit věcem význam, který vskutku mají: požitky nemohou naplnit život. Statečnost, která s sebou nese i riziko ztroskotání a bídy, je obdivuhodná - jak dokládám na Homérových verších o králi Odysseovi, který přistál jako ztroskotanec u Faiéků - ale zbabělost, která se místo poctivé práce a skromnosti rozhodne utopit se na dluh v moři konzumu, je hnusná. Každému doporučuji jako takový úvod do poctivé společenské sebereflexe přečíst si (z našeho pohledu asi už poněkud naivní) Thackerayův román Jarmark marnosti.

Feynmanova (nositel Nobelovy ceny za fyziku, autor historicky nejlepších přednášek z fyziky, profesor na CalTechu) Óda na květinu ZDE

Vytisknout