Jádro: umění výmluvného mlčení

2. 8. 2010 / Karel Dolejší

Kde se na této planetě nachází jedno jediné dlouhodobě testované konečné úložiště vyhořelého jaderného odpadu? Jakou část z celkového příkonu slunečního záření na Zemi, který se odhaduje na 147 310 TWr/r, by mohlo lidstvo ještě spotřebovat pro sebe, aniž by se v důsledku energetického stresu funkčně rozpadly některé vitální podpůrné ekosystémy (zajišťující například dýchatelnost vzduchu...), bez nichž lidstvo na této planetě nepřežije?

"Trvalé" úložiště vyhořelého jaderného paliva WIPP, zprovozněné před jedenácti lety není prvním, ale celkem třetím projektem tohoto typu v pořadí, přičemž dvě "trvalá" úložiště - v německém Morslebenu a Schacht Asse, zprovozněná na přelomu 60. a 70. let - byla už mezitím pro nezvladatelné problémy zase zrušena. V případě WIPP teprve před pěti lety začal důkladný průzkum geomechanických vlastností narušené horniny bývalého solného dolu coby možného zdroje analogických problémů, které vedly k nutnosti uzavřít německá úložiště.

Po zaplnění v roce 2070 má být WIPP podle plánů aktivně monitorováno pouze sto let, ačkoliv radioaktivita z plutoniových rozpadových řad může setrvat na současné úrovni či dokonce stoupat po dalších 10 000 let. Nelze veškerou vědeckou ekologii jednoduše redukovat na fyziku.

Objevení ekologie jako nové integrativní disciplíny

(upravený úryvek článku H. T. Oduma zveřejněného v roce 1977 v časopise Science)

Je samozřejmé, že by věda neměla být pouze redukcionistická ve smyslu usilování o pochopení fenoménů prostřednictvím detailního studia menších a menších komponentů, ale také syntetická a holistická ve smyslu usilování o pochopení větších komponentů a funkcionálních celků. Například lidská bytost není pouze hierarchickým systémem sestávajícím z orgánů, buněk, enzymových systémů a genů jakožto subsystémů, ale je také komponentem supraindividuálních hierarchických systémů jako jsou populace, kulturní systémy a ekosystémy. Věda a technologie během posledního půlstoletí byly natolik zaujaty redukcionismem, že supraindividuální systémy trpěly blahovolným opomíjením. Pokud jde o ekosystémy, jichž jsme součástí, trpíme propastnou nevědomostí. V důsledku toho máme dnes pouze poloviční vědu o člověku...

Důležitým důsledkem hierarchické organizace je, že s kombinováním komponentů nebo podsouborů kvůli tvorbě velkých funkcionálních celků se objevují nové vlastnosti, které na předcházející nižší úrovni nebyly přítomné nebo zřejmé... Ať už je rozsah emergence jakýkoliv, můžeme z ní vyvodit, že výsledky na jakékoliv jednotlivé úrovni napomáhají studiu následující úrovně souboru, ale nikdy zcela nevysvětlují fenomény, jež se na této vyšší úrovni vyskytují, a jež je nutno studovat, abychom si udělali kompletní obraz. Lidové rčení o tom, že "les je něčím víc než jen souborem stromů", je jistě prvním pracovním principem ekologie...

Nelze vězet až po uši v jednostranném redukcionismu, který H. T. Odum již v roce 1977 pokládal za beznadějně zastaralý. Jedním z důsledků tohoto stavu je například úporné popírání všech pojmů a zákonitostí, které Odum odvodil při empirickém studiu velkých složitých ekosystémů, jež na rozdíl od fyzikálních abstrakcí nebo jednoduchých laboratorních experimentů nelze "rozebrat na jednotlivá kolečka" a tvářit se přitom, že můžeme zkoumat každé kolečko zvlášť a tím už pochopit, jak fungoval budík, jenž byl jimi kdysi tvořen.

Jedním z klíčových pojmů ekologické energetiky je emergie (emergy - z anglického embodied energy, ztělesněná energie). Jde o dostupnou energii (exergii - nikoliv "exoenergii", jak tento výraz píše Wagner) určitého druhu využitou přímo nebo nepřímo k transformacím, jež vedou ke vzniku určitého produktu nebo služby. Lidé nikdy nemohou přestat být součástí přírodních ekosystémů, jež podporují jejich základní životní funkce. Veškeré přírodní procesy jsou přitom v poslední instanci poháněny slunečním zářením a (v mnohem menší míře) geotermální energii nebo slapovými silami. Jiný zdroj energie v přírodě neexistuje. Fosilní paliva, jimiž je poháněna moderní civilizace, představují ztělesněnou energii (emergii) slunečního záření nashromážděnou fotosyntetickými procesy během stovek milionů let a modifikovanou geologickými silami. V tomto smyslu jde o jakýsi přírodní energetický kapitál, který po spotřebování nedokážeme sami znova vytvořit.

Všeobecné bagatelizování problému ropného zlomu počítá s tím, že lidé nedokážou nebo nebudou chtít pochopit nevratnost procesu spotřebování zásob akumulované fosilní energie. Počítá s neochotou přemýšlet o tom, proč Hirschova zpráva navrhla jako hlavní adaptační opatření na ropný zlom výrobu syntetického benzínu z uhlí (což ale samozřejmě z hlediska globální změny klimatu představuje jednoduše katastrofu...) - přičemž odhadované náklady se i zde pohybují ve stamiliardách dolarů - a nikoliv nějaký troufalý pokus nahradit "přírodní akumulaci" solární energie, z níž dosud žijeme, v plném rozsahu technologickými systémy, jež by (hypoteticky...) dokázaly provádět koncentraci energie tak efektivně a úsporně, aby lidstvo mohlo pokračovat v dosavadní exponenciální ekonomické expanzi na základě instantní přeměny dopadající solární energie v široce dostupné druhotné energetické zdroje, aniž by přitom rozvrátilo přírodní ekosystémy, na nichž je z hlediska svého přežití naprosto závislé. O sci-fi scénářích založených na jaderné energetice, v nichž se tvrdošíjně zaměňují empirické důkazy za iracionální důvěru v budoucí všemoc vědy a ignoruje problém akumulace nebezpečného jaderného odpadu, ani nemluvě.

Jako nás před rokem 2008 ekonomové de facto usilovně přesvědčovali, že se lze do nekonečna zadlužovat, aniž bychom kdy spořili, nyní jsme zase některými autory analogicky přesvědčováni, že spotřebování přírodního energetického kapitálu akumulovaného během stovek milionů let nepředstavuje žádný významnější problém, a že se prostě pojede dál. Faktický civilizační krach, který by vyplynul z nové verze bezstarostného zadlužování, by měl ovšem pro lidstvo podstatně horší a dlouhodobější důsledky než pouhá ekonomická recese.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.8. 2010