Neradostné dědictví VI. sjezdu KSČM: model socialismu pro 21. století

23. 7. 2010 / Josef Heller

O práci na modelu už ztrácejí zájem i různí představitelé konzervativního (nebojme se říci stalinského) proudu ve straně (např. z Chomutova či Prahy 1 a 6), kteří kdysi na budějovickém sjezdu tento úkol do usnesení sjezdu prosadili v domnění, že se jim podaří ovlivnit práce nad ním tak, že z nich opět vyplyne nekritická idealizace minulého modelu tzv. protosocialismu. V dané konstelaci, kdy se vedení pečlivě vyhýbá jakékoli konfrontaci s jejich názory, mají pocit, že už vlastně mají výsledek v kapse.

Ale nechme politických souvislostí a podívejme se na odborné problémy, které se objevily v průběhu již zhruba šestileté práce nad modelem.

Bohudíky se jasně ukázalo, že konzervativní, stalinské pojetí modelu nemá zatím převahu. Opěrnými body tohoto pojetí je teze, že minulý systém nezkrachoval především pod vlivem svých vnitřních systémových vad, kterým se nebylo v dané situaci možné vyhnout, ale které přesto bránily jeho trvalé životaschopnosti a konkurenceschopnosti. Hlavní příčiny byly zahraniční, síla protivníka, a k tomu rozvědky a zrádci, zejména Gorbačov.

Z tohoto pojetí minulosti vyplývá i pojetí budoucnosti – nic podstatného netřeba měnit, i nový socialismus bude založen na diktatuře a nedemokratičnosti, bude nadále vedoucí úloha strany a vláda řídícího aparátu, snad jen bez masových gulagů, popravování a zavírání a zestátňování ševců a holičů. Přímo páteřním prvkem stalinského modelu je, že i nadále zůstane dominantní formou vlastnictví státně byrokratické vlastnictví řídícího aparátu. Tohle všechno všichni zastánci stalinského pojetí - např. M. Havlíček, L. Kollarčík, P. Degťar, bří Košťálové, I. Hrůza, V. Jumr apod. – ne vždy říkají a možná si to ani sami neuvědomují – ale tato logika je spojuje do nerozborného celku.

V ostrém protikladu k tomuto proudu je proud (co do politické reprezentace, která k němu patří, i co do počtu veřejně vystupujících osobností) slaboučký. Fakticky je možné ho personifikovat pouze jmény autorů knihy Bojíte se socialismu?, která vznikla jako vedlejší a alternativní produkt práce na materiálu pro VII. sjezd – J. Heller a F. Neužil. Tento proud především vychází k konstatování, že protosocialismus – první pokus o socialismus – byl sice nutným a do jisté míry užitečným a progresivním pokusem o alternativu k socialismu, nicméně však pokusem, který nebyl trvale životaschopný a zdegeneroval v důsledku systémových vad, především té formy vlastnictví výrobních prostředků, na které byl založen (lokálně omezené vlastnictví řídícího aparátu jako vládnoucí třídy) a z něj vyplývajících byrokratických a nedemokratických řídících a politických struktur (včetně deformace marxisticko-leninské ideologie). Budoucí model socialismu musí být podle názorů těchto autorů založen na určující (nikoli výhradní) roli samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví dovedeného do podoby velkých nadnárodních komplexů. V tomto vlastnictví musí každý zaměstnanec v sobě spojovat reálně pociťovanou roli pracovníka i vlastníka (nejde zde vůbec o akciové či jugoslávské pojetí vlastnictví a jiné nesmyslné pomluvy ze strany stalinského proudu).

Existuje však celá řada seriózních autorů, která se pohybuje mezi oběma pojetími, a to nejen vzhledem k odborné profilaci, ale i pod vlivem hluboce interiorizovaného pocitu, že výstup z bádání by neměl narušit "jednotu strany" a měl by být jakýmsi kompromisem... Ať laskavý čtenář posoudí, nakolik byl pro vliv strany ve veřejnosti užitečný dlouholetý kompromis, kdy všechna stanoviska vedení strany či strany jako celku byla limitována ohledem na stalinský proud a kdy se strana pečlivě vyhýbala zaujetí jasného stanoviska k minulosti.

Při práci nad modelem proto nakonec dostal politickou důvěru právě tento kompromisní proud symbolizovaný jmény Z. Hába, Jiří Dolejš a M. Formánek, který, jak se zdá, bude produkovat i výstup pro VIII. sjezd, bude-li jaký. Tento proud má k rebelantskému hellerovsko-neužilovskému proudu hodně blízko v kritickém hodnocení minulosti (nepřijímá však tak jednoznačně objektivní dannost protosocialismu vnitřními systémovými vadami a odmítá existenci třídy řídícího aparátu). Pokud jde o budoucnost, je v souladu s programem a dokumenty strany pro pluralitu vlastnickou, ve které se prosazuje klíčová úloha společenského vlastnictví, ve kterém dílčí roli hraje i samosprávné zaměstnanecké vlastnictví, i pro pluralitu politickou, širokou demokracii a politickou samosprávu. Nevidí funkčnost násilného jednorázového uchopení moci, přitom však úlohu politiky a určité formy politického uchopení moci akcentuje dosti výrazně. Přes rozdíly v přístupech jednotlivých autorů je osou tohoto proudu koncepce postupného, nenápadného zestátňování klíčových sektorů ekonomiky prostřednictvím daní, výkupu, plánování apod. O limitech vyplývajících z postavení řídícího aparátu, který by byl v tomto "hábovském" pojetí znovu vládnoucí třídou, tento směr neuvažuje, zdá se, že jeho hlavní duchovní "otec" považuje dominantní roli řídícího aparátu za něco přirozeného a věčného, přičemž nerozlišuje odbornou úlohu aparátu a jeho úlohu vlastnickou.

Takto jsou zatím rozdány karty a, jak se to jeví nyní, dojde asi opět k opakování postupu před VII. sjezdem - tj. nebudou předkládány vědecké argumenty (třeba i alternativní), ale místo toho vznikne politicky přijatelný a nikoho nedráždící (zejména ne stalinisty a vedoucí funkcionáře), také ovšem nikoho neuspokojující, kompromis.

Heslo Jana Husa "Páleč je mým přítelem, ale moji největší přítelkyní je pravda" (volně parafrázuji – J.H.), zřejmě pro úvahy teoretického zázemí ÚV KSČM nad modelem socialismu platit nebude ani před VIII. sjezdem KSČM.

Autor je člen Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM

Vytisknout