ANALÝZA: Mediální obraz zahraničí a zahraniční politiky České republiky

Manipulace ministerstva zahraničí a Mladé fronty Dnes

21. 7. 2010 / Jan Křeček

...jestliže se zahraniční zpravodajství českých médií vyznačuje etnocentrismem, opomíjí celé kontinenty a naopak se zaměřuje na celebrity a spektakulární katastrofy, není to ideální stav. Jako možný korektiv zde nabízíme k úvaze za prvé možnost tlaku na mediální sektor a jeho regulaci. ... A nejen jako politologický problém pak působí fakt, že ještě více než česká média je v otázce lidských práv selektivní česká zahraniční politika.

Uvažování o zobrazování zahraničí v médiích a přeshraničním informačním toku není v našem kulturním okruhu žádnou novinkou a je dohledatelné v odbornější literatuře (viz např. pozornost věnovaná propagandě během světových válek) dávno předtím, než můžeme hovořit o ustavování mediálních a komunikačních studií jako samostatného vědeckého oboru. Je však zajímavé, že dvě studie právě zahraničního zpravodajství ze šedesátých let stály u zrodu dvou základních konceptů mediálních studií, konceptů tak klíčových, že jejich platnost a explanační potenciál už dávno přesáhly původní doménu zpravodajství zahraničního.

Zpravodajské hodnoty

První komplexní a metodologicky podložené stanovení principů orientace zahraničního zpravodajství ve světovém informačním toku (resp. ve světovém dění) přinesli v polovině šedesátých let Galtung a Ruge. (Pozn. ŠOK: GALTUNG Johan, RUGE Mari Holmboe. The structure of foreign news. The Presentation of the Congo, Cuba and Cyprus Crises in Four Norwegian Newspapers. Journal of Peace Research, vol. 2, pp. 64-91, fulltext PDF: archiv BL) Jejich dlouhodobý výzkum zahraničního zpravodajství v norských médiích vyústil v první klasifikaci tzv. zpravodajských hodnot. Tento koncept má potenciál vysvětlovat, proč se některé země ve zpravodajství objeví a jiné nikoli, resp. šířeji, které faktory rozhodují o tom, že se z určité události stane zpráva. O "zprávotvornosti" primárně sociální události podle Galtunga a Rugeové rozhodují tyto podmínky: frekvence, práh pozornosti, jednoznačnost, význam, souznění, překvapení, kontinuita, variace, vztah k elitním národům, elitním osobám, personalizace a negativita.

Prvních osm faktorů – frekvence až variace – podle autorů nezávisí na kulturním zázemí. Jinými slovy, nebudou se v různých podmínkách lišit a měly by být „relativně nezávislé na některých dalších důležitých determinantech médií“. Existují ale i kulturně podmíněné faktory, které jsou podle autorů důležité především v euroatlantickém světovém prostoru. A těmi jsou právě zmíněné vztahy k elitám, personalizace a negativita.

Všech dvanáct jmenovaných faktorů spolu vzájemně souvisí. Aditivní hypotéza předpokládá, že čím více faktorů se u události sejde, tím větší je pravděpodobnost, že se událost stane zprávou. Komplementární hypotéza říká, že pokud událost některé faktory neobsahuje, musejí být ostatní faktory o to silnější, aby se událost stala zprávou (viz Galtung–Ruge, 1965; Podzimková, 2006).

Agenda-setting

Druhý klíčový koncept první poloviny šedesátých let je svázán se jménem Bernarda Cohena a jeho prací The Press and Foreign Policy (pozn. ŠOK: COHEN Bernard Cecil. The Press and Foreign Policy, Princeton University Press, 1963, ISBN 0691075190), v níž konstatoval, že „média nemusejí být schopna určovat, co si lidé mají myslet, ale jsou úspěšná v určování, o čem mají přemýšlet“ (Cohen, 1963). Toto je asi nestručnější definice konceptu agenda-settingu, který stejně jako koncept zpravodajských hodnot vychází z přesvědčení, že „mediálně konstruovaná skutečnost je v zásadě transformací mimomediální skutečnosti a k této transformaci dochází nezbytnou redukcí událostí na mnohem menší množinu mediálně akceptovatelných událostí (neboli zpráv), avšak nezůstává pouze u převodu událost-zpráva, ale sleduje i jejich účinek na druhém konci komunikačního toku a předpokládá, že v dnešních společnostech těžko najdeme živé veřejné téma, které současně mediálním tématem není (a následně se snaží rozplést, kdo z aktérů má moc témata nastolovat).“ Provedeme-li nyní syntézu, pak vstupní hypotetický rámec pro uvažování o datech, která budeme dále prezentovat, lze asi nejstručněji vyjádřit takto: jakkoli čeští občané cestují a o cestách si pak spolu vyprávějí, jakkoliv získávají povědomí o bližších či vzdálených zemích i mimo (masová) média, lze předpokládat, že značnou část vědění o světě získávají právě z médií. Proto je důležité sledovat, které země se v českých médiích objevují a které ne, protože míra jejich výskytu bude mít přímou úměru s důležitostí, přisuzovanou českou veřejností (dění v) dané zemi.

Ptáme-li se na vazbu mezi obrazem zahraničí a obrazem zahraniční politiky, pak společné mají oba fenomény samozřejmě zobrazovatele, tedy média. Média, která mají ve fungování moderních společností klíčovou roli, roli až sociálních institucí, a jako takové jsou objektem uplatnění řady společenských normativních požadavků. V případě obrazu zahraničí, resp. jeho odchýlení od pomyslného ideálu (ideálu zobrazení „pestrého“, „pravdivého“, „zaměřeného na děje relevatní a důležité“ apod.), můžeme z pomyslné odchylky krom médií samých (podléhání mediální logice a mediálním rutinám) vinit hlavně sílu mezinárodních tiskových agentur. Tedy institucí, v důsledku normativních očekávání české veřejnosti do značné míry vyvázaných, na rozdíl od českého ministerstva zahraničních věcí, které naopak v zájmu a jménem lidu České republiky vzniklo a jeho jménem mluví. A jedná – a právě tato role MZV zpětně odliší naše zamyšlení (a jeho důsledky) nad obrazem zahraničí a obrazem zahraniční politiky v českých médiích – viz dále. Krom tohoto interpretačního rámce by jistě bylo vhodné zmínit se i o zdrojích zjištěných a interpretovaných dat. Z produkce Katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK v Praze se jako vhodné jevily zejména dvě práce: klasická „berelsonovská“ obsahová analýza zahraničního zpravodajství MF Dnes roku 2005, kterou prováděla Gabriela Podzimková půl roku v rámci své diplomové práce (Podzimková, 2006), a navazující komparativní studie Jakuba Končelíka, jenž srovnával zahraniční zpravodajství Rudého práva v letech 1965 až 1967 s MF Dnes v roce 2005 (Končelík, 2006). Pro potřeby našeho dnešního setkání jsme tyto dvě studie doplnili originálním výzkumem: částečně komputerizovaná (fulltextová) obsahová analýza poskytla bázi 1960 článků z MF Dnes z let 2004 až 2008, v nichž explicitně figuruje MZV či jeho představitelé (vystupují jako mluvčí, aktér, zdroj, organizátor pseudoudálosti či komunikační události typu tisková konference, prohlášení apod.), je zmiňována česká zahraniční politika, diplomacie atd.

Důležitá poznámka – budeme-li dále uvádět „agendu MZV“, budeme tím mít na mysli těchto 1960 článků, tedy obraz české zahraniční politiky, MZV atd. tak, jak jej mediuje MF Dnes (neanalyzovali jsme žádné textové výstupy ministerstva či jeho interní komunikaci). Máme na mysli onen „mediální obraz“, zmíněný v názvu našeho příspěvku.

Druhá poznámka se týká toho, že u dat pro obraz „agendy MZV“ (v MF Dnes) je uváděn průměr za posledních pět let, kdežto analýza „zahraniční agendy MFD“ (tedy všeho zahraničního zpravodajství, s MZV i bez MZV) se týká roku 2005. I když se v tomto roce objevilo zpravodajství ze 195 zemí, v příspěvku se to projeví zvýšenou viditelností zahraničních (mimodiplomatických) událostí, tedy zejména jednou přírodní katastrofou a jedním útěkem stíhaného podnikatele.

Média a zahraničí I – shodné a rozdílné zájmy MFD a MZV

Pro základní hrubou představu – ve sledovaném deníku tvoří zahraniční zpravodajství 9 % obsahu (plochy), zpravodajství z domova dalších 33 %, zbývající více než polovinu plochy (58 %) obsazují jiné, povětšinou zábavní obsahy, inzerce, sport, kultura apod. Pokusíme-li se zahraniční zpravodajství MF Dnes v roce 2005 rozdělit na kontinenty, pak přesně polovina článků zavádí čtenáře do Evropy či některého evropského státu, 24 % zahraničního zpravodajství je věnováno Severní Americe, 21 % Asii, zbývající kontinenty jsou takřka neviditelné – 2 % pro Afriku, po pouhém jednom procentu pozornosti zbývá pro Jižní Ameriku, Střední Ameriku, Austrálii a Oceánii.

Graf č. 1: Státy v zahraničním zpravodajství MF Dnes (2005)

První graf zobrazuje zpravodajskou pozornost jednotlivým státům (v MF Dnes v roce 2005). Již při prvním pohledu je možno je seskupit do několika skupin – pořadí samozřejmě otevírá skupina „silných hráčů na mezinárodním poli“, tedy Spojené státy americké, Velká Británie, Německo a Rusko, sem si zařazení zaslouží i Francie, Itálie, Čína a Japonsko. Druhá skupina států je definována pozorností, kterou na sebe vážou válečné konflikty či jejich hrozby, tedy Irák, Írán a Izrael. Třetí skupinou jsou státy postižené přírodními katastrofami, tedy Thajsko, Indonésie, Austrálie; zemí, spadající do obou posledně jmenovaných skupin, je pak Pákistán. Poslední skupinou jsou pak státy, k nimž se pozornost českého tisku odvíjí od geografické blízkosti – Polsko, Slovensko a Rakousko. Specifickým případem jsou pak díky pozornosti jednomu uprchlému českému podnikateli Seychely. Poprvé a nikoli naposledy se nám potvrzuje platnost nesčetněkrát prověřovaných zpravodajských hodnot, naopak nepotvrzeno v české mediální praxi zůstává zjištění analýz amerických médií (viz např. Hester, 1971; Burrowes, 1974), že země s velkou přistěhovaleckou komunitou mají větší šanci na pokrytí. Vztah mezi počtem imigrantů a mediální pozorností jejich mateřské zemi by snad šlo ještě nalézt v případě Slovenska, byť se ocitlo až v druhé desítce zpravodajsky pokrytých zemí, ale např. Vietnam či ještě více Ukrajina zůstávají na úplném okraji zpravodajství sledovaného deníku.

Graf č. 2: Státy v článcích o české zahraniční politice (MF Dnes 2004–2008)

Druhý graf přináší pořadí pozornosti jednotlivým státům tak, jak často se objevovaly v článcích o české zahraniční politice, je tedy prvním vyjádřením toho, co jsme s jistou mírou zjednodušení nazvali „agendou MZV“ (viz výše). Při letmém prvním srovnání s předchozím grafem zaujme zřetelný posun Velké Británie (z 2. na 10. místo), jenž je dobrou ilustrací platnosti zpravodajské hodnoty „vztah k elitním osobám“. Právě Velká Británie, pro českou diplomacii nepříliš zajímavá, je velkododavatelem zpráv o „celebritách“, ať už jde o členy královské rodiny, sportovce, popkulturní „umělce“ apod. Z výsledků, takto sestavených do dvou pořadí, jsme (trošku „bulvárně“, přiznejme, tedy se snahou okamžitě a nekomplikovaně zaujmout pozornost čtenářů) sestavili tři výsledkové listiny.

Tabulka č. 1: Shodné a rozdílné zájmy MZV a MF Dnes (2005)

Pořadí shodného zájmu, tedy první sloupek tabulky 1, je seznamem států, které jsou na vrcholu pozornosti jak „nediplomatického“ zpravodajství MF Dnes, tak i článků o české zahraniční politice. Lze ji tedy číst jako TOP 10 států jak dle mediální, tak „diplomatické“ logiky, tedy států, jejichž dění je podle souběhu těchto logik předkládáno české veřejnosti (resp. čtenářům sledovaného deníku) jako nejdůležitější, hodné vrcholné pozornosti. Následující dvě pořadí je třeba číst přesně opačně – seřadily se v nich státy s největším rozdílem „mediální“ a „diplomatické“ pozornosti, tedy v případě první části tabulky státy, u nichž je největší nepřímá úměra zájmu MZV o daný stát (o němž referuje MF Dnes) a nezájmu MF Dnes (pakliže tedy nejde o zprávu, v níž je v souvislosti s danou zemí zmíněna i česká diplomacie). Jinými slovy – druhý sloupek tabulky 1 je jakousi hitparádou států, které zajímají české diplomaty, ale nikoli české novináře.

O první místo Vietnamu se nezasloužil ani tak fakt, že je jedním z příjemců rozvojové pomoci ČR, ale daleko více problémy s udílením víz na tamní ambasádě. Znalcům a znalkyním „priorit“ české zahraniční politiky asi není třeba příliš osvětlovat pozornost věnovanou Lukašenkově Bělorusku či Kubánské republice, za vysokým umístěním Turecka stojí diskuse o možném budoucím členství v EU, za dánským pak děje následující po uveřejnění karikatur proroka Mohameda v listu Jyllands-Posten. Velkou pozornost Řecku je možno vysvětlit jak zahraničněpolitickými otázkami typu Makedonie (FYROM) a Kypru a souvislostmi se vstupem těchto států do EU, tak i stovkami Čechů a Češek, ohrožených tamními požáry.

Pozornost Kanadě byla věnována vlivem debaty o zrušení či naopak zavedení víz, Maďarsku snad jen tím, že jako člen Visegrádu má místo v diplomatické agendě, ale jinak je novináři příliš zajímavým pro české čtenáře neshledávají.

Druhé zobrazení rozdílných zájmů poskytuje třetí sloupek tabulky 1, v němž je uvedeno pořadí států s největším počtem opačné pozornosti. Jelikož se data mediální (nediplomatické) pozornosti vztahují k roku 2005, pak již při vědomí existence zpravodajských hodnot nepřekvapí, že se v přehledu objevují státy, které pustošily tehdejší přírodní katastrofy (Indonésie, Austrálie, Srí Lanka). Jakkoli největší pozornost českých médií ze zemí poničených tehdejší tsunami získalo Thajsko (viz první dva grafy), což krom řady dalších faktorů ovlivnila i česká modelka Petra Němcová, v jejímž příběhu se sešlo hned několik zpravodajských hodnot najednou, v této tabulce se nenachází proto, že tato země (na rozdíl od ostatních) získala i velkou pozornost české diplomacie (řada zraněných českých turistů, evakuace atd.). Důvod zařazení Seychel jsem již uváděl, v případě Finska vysvětluje výskyt v čele tabulky účast českých sportovců na helsinském atletickém mistrovství, několik jejich medailí a dopingová aféra.

Média a zahraničí II – agenda lidských práv

Jak je snad z předchozích údajů zřejmé, nedistribuují česká média (resp. MF Dnes) svou pozornost po zeměkouli rovnoměrně a nabízejí tak obraz světa spíše zkreslený, nepříliš diverzitní a plastický. Vysvětlením může být krom vnitromediální logiky (viz zpravodajské hodnoty) i globalizace toku informací, jeho koncentrace a propojování s finančními sektory, kdy tok informací následuje finanční toky. Mnohé studie upozorňují na hegemonní pozici tří světových zpravodajských agentur, Reuters, AP a AFP, ovlivňujících i chování menších regionálních agentur, které se namísto hledání alternativ stávají podřízenými dodavateli „velké trojky“, hlavních managerů světového informačního toku.

Jedním z řešení této nevyvážené situace může být vytváření paralelních informačních struktur na národní úrovni, z čehož zde můžeme vyvodit možná překvapivé normativní zadání pro MZV jako komunikátora. Jako každá instituce má i toto ministerstvo svou „komunikační politiku“ – teď mám na mysli zejména politiku komunikace vertikální, „shora dolů“, od vlády k občanstvu, jejímž jménem koneckonců existuje a funguje. A jestliže má tato instituce (z obdobně založených a placených institucí) nejvíce chapadel a tykadel po světě, jestliže obhospodařuje nejglobálnější úřadovny a mise (ve 199 státech), pak by jako taková mohla a měla být i nejkomplexnějším poskytovatelem informačních služeb „dovnitř ČR“. Tedy stát se aktivním přispěvatelem k mediální diverzitě, ať už vlastní komunikací (informační služba, web), nebo – a to hlavně – zapojením do komunikace mediované a mediální (PR, servis pro novináře...).

Z hlediska veřejného zájmu lze naopak za špatnou komunikační politiku označit takovou, která využívá širokého arzenálu public relations a politického marketingu k pouhé legitimizaci svých vlastních kroků, učí média vidět svět tak selektivně, jak se to hodí aktuálním politickým zájmům – a vytváří tak z „nezávislých“ médií nástroj vlastní propagace/propagandy.

Tím se dostáváme k třetí a poslední klasické práci mediálních studií, která zde bude zmíněna, k Manufacturing Consent od Hermana a Chomského (pozn. ŠOK: HERMAN Edward S., CHOMSKY Noam. Manufacturing Consent. The Political Economy of the Mass Media. Pantheon Books, 1988 ISBN: 0394549260. reprint 2002 ISBN: 0375714499), v níž představili svůj „model propagandy“, týkající se pohříchu médií, jež se samozřejmostí chápeme jako svobodná. Oprávněnost modelu o pěti filtrech a jednom kontrolním mechanismu, které ústí v politickou selektivitu a znesvobodňují (nejen mezinárodní) komunikaci, autoři obhajovali na několika zahraničněpolitických epizodách a jejich mediální prezentaci. Hned první z nich – „Cenné a bezcenné oběti“ – se týká (politicky) účelové selektivity, kdy autoři srovnávali masivní pozornost amerických médií vraždě polského kněze Jerzyho Popieluszka s nezájmem o sto církevních obětí, zaviněných protikomunistickými organizacemi v zemích Latinské Ameriky (Herman– Chomsky, 1988).

Pro prověření této politické selektivity, a to jak českými médii, tak i MZV, jsme vybrali téma lidských práv. Z několika důvodů – málokterý prinicip je dnes více proklamován jako univerzální, a tedy s latentní samozřejmostí chápaný jako nesubjektivní. V souvislosti s českou zahraniční politikou se tento princip objevuje velmi často (v základním souboru nejčastější významová, legitimizační, hodnotová souvislost/princip), je prezentován jako univerzální, a právě proto se jeví jako ideální ke zkoumání možné předpojatosti či účelového nakládání s ním (tedy zda i česká média – a my s nimi – pro pozornost např. jednomu zavražděnému albánskému imámovi nezavíráme oči před zabíjením srbských popů).

Dalším praktickým důvodem pak bylo to, že se s vyhledávacím řetězcem „poruš* lidsk* prá*“ dobře pracuje. Umožňuje to analyzovat celou (nejen spojenou s MZV) produkci zpravodajství MF Dnes za posledních pět let. Posledním z důvodů byl fakt, že tematice lidských práv jsou v knize věnovány samostatné sekce, a naše zjištění by je snad mohla doplnit.

Graf č. 3: Lidská práva v zahraničním zpravodajství MFD (2004–2008)

Human Rights Watch vypočítává ve svém loňském reportu o stavu lidských práv ve světě (Poznámka ŠOK: World Report 2009 - Investigative Work Undertaken in 2008, Human Rights Watch. 2009. ISBN: 9781583228586) 99 států s registrovaným porušováním (EU jako jeden stát), seznam Amnesty International (pozn. ŠOK: Amnesty International Report 2009 - The State of the World Human Rights. AI 2009. ISBN: 9780862104443) čítá států dokonce 150. Naproti tomu MF Dnes si za posledních pět let všimla porušování lidských práv jen ve 44 státech. Pohlédneme-li na graf 3 mírou této pozornosti, pak je dominance jasná. I kdybychom odfiltrovali olympijský rok 2008 (světlá část sloupce), stejně pozornost MF Dnes porušování lidských práv v Číně výrazně – takřka o řád – překračuje pozornost, věnovanou porušování lidských práv v jiných zemích světa. Více než 20 článků se týkalo Kuby na druhém místě, následované Ruskem, Běloruskem a USA. Další země si za 5 let vysloužily méně než deset článků.

Graf č. 4: Státy a lidská práva (pozornost MFD a MZV)

Ještě větší selektivitu zaznamenáme při pohledu na seznam států, u kterých se zmínka o porušování lidských práv v článku snoubí se zmínkou o české diplomacii. Lidskoprávní agenda MZV (ve výše zmíněných intencích) se týká pouhých 20 států. Provedeme-li opět srovnání pořadí MF Dnes a MZV, pak z posledního grafu 4 vyplývá, že „diplomaticky“ je věnována malá pozornost porušování lidských práv v USA, Izraeli, Rusku a především v Číně. Naopak větší pozornost MZV (než MF Dnes) věnuje porušování lidských práv v Turecku, Barmě, Bělorusku a hlavně na Kubě: z těch 150 států (dle AI), 99 států (dle HRW) a 44 států (dle MF Dnes) poutá třetinovou pozornost MZV jedna jediná země – Kuba.

Závěrem

„...Došlo k přepólování pozornosti a orientace českého zahraničního zpravodajství ze zemí bývalého východního bloku na země západního světa... České deníky tehdy (1965–1967) i dnes (2005) v podstatě ignorovaly a ignorují veškerý zbytek světa: Latinská Amerika byla pro sledované deníky naprosto nezajímavá, pozornost věnovaná Africe i zobrazování Asie jsou vázány na válečné konfl ikty (resp. přírodní katastrofy)... Zprávy o zahraničí bývají nejčastěji vyprávěny jako příběh o Souboji, měření sil či jako příběh o Utrpení... Obraz vnějšího světa jako světa válek, chaosu a boje...,“ shrnuje Jakub Končelík dříve citovanou studii a dospívá k této hodnotící interpretaci: „Jakkoliv není smyslem mediálních studií zasahovat do mediální agendy a pokoušet se ji orientovat, odpusťte mi na samý závěr přesah mimo rámec prezentovaných zjištění: Není sebeizolace cestou k dalšímu prohlubování odcizení a neporozumění mezi civilizačními okruhy? A tedy i cestou k prohlubování konfliktů a cestou sebezáhubnou?“ (Končelík, 2006).

I já sdílím přesvědčení, že jestliže se zahraniční zpravodajství českých médií vyznačuje etnocentrismem, opomíjí celé kontinenty a naopak se zaměřuje na celebrity a spektakulární katastrofy, není to ideální stav. Jako možný korektiv zde nabízíme k úvaze za prvé možnost tlaku na mediální sektor a jeho regulaci. Za druhé pak již výše zmíněnou aktivní komunikační politiku MZV.

I když otázka po vzájemném vztahu mediálního obrazu zahraničí a zahraniční politiky České republiky a tvorby české zahraniční politiky svou komplexností přesahuje záběr tohoto příspěvku, alespoň ještě jedno propojení světa médií a světa politiky námi prezentovaná data nabízejí. Jestliže platí premisa, že jsou lidská práva skutečně univerzální, pak tak selektivní mediální pozornost, jakou jsme na zjištěných datech demonstrovali, lze s vědomím o společenské odpovědnosti médií přijmout jen stěží.

A nejen jako politologický problém pak působí fakt, že ještě více než česká média je v otázce lidských práv selektivní česká zahraniční politika.

Stať vyšla v publikaci "Česká zahraniční politika ve světle sociálně vědního výzkumu" (Michal Kořan a kol.), vydaného Ústavem mezinárodních vztahů MZV (IIR) v roce 2009. Publikaci recenzovali: JUDr. Marek Čejka, Ph.D. a PhDr. et Dipl-Pol. Martin Jeřábek, Ph.D.. Vydání této publikace bylo hrazeno z prostředků výzkumného záměru "Česká republika v mezinárodní politice", identifikační kód MZV 4854605401.

Autor stati vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů analýzu mediálního obsahu.