Věci veřejné, věci tajné

23. 7. 2010 / Jan Hradil

Jsou věci veřejné a jsou věci tajné. Těmi tajnými, co nejsou přístupné veřejnosti, se nyní zabývají Věci veřejné, respektive jejich předseda Radek John. Doufám, že po jeho vystoupení v Událostech komentářích dne 21.7. zamrazilo většině voličů, kteří mu v posledních volbách hodilo lístek.

Hlavním tématem probíraným v Událostech komentářích s Radkem Johnem byl případ "záhadného" pana Moroze, který toho během svého poměrně krátkého života stihl vskutku požehnaně a je nyní kandidátem Radka Johna na náměstka ministra vnitra. Na internetové stránce ministerstva vnitra se o něm píše, že vystudoval soukromou střední školu, poté byl přes rok v zahraničí, následovalo zdejší založení firmy Moroz a partner, a současně zahájení studia práva na Karlově univerzitě. Po úspěšném ukončení tohoto studia se stal členem několika profesních asociací. V roce 2009 se stal poradcem ministra Peciny. Co nám stránka ministerstva už neříká, ale co považuji za zajímavé v této souvislosti, je skutečnost, že se jeho firma podle toho, co o sobě v inzerátech tvrdí, zabývá informačními systémy na hlídání a špiclování zaměstnanců. Asociace, jichž je členem, se zabývají vymáháním dluhů a bezpečnostními službami obecně. V minulosti firma pana Moroze mimo jiné dlouhodobě obchodně zastupovala Českou zbrojovku. Zálibu v bezpečnostních technologiích včetně zbraní má pan Moroz zřejmě již z rodiny, jeho otec byl totiž členem zahraniční rozvědky a v současnosti žije v zahraničí.

Na tomto případu mne při sledování Událostí komentářů zarazila reakce ministra Johna, který o Morozovi řekl, že po zhruba šesti měsících, co se znají a co jej Moroz zaškoluje, mu důvěřuje natolik, že za něj dává "hlavu na špalek" v tom smyslu, že při jakémkoli velkém přešlapu náměstka odstoupí. Zaráží mne nikoli rodinné zázemí pana Moroze, ale jeho přímé napojení na byznys provozující odposlechy a obchod se zbraněmi. Nechci tu ani tvrdit, že by takový člověk nemohl být například poradcem ministra, jak tomu bylo za pana Peciny. Lidé ze soukromé sféry mají často jedinečné informace a zkušenosti, které mohou být pro veřejnou správu cenné. Osobně se musím panu Morozovi bez ironie obdivovat za to, co všechno ve svém poměrně krátkém životě stihl, i když já osobně bych si jeho obor činnosti nevybral. Udělat ale z něho náměstka a zaručovat se za něj demisí po šesti týdnech známosti mi přijde od pana Johna značně zbrklé, neprozíravé, naivní, a hlavně nekompetentní. Pro Johna ale není napojení na byznys problém, protože ten člověk přece už nebude zapsán v obchodním rejstříku. Fascinuje mne idealistické přesvědčení, že pouhá změna zápisu nadobro zpřetrhá vazby na byznys lačný přístupu k objemným a lukrativním státním zakázkám. Tím nechci panu Morozovi nic podsouvat, ale myslím, že je podstatná míra opatrnosti u ministra na místě.

Další otázka redaktora směřovala k tomu, čím se bude pan Moroz na ministerstvu zabývat. Podle Radka Johna bude "zpracovávat strategie, to je všechno". Redaktor sice poprosil o bližší konkretizaci, ale podle Radka Johna si občané nesmí myslet, že jim ministr vnitra bude říkat, jaké strategie bude zpracovávat. To by bylo přece odkrývání karet. Na ministerstvu se prý pracuje s mnoha informacemi, které prostě nejsou pro veřejnost. Ministr vnitra ví spousty tajných věcí a nemůže je jen tak vyžvanit v televizi. Nemáme se bát, výsledky budou zveřejněny, mají na to přece čtyři roky. Dále novopečený ministr informoval, že "výsledky budou takové, že tady bude bezpečno, že tady nebude extremismus, a tak dále, a tak dále, ale přece vám nebudu řikat, kudy my na to pudeme. To bychom mohli udělat přímé vysílání, ani nechci řikat kam." Nevím, jestli se pan ministr s tím vysíláním někam tak trochu "neprokec", ale jinak je jasné, že budoucí oficiální výsledky ministerstva už předem známe. Trochu se tím vracíme o pár desetiletí zpět. Napadá mne také, že je docela paradox, že toto tajné ministerstvo, které nemůže sdílet ani informace o tom, v kterých rámcových oblastech rozvíjí své strategie, připadlo zrovna bývalému investigativnímu novináři z "Věcí veřejných".

Konečně také přišlo na otázku výběru státních úředníků. Radek John prohlásil, že je v obtížné pozici, a že nemá komu na ministerstvu důvěřovat, všichni jsou to totiž lidi "vod Grosse a pana Langera". Zamrazilo mne. Už léta hovoříme o potřebě odbornosti, ale i relativní stability státního úřednictva ve smyslu setrvání v zaměstnání, a tím i jeho nezávislosti na externích komerčních vlivech. Je však zjevné, že začínáme nanovo. John nemůže důvěřovat zaměstnancům ministerstva vnitra, kteří mimo jiné již léta pracují jako čistě odborní úředníci, ať už jde o správu evidence obyvatel, azylové právo, volební právo, otázky územní samosprávy, ale ani hasičům, nebo vedení policie a vyšetřování, o nichž si Radek John zřejmě pořád myslí, že je může jako ministr přímo ovládat. Hesla "Johnovo vnitro", či "odpolitizování vnitra", které sám utrousil, dávají tušit, že nutná očista přijde. Jinak se ale podle něj od teď -- na rozdíl od minulosti -- věci mění a občané se mohou spolehnout na to, že se jede padni komu padni...

Redaktor se naštěstí Johna jako gestora organizace voleb (volby spadají do gesce ministerstva vnitra jako složky exekutivy) nezeptal na to, jestli budou zpracovávat nějakou metodiku k rozhodnutí Ústavního soudu z téhož dne, pokud jde o posuzování případů osob s odňatou právní způsobilostí, které by se chtěli zúčastnit voleb. Kladu si otázku, jestli vůbec ví, že tato otázka spadá též, přinejmenším částečně, do jeho kompetence, anebo jestli to celé není náhodou tajné. Radek John mi připomíná jistého amerického prezidenta, který také často mlžil, o to víc se usmíval a ležérně se vyjadřoval, a vůbec přinejmenším dělal dojem, že neví, která bije. Když se k Radku Johnovi ještě připočte schopný a nadaný pan Moroz a zázemí z Věcí veřejných, tak se zřejmě obáváme oprávněně...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.7. 2010